(Ne)skutečný Kamarád

#41 - "Dobré ráno."

Hned ráno jsem svého souhlasu litovala a chtěla ho vzít zpět. Nebyla jsem schopná spát déle, než do šesti, a ačkoliv jsem se snažila alespoň ležet v posteli, prostě jsem musela  po pár minutách vstávat. Nervozita a napětí mi drásalo žíly a já ladně přeskakovala od neprosté únavy k neomezené energii. Nemohla jsem se ani najíst, protože se můj žaludek vzpouzel v záchvatu křeče. A tak jsem doufala, že mě alespoň to kafe, které bylo odporné a v normálním případě bych ho ani nevypila, nakopne do nového dne. Akce měla začínat ve dvanáct, ale dobrovolníci měli mít sraz o dvě hodiny dřív - už v deset. I tak jsem ale podle mě měla až moc času a nevěděla jsem, co si s ním počít. Snažila jsem se soustředit mou roztěkanou pozornost na absolutně cokoliv, co by mé myšlenky mohlo udržet na uzdě alespoň na půl hodiny, jenže nic takového se nenaskýtalo. Každou chvíli jsem znovu a znovu kontrolovala, jestli mám vše, ačkoliv jsem si těch pár věcí, které jsem brala s sebou, nachystala a zkontrolovala už večer. Také jsem dost často kontrolovala svůj vzhled v zrcadle, jako by můj zoufalý prosebný pohled měl napomoct k tomu, aby se mé oči trochu zvětšily, pusa nebyla tak popraskaná a tmavé kruhy pod očima zázrakem zmizely. Měnění mé nálady a opakované neúspěšné pokusy do sebe dostat alespoň trochu jídla mě trochu vyčerpaly a já po chvíli poskakovaní na posteli ulehla na polštář a nechala se unášet tichou melodií hodin.

Jen na pár vteřin jsem zavřela oči - a přeci jsem se cítila unaveněji, než předtím. Ticho v domě nahradil zvuk domovního zvonku a já hned, když mi to mé zesláblé tělo dovolilo, vyběhla otevřít. 
"Dobré ráno," zamumlala jsem a se zívnutím se maličko protáhla. 
"Ráno?!" zděsil se Patrik. "Za půl hodiny tam máme být!" 
Hrklo ve mně jako ještě nikdy, zdálo se mi, že jsem spala jen chvíli, ale očividně jsem se mýlila. Vystřelila jsem rychleji než blesk do pokoje a tepláky vyměnila za kraťasy a tílko. Výběr oblečení jsem včerejší večer nechala na Gitě a nyní jsem neměla čas na jeho kritizování a obměňování. Rozcuch jsem zkrotila gumičkou a popadla nachystanou tašku s věcmi a mikinu na večer. Naposledy jsem si zkontrolovala, jestli mám opravdu vše, a po menším zaváhání ještě popadla složku, ve které odpočíval můj včerejší výtvor. Do auta jsem naskočila v rekordním čase a jelikož už motor rytmicky vrněl, po zabouchnutí dveří jsme se dali do pohybu. Ani jsem se nestihla nadechnout a už jsme byli značný kus od domu. Patrik řídil jak nejrychleji jen mohl, i tak ale bylo jasné, že se o dobrých patnáct minut zpozdíme. Nedalo se říct, že by se mi sedělo pohodlně, užíral mě provinilý pocit. 
"Promiň," povzdychla jsem si a prohlížela si své prsty.
"V pohodě, prosím tě," uchechtl se. Mně to teda vůbec v pohodě nepřišlo, kvůli mě jedeme pozdě. Raději jsem ale mlčela, nechtěla jsem ho ještě dráždit hloupými poznámkami. Byli jsme potichu, a tak jsem se zaposlouchala do vrnění motoru.
"Nakonec ses rozhodla mu ho dát?" kývl hlavou směrem ke mně. Hned mi bylo jasné, o čem mluví. Před očima jsem stále měla včerejší debatu, při které mě přemlouval, ať Honzovi ten výkres dám. "Můžeš si nakreslit další," ušklíbla jsem se při vzpomínce, jak naprosto pohřbil můj argument, že se mi líbí a chci si ho nechat. "Stejně to jsou jen výmluvy."
"Ještě si to rozmyslím," zamumlala jsem a pozorovala jeho pobavený výraz. Jeho oči se neodlepily od vozovky, ale já si dokázala vybavit ty čertovské jiskřičky v nich, které hlásaly: "Zase mám pravdu."

Čekala nás ještě čtvrthodina, během které jsem si vybavila vše špatné, co jsem doma ve spěchu zapomněla vzít nebo udělat. Byla jsem sama se sebou nespokojená a zoufalá, že jsem nemyslela na tak důležité věci. 
"Já nemám klíče," vybafla jsem na Patrika na dálnici, ale s ním to ani nehnulo.
"Vše je zařízené, přespíš u mě," odpověděl vyrovnaně. "Gita už pravděpodobně přišla domů."
"Měla jsem si vzít hřeben," vyčítala jsem si pro změnu, on ale jen protočil očima a odvětil, že mi ho někdo na akci určitě půjčí.
"Asi jsem si to oblečení měla vybrat sama," povzdychla jsem si po chvíli, když jsem se prohlížela a představovala si ty nejhorší situace, které se kdy mohly stát. Cítila jsem se jako nahá, vzhledem k tomu, že jsem ze sebe ještě přednedávnem mimo domov nesundala mikinu.
"Nikdy jsem neviděl holku, které by to v obyčejných kraťasích a a tílku slušelo více," ujistil mě a já maličko zrudla. "Ale kdyby se ptala má přítelkyně, tak samozřejmě, že jí to sluší daleko víc," dodal šeptem a to mě rozesmálo.
"Myslíš to vážně?" ujistila jsem se. Podobnou pochvalu mi ještě nikdy žádný kluk neřekl - a musím uznat, že se to poslouchalo dobře.
"Naprosto," pozvedl koutky a já se s mírným úsměvem více uvolnila, ačkoliv ani teď jsem si nepřipadala úplně pohodlně. No co, přinejhorším jsem s sebou měla vzadu na sedátku hozenou tu mikinu. Dojížděli jsme na místo konání a můj dech najednou ztěžkl. Do začátku akce zbývaly asi dvě hodiny a už teď tu byla asi tisícovka lidí, která čekala na vstup dovnitř.

*******************************

Musím poděkovat své sestře Monyka97, že mi přepsala tuto kapitolu z papíru na wattpad - hodně mi tím ulehčila práci ♥ ^-^

Budu ráda za každý hlas či komentář, opět děkuji za Vaši trpělivost :)