(Ne)skutečný Kamarád

#34 - Výpadek

Gita se mnou zůstala v domě a já jí za to byla vděčná, no vyjádřit mou vděčnost jsem nedokázala. Cítila jsem se, jako by mi už na ničem nezáleželo. Snažila se se mnou komunikovat, ale já na to nedokázala navázat. Proč mluvit, když se můžu potichu utápět ve smutku? Seděla jsem s pohledem zapíchnutým do černé obrazovky televize, jako by to pro mě snad byl ten nejzáživnější film, jaký jsem kdy viděla. Byla prázdná, stejně jako místo v mém hrudníku, kde ještě před pár hodinami bylo srdce. Gita nám oběma udělala velký hrnek kakaa. Byla jsem za něj ráda, ale jeho sladká pachuť mi najednou vadila. Možná proto, že mi v tu chvíli nic sladkého nepřipadalo. A tak mi ten nápoj pomalu chladl v dlaních, stejně jako chladl můj zájem o okolní svět. Nezaujatě jsem kakao míchala lžičkou a pozorovala, jak hladina světlá a po chvíli opět tmavne. Gita, která doteď brebentila něco o svém otci, aby mě přivedla na jiné myšlenky, si hlasitě povzdychla. Nedařilo se jí to, možná proto, že v mé hlavě se žádné myšlenky nenacházely. Od té chvíle byla naprosto potichu. Bylo to zvláštní, najednou neslyšet její hlas, snažící se ze mě dostat alespoň jedinou stručnou větu. Neslyšet její výtky, vztahující se ke vzhledu krabice od kakaa. Přišlo mi neskutečné, jak moc jsem vlastně její řeč poslouchala, ačkoliv jsem slova proudící vzduchem vůbec nevnímala. Venku se pomalu stmívalo a my seděly potichu vedle sebe. Gita se natáhla po vypínači lampy, ještě ani nestačila rozsvítit, když něco prasklo, zabzučelo a my zůstaly sedět v šeru.
"Co se stalo?" zachraptěla šokovaně a popadla mě za ruku.
"Netuším," šeptla jsem směrem k ní. Ačkoliv bych se nejradši vůbec o nic nestarala a zůstala sedět, konečně to bylo něco, co mě donutilo přemýšlet, a dokonce ne nad tím, co se dneska všechno stalo. Vstala jsem, sáhla do skříně a vytáhla něco, co ještě před pár lety mělo připomínat svíčku. Z kuchyně jsem vzala zapalovač a postavila ji na stůl.
"Zavolám Patrikovi," ozvala se Gita a ve dveřích se objevil její obličej ozářený svetlem displaye. Uvědomila jsem si, jak moc hezká vlastně je. Nevím, proč mě napadla zrovna tato myšlenka uprostřed tmy a výpadku elektřiny, ale usmála jsem se a Gita mě viděla ve světle skomírající svíčky.
"Copak?" zeptala se, mile překvapená úsměvem na mých rtech.
"Jsi pěkná," vydala jsem se, když jsem lepší frázi, která by vysvětlovala mé myšlenky, nedokázala vymyslet. Zarazila se a chtěla na to něco říct, jenže mezitím jí to ten na druhé straně zvedl.
"Patriku?" vyhrkla a víc už mě nevnímala.

"Vypadlo celé město," obeznámila mě se situací, jako by se nad tím snad několikrát nahlas nepodivila při hovoru. Pak se trošku uklidnila a ušklíbla se: "Patrik přijede a přiveze svíčky."
"To je fajn," pozvedla jsem koutek úst a fascinovaně hleděla do malého plamínku. Gitiny oči se stočily ke mně.
"Taky jsi pěkná," zasmála se a já se zamyslela nad slovem taky, než jsem si uvědomila, na co naráží.
"Zamyslela jsem se, před tím," vysvětlovala jsem, "nikdy jsem tě neslyšela mluvit... O nějakém muži," pokrčila jsem rameny. "Jen mě to tak napadlo."
Mlčela a já netušila, jak si to mám vyložit. Dotkla jsem se jí? Není na kluky?
"Měla jsem," zamumlala a já tu poslední otázku okamžitě zahnala.
"Měla?" zeptala jsem se, ale při pohledu na její tvář v šeru jsem toho ihned litovala. Měla v ní stejnou bolest, jako táta na pohřbu. Píchlo mě u srdce.
"Byl to dobrák do morku kosti," uchechtla se, jako by snad řekla nějaký vtip. "Chtěl zachránit svět, ujednat světový mír by podle něj nebylo nemožné. A když se mu to nedařilo, rozhodl se pomáhat lidem. Daroval ledvinu. Pocit, že někomu pomohl ho uchvátil natolik, že mi ani ne měsíc po zotavení oznámil, že si hodlá vzít život."
"Život?" zděsila jsem se.
"Transplantace srdce," ztěžka polkla a z oka jí ukápla obrovská slza. "Rozhodl se dříve, než to se mnou stihl probrat."
"Promiň," vykoktala jsem.
"V pořádku, jsem vlastně ráda, že ses zeptala. Zítra máme výročí. Půjdu mu nejspíš zapálit svíčku."
"Můžu jít s tebou?" Gita se na mě překvapeně podívala. "Alespoň můžu navštívit mámu..."

Opět a zas se omlouvám za pomlku mezi kapitolami, když není nálada, tak to prostě nejde podle mých představ :)

***********
Za Vaše hlasy budu moc ráda (ale nepřehánět, čím pak budete mluvit?) ^-^