(Ne)skutečný Kamarád

#30 - Odpusť

"Volali mi..." snažil se mě přesvědčit, že přijel jen kvůli tomu. Kdyby to bylo poprvé, co ho museli volat, možná bych mu i uvěřila.
"Oh, fakt?" pozvedla jsem obočí a on přikývl a pozvedl koutek úst s nadějí, že jsem mu to spolkla. Sevřela jsem čelist, hnusil se mi. Hnusilo se mi to, že se ani nesnažil lhát přesvědčivě. A pokud ano, jeho dovednost herectví nestála za nic. "A proč jsi teda nepřijel minule?"
Koutek opět povadl a on sklopil hlavu.
"Říkala jsem ti, že nemáš lhát," zasyčela jsem.
"Pravda je taková, že jsem o tobě viděl článek v novinách. A když jsem viděl, cos nakreslila... Kreslíš úžasně," vydechl obdivně. 
Neodpověděla jsem. Já v novinách? Slyšela jsem hlasitý povzdech. Jeho dech se třásl, stejně jako on. Začal potichu posmrkávat a já si uvědomila, že pláče.
"Sáro, vím, že jsem to pokazil, je mi to hrozně líto. Byl jsem idiot," jedna neposlušná slza mu navlhčila líčko. "Zlomilo mě to, víš? S mámou jsme si byli hrozně blízcí a já nedokázal předstírat, že jsem šťastný. Všechno se to na mě zhroutilo, nevěděl jsem, co mám dělat. Reagovat na něčí smrt... To tě nikdo nenaučí."
"Tak jsi prostě odešel," konstatovala jsem sarkasticky, ačkoliv i mé naštvání se už krapet uklidnilo. Nenávist ale stále přetrvávala a já, ačkoliv bych to vážně ráda udělala, ji nemohla jen tak odložit.
"Sáro, kdybych to mohl všechno vrátit, udělám to. Vážně," koukal mi pevně do očí a já byla jako hypnotizovaná, nemohla jsem uhnout pohledem. Viděla jsem tu bolest a tu lítost, tak moc jsem ho chápala - a přesto jsem k němu cítila odpor. "Odpusť mi to."
Byl zlomený. Viděla jsem na něm, že to myslí vážně, že toho opravdu lituje. Ale to si uvědomil až po tolika letech?! Až po tom, co na mě náhodou natrefil v novinách? Až po tom, co jsem si protrpěla to všechno?
"Nemůžu," semkla jsem rty do úzké linky a zavrtěla hlavou. "Prostě to nejde."
"Sáro," zalapal po dechu a utřel si oči. Pohled na něj mě drtil, ať už z té zoufalosti, nebo z nechuti být jeho blízkosti. Pocity ve mě vedly válku a ani jedna strana nechtěla ustoupit. Měla jsem zmatek ve své vlastní hlavě, nevěděla jsem, co chci. Všechno jsem mu to nedokázala zapomenout jen díky jednomu slovíčku. Na druhou stranu jsem ho nechtěla dál trápit, je to taky jen člověk. Lidé chyby dělají.
"Já-" odmlčela jsem se. Netušila jsem, co chci říct. "Dej mi čas," pokrčila jsem rameny. "Jen tak to nejde."
"Chápu to," usmál se se slzami v očích. "Chci to napravit. Všechno."

**********************

Opět krátký, ale snad vydám čím jak nejdříve další! Odpusťte :/

Za každou hvězdičku či komentář Vám jsem vděčná, díky za ohlasy! ^-^