(Ne)skutečný Kamarád

#8 - "Malovala nádherně."

Postupem dne jsem dělala různé věci, uklízela, vysávala, prala, věšela prádlo... Celou dobu jsem s sebou nosila notebook a povídala si s Mentem. Bylo kolem šesté, když jsem se navečeřela, osprchovala a konečně si lehla do postele. 
"Nechápu tě," pronesl, když jsme o sebe zavadili pohledem. Ležela jsem na boku, hlavu položenou na polštáři a pod ním jsem měla ruku. 
"Nechápeš?" zívla jsem si a natáhla nohy. Byla jsem celkem unavená po tom úklidu.
"Nemáš tu rodiče a dobrovolně uklízíš," zašklebil se. Musela jsem se zasmát, bylo vidět, že on není ten největší fanoušek úklidu.
"Je to fajn relaxace," pokrčila jsem rameny, ačkoliv to v leže muselo vypadat komicky.
"Co je na úklidu relaxačního?" svraštil obočí a rozhodil rukama. 
"Pročistím si u toho myšlenky a navíc udělám něco pro čistotu domova, to je na tom relaxační. Něco udělám a mám čas přemýšlet," ujala jsem se vysvětlování. "A navíc mě to baví."
"Nechceš se někdy stavit? Zařídím ti tolik zábavy..." řekl a já vyprskla smíchy. 
"To víš, že jo, budu ti dělat služku," zakroutila jsem hlavou a semkla rty do úzké linky. 
"Jdeš spát?" zeptal se po chvíli mlčení.
"Ne, jdu chytat ryby," odvětila jsem s klidem a trochu se zavrtěla. Pak jsem si vzala do ruky mobil a projížděla internetem. 
"Hele: Říká se, že příliš mnoho lásky zabíjí lásku," četl na hlas jakýsi citát ze stránky. "Škoda, že příliš mnoho hlouposti nezabíjí idioty."
"Spíš ještě že..." pronesla jsem a zkousla si ret, abych se nerozesmála nad myšlenkou, která mi projela hlavou.
"Jak ještě?" divil se. 
Uculila jsem se na něj: "Páč bys už byl mrtvej..."
Ment vypadal, jako by nevěděl, co si má myslet, a podivně na mě koukal.
"No co?" zeptala jsem se po chvíli divných pohledů a už se hihňala jako malá.
"Nevím, jestli mám být uražený... Nebo rád, že nechceš, abych umřel."
Trošku jsem zrudla, ale zamaskovala to smíchem. Ne, opravdu nechci, abys umřel.

"Vstáávat!" zakřičel někdo vedle mě a já měla chuť po něm něco hodit. Jenže házet polštář po notebooku by nemělo smysl. 
"Co je?" promnula jsem si oči a zjistila, že je patnáct minut po zvonění mého budíku. Vystřelila jsem z postele. 
"Nezvonil ti budík," řekl moudře.
"Jo, to mi došlo," odsekla jsem se smíchem a pádila provést ranní rutinu. Když jsem byla zase nahoře, hodně krát jsem se rozmýšlela, co si vzít na sebe. Nakonec jsem se rozhodla pro další rifle, tričko a svetr. Jemu se to líbí a jí se nelíbí nic, říkala jsem si sama pro sebe, když jsem koukala na jeho překvapený výraz.
"Přestáváš kvůli mě nosit volné oblečení?" provokativně se usmál. 
"Klidně se převlíknu, jestli ti to vadí," oplatila jsem mu stejnou mincí, hodila si na záda batoh a vydala se do školy. 

Uvnitř domu jsem byla přesvědčená, že dnes zvládnu cokoliv, ať se děje co se děje. V polovině cesty už jsem si ale tak jistá nebyla. Doslova jsem cítila v kostech, že se dnes něco stane. Nevěděla jsem, jestli to bude dobré nebo ne, ale mně se dobré věci většinou nedějí. Prošla jsem chodbou bez újmy na zdraví, odložila si ve třídě věci a šla na záchod. Vracela jsem se, stále mě ještě nikdo nezpozoroval. Zazvonilo a nikdo, ale absolutně nikdo nevnímal mou přítomnost. A pak mi to došlo. Ona a její parta nebyli ve škole. Cítila jsem se... Fajn. Věděla jsem, že dnes bude snad ten nejlepší den, který ve škole můžu zažít. Šla jsem chodbou a ačkoliv se ke mně pár pohledů otočilo, nemusela jsem se bát. Nebyl tu nikdo, kdo by je podporoval v mém ubližování tak, jako ona. Neměli důvod mi ubližovat, protože je nikdo nevedl. Nikdo by je nepochválil. Nikomu by se tím nezavděčili. Když tu nebyla ona, ostatní mě vlastně celkem brali.

"Jsem doma!" zavolala jsem, když jsem zabouchla vchodové dveře. S taškou plnou jídla jsem došla do kuchyně, položila ji na linku a rychle vyběhla nahoru. Převlékla jsem se z riflí do kraťasů a vzala notebook dolů.
"Dneska jsi nějaká veselá," divil se, ale bylo vidět, že je rád. 
"Ani ne," řekla jsem a usmála se, což mělo úplně opačný efekt a jen to potvrdilo Mentova slova. Vyložila jsem celý nákup do mrazáku a špajzu a když jsem plnila ledničku, uvědomila jsem si, že mám poprvé za opravdu dlouhou dobu plnou lednici jídla. Když bylo všechno hotovo, vzala jsem notebook zase nahoru a uvažovala, co budu dělat. 

"A co třeba..." zkoušel to ještě jednou Ment, když jsem mu odmítla tanec, zpěv, spánek a plno dalších věcí, co bych mohla dělat.
"To nemá smysl, na nic nepřijdeš," pokrčila jsem rameny a stále mu koukala do očí. Bez domluvy jsme začali dělat 'kdo uhne, prohraje'. 
"A co třeba malování?" zkusil to naposledy před tím, než to chtěl doopravdy vzdát. Vyskočila jsem z postele a odletěla do ložnice. Nic jsem mu neřekla, takže byl celkem zmatený. Důvod, proč jsem odešla a lezla mámě do skříně, byl starý malířský stojan, paleta a malířské potřeby. Dovláčela jsem to do pokoje a smála se Mentovu překvapenému výrazu. 
"Ty maluješ?" 
"Já ne," pozvedla jsem koutek úst, když jsem ze stojanu sundávala obraz velikosti A3. "Máma malovala..." Celkem to zabolelo, když jsem na obrazu viděla krásnou rozkvetlou třešeň, pod níž stáli tři lidé. Pár a malé dítě uprostřed. Držela jsem obraz před sebou a pořádně si ho prohlížela. Svíralo se mi srdce, když se mi v hlavě vybavila vzpomínka na to, jak jej máma malovala. 
"Malovala nádherně," řekl po chvíli ticha a mně se nedobrovolně po tváři skutálela slza. 
"Malovala," přikývla jsem a s hlubokým nádechem konečně odtrhla svůj pohled od obrazu. A ačkoliv jsem přesně to nechtěla, rozbrečela jsem se jako malé dítě.

******************************

Doufám, že se Vám kapitolka líbila! ^-^

Budu ráda za votes i Váš názor v komentářích ^-^