(Ne)skutečný Kamarád

#5 - "Měj se, Tome."

"Co budeme dělat?" nahodil, když jsem se vrátila z obědu. Přesněji řečeno, když jsem snědla čínskou polévku, kterou jsem si koupila v obchodě. Oni naštěstí ještě měli školu, takže jsem se nemusela bát, že je tam potkám. Vzala jsem do ruky knihu a na chvíli přemýšlela.
"Budeš si číst? A co já?" na tváři se mu objevila podkova. Připadalo mi to vtipné a smíchu jsem zabránit nedokázala. 
"Co tedy chceš dělat?" zeptala jsem se, když jsem si sedala na židli u stolu. Odložila jsem knížku a založila si ruce na prsou. 
"Něco se o tobě dozvědět," pozvedl koutky úst a podivně se na mě koukal. Se zájmem. Sklopila jsem zrak.
"Nejsem zajímavá," zavrtěla jsem hlavou. "Nemám o čem mluvit."
Čekala jsem, že bude protestovat, ale jen si povzdychl a mlčel. Tím líp pro mě.
Nevěděla jsem, co mám dělat, a  tak jsem tam jen zamyšleně seděla. Ment nejspíše rozjímal nad krásou mého pokoje,  protože hrozně dlouhou dobu nic neříkal.
"Al?" narušil ticho zrovna, když jsem přemýšlela, že mlčí až moc dlouho. Za posledních pár dní mi začalo připadat nezvyklé.
"Hm?" houkla jsem a svou pozornost věnovala hře Toilet Time.
"Tys nikdy předtím nekoukala na má videa?"
Na chvíli jsem se odmlčela a snažila se vydolovat nějaké vzpomínky na jeho hlas.
"Chceš slyšet pravdu, nebo být šťastný?" pozvedla jsem obočí a on se na mě zazubil.
"Nejlépe obojí."
"Zklamu  tě, ale  tato  kombinace  neexistuje," pokrčila jsem rameny a snažila se předstírat, že mi to je alespoň trochu líto.
"Alespoň mám výhodu," ušklíbl se a zazářil, jako by přišel na největší objev lidstva. 
"Výhodu?" teď už jsem lhostejnost dala úplně najevo a hrála si s rohem fólie na displayi mobilu. 
"Víš toho o mně tolik, co já o tobě," řekl a mně došlo, že má naprostou pravdu. "Takže vůbec nic, ani jméno."
Vypadal, že má teď v rukávu eso, už už chtěl začít o něčem mlít, když jsem mu uštědřila studenou sprchu. "No jo, ale informace o mně nejsou rozvěšeny po celém internetu."
Podíval se na mě ublíženýma očima, otevřenou pusu v náznaku mluvení zase rychle zavřel a koukal se zamyšleně do neznáma. Nevěděla jsem, jestli se mám cítit provinile, nebo jásat jako vítěz. Pro jistotu jsem zamítla obojí a jen jsem nepatrně pozvedla koutky úst. 

Zbytek dne jsem pokračovala v přemýšlení a poslouchání písniček, ozývajících se z mých sluchátek. Ment nevypadal, že by mu vadila trocha soukromí, takže jsem byla zalezlá v posteli a skoro si ho nevšímala. Až večer, když jsem se osprchovala, na mě promluvil. 
"Nechceš mě - teda spíš notebook - dát na židli?" 
Moc jsem nechápala proč, ale vyhověla jsem mu.
"A nechceš tu židli přisunout ke své posteli?" usmíval se zářivěji než slunce a pohledem mě prosil, ať si to nerozmýšlím. Čím jak nejotráveněji jsem protočila očima, ale v duchu jsem byla ráda, že jsem to mohla udělat jakoby nuceně - přitom mi to vůbec nevadilo, právě naopak. Ležela jsem na polštáři a asi čtvrt metru ode mě ležel malý kluk na ještě menším gauči. Chvíli jsme tak na sebe koukali a nic neříkali, když se mi začaly zavírat oči.
"Řekni mi nějakou pohádku," zašeptala jsem a ušklíbla se. On se chvíli rozmýšlel a pak spustil. Moc jsem toho z jeho 'pohádky' nezachytila, jen svou přezdívku, jeho přezdívku a jméno. To jméno bylo Tomáš. A jako jediné z ostatních mi k němu sedělo. Přiřadila jsem si ho k němu a s myšlenkou, že konečně znám jeho jméno, jsem usnula. 

Když  jsem ráno, po zazvonění budíku, zjistila, že je teprve středa, byla jsem zklamaná, smutná a vystrašená. Ment na obrazovce ještě spal a já se potichu vysoukala z postele skoro po centimetru, jen abych ho nevzbudila. Vypadal celkem unaveně a úsměv na jeho rtech byl jako třešnička na celém spícím a neupraveném dortu. Sešla jsem dolů, chrstla si studenou vodu do tváře a dala si ohřát hrníček čaje do mikrovlnky. Následně jsem si namazala rohlík marmeládou a to vše během pár minut spořádala. Hned potom jsem provedla klasickou ranní rutinu - čištění zubů, česání vlasů... Když už jsem byla hotová, šla jsem se obléct. Dala jsem si na sebe klasicky mikinu a tepláky a chtěla odejít, když se probudil Ment. 
"Dobré ráno," ušklíbla jsem se na něj, když se pomalu a rozlámaně zvedal z šedé pohovky. Přeměřil si mé oblečení pohledem a mě se automaticky v hlavě vybavila jeho slova: "Jdeš do školy? V tomhle?" 
Shodila jsem si tedy batoh z ramen a otočila notebook úplně na druhou stranu. 
"Co děláš?" zívl si a trochu zaprotestoval. 
"Jdu se převlíknout," odsekla jsem a sundala si mikinu, triko i tepláky. Tak trochu jsem zapomněla na to, že se má židle otáčí sama na jedno místo. To místo bylo naneštěstí směrem ke mě a já se vyděsila, když byla otočená napůl ke mně. Rychle jsem ji zvedla, tak, aby se otočilo jak sedátko, tak i tyč s koly. Nevím, jestli to byla jen má představivost, ale slyšela jsem mírné povzdychnutí, nad kterým jsem se musela pousmát. Když bylo nebezpečí zažehnáno, pokračovala jsem v převlékání. Oblékla jsem si rifle, béžové tričko a mikinu na zip, kterou jsem nechala rozepnutou. Bylo to zvláštní, připadala jsem si v ní skoro jako nahá a měla jsem pocit, že mě rifle pomalu užírají. Odolávala jsem palčivému nutkání se převléci zpátky do mého předchozího úboru. Když jsem byla hotová, vzala jsem notebook a postavila ho klasicky na stůl. 
"Teda, ty se překonáváš," pískl a zběžně si mě prohlédl.
Pokrčila jsem rameny, zvedla batoh a než jsem odešla, stihla jsem rychle pípnout: "Měj se, Tome."
Myslela jsem si, jak jsem ho nepřekvapila tím, že znám jeho jméno. 

Tak jsem tady zase s dalším dílem! ^-^

Jen tak mimochodem, pro rýpaly - ano vím, že MenTovo jméno není Tomáš. :)

**************

Komenty a hlasy vždy potěší, mám Vás ráda! ♥ ^-^