(Ne)skutečný Kamarád

#23 - Možnost žít

"Všemu neživému poskytuje možnost žít," mumlala jsem si pro sebe, když jsem kráčela k zastávce autobusu. Ačkoliv jsme zbytek odpoledne mluvili o všemožných věcech, jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla právě tahle Gitina věta. Převracela jsem si ji na jazyku celou cestu autobusem až domů. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je tahle věta neskutečně důležitá. A když jsem zabouchla dveře domu, tu záhadu jsem stále neměla vyřešenou. A tak jsem si ji dovolila na chvíli vypustit z hlavy a věnovat se tomu, na co jsem se těšila z celého dne nejvíce.
"Ahoj Honzo!" usmála jsem se, když jsem se setkala s jeho pohledem. Nemohla jsem se najednou jeho přítomnosti nabažit.
"Sáro!" úsměv mi oplatil trochu zářivěji a hned na to následovala otázka, která ho musela opravdu zajímat, protože mi doslova visel na rtech při každém následujícím slovu. "Tak co?"
Vyprávěla jsem mu tedy o restauraci, Alici, Patrikovi, vyhození i Gitině bytu. Vyprávěla jsem mu každičký detail. Jediné, o čem jsem mu neřekla, a sama jsem nevěděla proč, byla právě ta jediná pitomá věta, která mi nyní opět zahltila hlavu.
"Děje se něco?" zeptal se mě, když jsem se začala mračit jen tak do neznáma.
"Vlastně nic," vyhrkla jsem a on se na mě nedůvěřivě zamračil. "Ne vážně, jsem je hrozně unavená," usmála jsem se. "Půjdu si dát sprchu."
"Dobře," pokrčil rameny a já si to už cupitala pro pyžamo.

Převracet se z jedné strany na druhou a nemoct usnout je ta nejhorší věc. Zvláště, když vás pozoruje někdo, komu musíte lhát, že se nic neděje. A ani když už Honza konečně usnul, nedokázala jsem se zbavit provinilého pocitu. Je to jen obyčejná věta, kterou Gita pronesla jen tak mimochodem, ale musela jsem se sama sebe stále ptát, proč jsem mu ji neřekla. Byla přece krásná a tak tajemná. Neustále mi omílala hlavu, stejně jako to dělají mořské vlny na útesech. Jediný rozdíl byl v tom, že se myšlenka neroztříštila, ale vracela stále dokola. Byla jsem unavená a mé oči už byly podrážděné, ale já stále ne a ne usnout. "Svět, který všemu neživému poskytuje možnost žít," zašeptala jsem naposled do ticha, než mě konečně přepadl úlevný spánek.

"Jdeš do školy?" zamračil se a jeho tvář vyzařovala značné znepokojení. Ze skříně jsem si vzala věci na převlečení a mlčky odešla pryč z pokoje. Já sama jsem totiž ze svého rozhodnutí nebyla nadšená, naše škola však je nejprestižnější v okolí, a i teď  - chvíli před prázdninami - bereme dost podstatného učiva. Známky se zavírají až příští středu, dva dny před vysvědčením. Užíraly mě vzpomínky na pondělí a můj žaludek se opět začal chovat divně. Začala jsem pociťovat ještě větší strach, než jsem kdy cítila. Strach z toho, že hranice školy už nejsou konečné hranice mého utrpení. A také strach z toho, že hranice mého domu možná také ne.

Ticho okolo mě jen naznačovalo  že můj plán vyšel. Na konci chodby se ozývaly hlasy uklízeček, díky kterým jsem se do školy vůbec dostala. Nechápaly, co tu dělám hodinu před vyučováním, já ostatně také ne. Seděla jsem schoulená na židli a poslouchala zvuk mého vlastního krevního oběhu. Alespoň mi přišlo, že ho slyším. Jakýkoliv pohyb nebo skřípění židle bylo najednou ohlušující a mně připadalo až neskutečné, jak moc byla v takhle brzkou dobu škola úplně jiná. Větší. Tišší. Sympatičtější. Promnula jsem si oči a lehla si na lavici. Možná, že by stačilo přijít dřív jen o chvíli. Vstala jsem a došla k vypínačům. Hmátla jsem po nich a zvuk zapínajících se zářivek se ozval hned vzápětí. Chvíli jsem koukala do blikajícího světla a pak jsem si sedla zpátky do lavice a vytáhla skicář. Byly na něm vidět ještě kousky vyrvaného papíru a tlukot mého srdce mě na chvíli ohlušil. Pak jsem je ale jen nerušeně odstranila a zhluboka se nadechla, než jsem se rozmyslela, co budu kreslit. Inspirace na sebe nenechala čekat dlouho a třídou se rozezněly neslyšitelné tahy tužky po papíře. Opět mě zaplavil ten naprosto uklidňující a fascinující pocit. V duchu jsem si přemítala včerejší rozhovor s Gitou. 
"Kopie tvých obrázků jsme poslaly těm správným lidem," zněl mi v hlavě hlas Alice. Jací správní lidé to byli jsem ale nezjistila. Prý je to překvapení. 
"Svět, který všemu neživému poskytuje možnost žít," ozvala se opět Gita. Ta věta se mi usadila někde hluboko v hlavě a já nevěděla, jak se jí zbavit. A tak jsem se rozhodla pro poslední možnost. Finální tah tužky jsem udělala ve chvíli, kdy se na konci chodby ozvaly hlasy studentů přicházejících do školy. A tak jsem se naposledy podívala na výkres, který měl vyjádřit Gitinu větu. Skřítci opouštějící obraz mi věnovali pár pohledů a víly kroužící kolem malé holčičky naposledy zatřepotaly křídly, než jsem skicář stihla schovat.

***********************

Woohoo, tak co? Líbí? Nelíbí? ^-^ Co Gitina věta, má podle Vás nějakou váhu? Bože, jak já se těším na to, co řeknete na pokračování. ^-^