(Ne)skutečný Kamarád

#7 - Odřené koleno

Ask bude čím jak nejdříve ^-^ Stále ještě můžete psát otázky, pokud vás nějaké napadají :D 

Otec ani nepřišel. Čekala jsem na něj celou hodinu, ale když už bylo pět minut do začátku přestávky, bylo mi jasné, že nepřijde. Vím, kde otec pracuje, a dál než patnáct minut cesty, natož ještě čtyřicet, to nebylo. A jelikož jsem tedy byla odkázaná sama na sebe, postavila jsem se a zkoušela chodit. Dokulhala jsem se ke schodům a když jsem je sešla, přestala jsem tu bolest vnímat. Přezula jsem se a vyrazila ze školy. Nikde nikdo nebyl. Za celou cestu jsem potkala dvě auta a ani jedno nepatřilo otci. Prostě pro něj neexistuji, pronesl můj hlas v duchu. Jsem nechtěná dcera. Jsem nechtěná spolužačka... Do očí se mi už po několikáté za poslední dobu vhrnuly slzy. Neviděla jsem přes ně na cestu a nestíhala jsem si sušit oči. Rozběhla jsem se, abych byla co nejrychleji doma. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí nebo ne, chtěla jsem tu cestu už mít za sebou. Být v pohodlí domova, bez starostí. Běžela jsem, vzlykala a nenalézala dostatek kyslíku. I tak jsem ale nezpomalovala. Byla jsem kus od domu, asi dvě odbočky, když jsem přebíhala silnici. Brzdy zaskřípěly a auto mě srazilo k zemi. Naštěstí se mi nic nestalo, nic mě nebolelo, byla jsem v pořádku. Z auta někdo vystoupil a já se zvedla. Vtom jsem uviděla své červené rifle.
"Jsi v pořádku?" strachoval se klučičí hlas.
"Jo, jsem," vyhrkla jsem okamžitě a hned nato sykla bolestí, když jsem si od rány odlepila látku. Nic to nebylo, měla jsem jen odřené koleno.
"Jsi si jistá?" zeptal se ještě jednou.
"Kdybych nebyla, asi bych ležela na zemi jako mrtvola," pokrčila jsem rameny, upravila si na zádech batoh a rozkulhala se domů. "Omlouvám se, byla to má chyba."
Čekala jsem, že se rozjede pryč a nechá mě s mými myšlenkami o samotě. Jeho auto ale jelo vedle mě. Stáhl okýnko auta a mluvil na mě, ale já se koukala před sebe a snažila se nebrečet. Teď už jsem nevěděla, jestli mám slzy v očích kvůli otci, nebo kvůli štiplavé bolesti, kterou zná každý, kdo si kdy odřel koleno.
"Nasedni, odvezu tě domů," nabídl se, ale já zavrtěla hlavou. "Proč ne?"
"Každého maminka učila, ať si nesedá k cizím lidem do auta," řekla jsem lhostejně a možná to ho tak pobavilo. Nebo jsem vypadala směšně celá.
"Cízí?" zamumlal překvapeně. Nezaregistrovala jsem to. "No tak, srazil jsem tě, víš, jak se cítím?"
"Ne a je mi to jedno," odbočila jsem a on taky.
"Dělej," naléhal. Zastavil a otevřel dveře. Můj zrak, který jsem měla celou dobu sklopený k zemi, na chvíli zabloudil k otevřeným dveřím auta. Alespoň budu rychle doma, pomyslela jsem si a nasedla.
"Kudy?" zeptal se mě.
"Rovně, druhá zatáčka vpravo," odvětila jsem se a dál se věnovala zipu na mém batohu. V autě bylo celou dobu ticho a když už chtěl něco říct, přerušila jsem ho: "Tady bydlím. Díky za odvoz..."
"Nemáš za co děkovat, srazil jsem tě," namítl a zastavil.
"Já vběhla na cestu," řekla jsem provinile a zabouchla dveře. Pak už jsem jen kulhavým krokem odkráčela ke vchodovým dveřím. Auto se po chvíli rozjelo pryč. Ani jsem se nerozloučila.

První, co jsem udělala, když jsem přišla domů, bylo, že jsem vylezla nahoru, odhodila batoh a pozdravila Menta. Ten dřímal na šedé pohovce a když uslyšel můj hlas, rychle se zvedl a upravil. Pak zůstal zírat na mé koleno.
"Zakopla jsem," pokrčila jsem rameny, vytáhla tepláky a čisté triko, a odešla do sprchy. Červené rifle jsem nejprve vyprala v ruce a pak je, spolu s mikinou a tričkem špinavými od silnice, hodila do pračky. Přidala jsem pár věcí a zapnula ji. Pak jsem si ve spodním prádle došla do obýváku pro látkový kapesník, namočila ho v umyvadle a přitiskla na koleno. Nejspíše jsem nečekala štiplavou bolest, nebo ten kamínek v citlivé oblasti, který jsem si kapesníkem ještě více přitiskla k ráně, každopádně jsem hrozně na hlas vyjekla a zatnula čelist. Čekala jsem, kdy to mé zuby nevydrží a rozpadnou se, tak moc silně jsem je tiskla k sobě. Rána se znovu zbarvila do červena a já, abych nezašpinila zem, jsem zvedla nohu do umyvadla. Bohužel mě nenapadlo, že na sobě mám ještě ponožky, takže z bílých byly po chvíli flekatě-červeno-bílé. Pokračovala jsem ve vymývání červené ještě nějakou chvíli a když už nemělo co vytékat, došla jsem do naší lékárničky ve skříňce a vytáhla jakousi desinfekci ve spreji. Hned vzápětí jsem toho litovala, protože ta byla tak desetkrát horší než studený vlhký kapesník. Tentokrát jsem ale na bolest byla připravená, takže jsem nevyjekla více jak předtím. Spíše stejně. Když jsem byla hotová a vylezla po schodech nahoru, na monitoru byl vidět Ment bílý jak stěna, měl vykulené oči a ruce zaryté do polstrování sedačky. Když mě viděl, nenacházel slov.
"Co se tam dělo?" vykoktal ze sebe. Já jen ukázala na své koleno, na kterém si to hověla zelená desinfekce.
"A-ha," oddechl si a pak provokativně dodal: "Já myslel, že tě přepadl nějaký gang. Alespoň to tak znělo."
Do doby, než jsem odnesla notebook dolů, umyla si desinfekci z kolene a uvařila oběd - čínskou polívku - měl Ment zase zpátky svou starou barvu kůže a poťouchlý úsměv.
"Jinak, kdes přišla na to, že se jmenuji Tomáš?" nahodil, když jsem ho položila na kuchyňskou linku a umývala těch pár věcí, které jsem za poslední dny zašpinila. 
Pousmála jsem se: "Když jsi mi vyprávěl pohádku, zaslechla jsem to jméno. Došlo mi, že se tak jmenuješ."
"Jo, jasně, já myslel, že už jsi spala," pozvedl koutky úst, ale dál to nerozváděl.

*******************************

Pro jistotu znovu opakuji: Vím, že Mentovo jméno není Tomáš :D

Pocity? Výčitky? Teorie? Pište do komentářů ^-^

Každý komentář i hlas mě potěší ^-^