(Ne)skutečný Kamarád

#1- LOOSER

Celá škola propukla v smích, když mě podkopla. Celá škola spolupracovala, když mi na záda připevnila papírek s naškrábaným "Štípněte mě." Celá škola mě ignorovala, když to ona nařídila. Celá škola měla v očích znechucení, když mnou ona pohrdala. Byla jsem jako hadrová panenka, se kterou si mohla dělat, co se jí jen zachtělo, a taky dělala. Všichni mě nenáviděli. Ji milovali. Já neměla nikoho, ona všechny. Když ona brečela, všichni brečeli. Když já brečela, všichni se smáli. Bylo to nefér. Je to nefér. Život je nefér. Když já se topila, život mi nepodal ani to jediné pitomé stébýlko. Jí podával rovnou záchranné vybavení, a to se ani nemusela dotknout vody. Nikdo neprojevil soucit. Všichni se bavili. Na úkor mě. Nezajímalo je, že mě to ničí. Vždyť co je na tom, jedna blbá holka svět nezajímá.

Jako vždy jsem do naší branky vstupovala ubrečená a sedla si na naši zahradní houpačku. Kolena jsem si přitiskla k hrudníku a objala si je rukama. Jindy uklidňující poloha dnes nezabrala, i přes pomalý nádech a výdech jsem brečela dál. Křečovitě jsem držela oči u sebe, tak moc, že se mi začaly před očima zjevovat hvězdičky. Měla jsem pocit, že za chvíli z naší zahrady bude z mých slz bazén. K mému breku se přidala i zatažená obloha, zůstala jsem sedět a nastavila tvář teplým kapkám. Po chvíli ani nebylo poznat, že jsem brečela, protože kromě očí už jsem byla zmoklá celá. Oblečení se mi nepříjemně lepilo na tělo a flek, který jsem měla na triku od konfliktu ve školní jídelně, zázračně zmizel. Zvedla jsem se a pomalu šla ke předním dveřím našeho domu. V kapse jsem nahmatala klíče a v klidu si odemkla. Hned vzápětí jsem rychle proběhla do koupelny, abych nenamočila koberec. Na dlaždicích mi podjela noha a já se zřítila na zadek. Bolest byla, kvůli všem modřinám, ohromná a mně se do očí opět draly slzy. Neohrabaně jsem se postavila zpět na nohy a zamkla se, ačkoliv v domě nikdo nebyl. Sundala jsem ze sebe oblečení, vyždímala ho a pověsila na prádelní šňůry. Naštěstí jsem nedávno prala, a tak bylo na šňůrách ještě čisté a suché oblečení z pračky. Vlezla jsem do sprchového boxu a pustila vodu. Nejprve byla moc ledová, potom zase moc horká, pořád se mi nedařilo nastavit tu správnou teplotu. Rychle jsem se tedy umyla a vylezla. Obmotala jsem si tělo ručníkem, vlasy zamotala do turbanu a přistoupila k umyvadlu. Pod čelistní kostí mi přibylo pár škrábanců, na rameni jedna modřina, ale jinak nic nového. Ani ženskosti mi nepřibylo, pořád jsem sama sobě připadala jako malé dítě. Když jsem skončila s prohlížením sama sebe, pořádně jsem se usušila, navlékla na sebe své staré triko, nějaké tepláky a pořádně volnou mikinu, po tátovi. Vylezla jsem z koupelny, batoh položila k radiátoru a zamířila rovnou do kuchyně, abych si udělala něco na oběd. Přeci jen, ve školní jídelně toho moc k jídlu nebylo. I kdyby, stejně bych to nesnědla. Všechny stoly bývaly obsazené. A tak jsem se vždy otočila na patě a odešla pryč. Bez jídla.

Nasypala jsem si do misky cereálie a zalila je mlékem. Trochu jsem vylila, a ačkoliv by ve mně normálně i taková maličkost vyvolala vztek, nechtěla jsem se pro jednou nechat rozhodit. Dnes ne. Udržela jsem nervy i slzy na uzdě a hadrou tu loužičku utřela. Vytáhla jsem si lžičku, dala ji do misky a spolu s ní a batohem, který jsem vzala od radiátoru, šla nahoru do pokoje. Celý dům byl prázdný, kromě mě. Máma umřela už dávno a táta od té doby zůstává v práci, doma se skoro neukazuje. Vlastně tu byl jen, když bylo potřeba něco zaplatit, nebo když mu sem měla dojít pošta. Jako by zapomněl, že má dceru. Prostě mě vymazal ze svého života. Jako bych byla jen obrázek, nakreslený křídou na tabuli. Prostě vzal houbu a bezcitně mě smazal. Alespoň tak se teď cítím.

Zapnula jsem notebook a najela na nová videa. Bez přemýšlení jsem klikla na video orámované zelenou barvou. Ačkoliv mě nezajímalo, jak dopadla něčí maturita, prostě jsem nechtěla dlouho hledat. Vzala jsem lžičku a jedla za poslouchání klučičího hlasu. Hned na začátku jsem ale video zase zastavila, protože mi zabzučel mobil. Už zase mi píše operátor, že si mám dobít další dvě stovky? Mobil jsem otráveně vzala do ruky a odemkla. Vzápětí jsem ale nebyla tak otrávená, spíše zoufalá. Už zase mi přišli na číslo. Zatraceně.
"Nikdo tě tu nechce, jsi LOOSER!" stálo ve zprávě, na kterou jsem hleděla opět s mokrou tváří. Něco ve mně se zlomilo. Byla to poslední kapka k tomu, aby nádrž, už tak plná až po okraj, přetekla. Na své poličce jsem uviděla žiletku. Tak dlouho jsem ji tu měla, ale nikdy mě nenapadlo, k čemu všemu by se dala použít. Chvíli jsem ještě stála s mobilem v ruce a nepřítomně hleděla na stěnu za poličkou. Mám? Nemám? Myšlenky se ve mně praly, každá si chtěla vydobýt své místo v mé hlavě. Ta špatná ale vyhrávala. Odhodila jsem mobil na stůl, posadila se na postel a z poličky vzala žiletku. Trochu jsem se řízla do prstu, jakmile se mi na něm objevila malá červená kapka, vyděsila jsem se. Opravdu to chci? Prohlížela jsem si červený okraj žiletky a ta bolest a rudá barva mě odpuzovala. Něco na ní mě ale tak zvláštně uklidňovalo. Pevně jsem ten malý kousek kovu uchopila v ruce tak, abych se znovu neřízla do prstů, a přiložila ho k zápěstí. Na chvíli jsem zaváhala. Jsi si jistá?
"Nedělej to!" ozval se pevný hlas. Myslela jsem si, že přišel táta, že mě seřve, obejme, vyslechne... Ale nikdo nikde nebyl. Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji, studený kov žiletky se dotkl mé ruky, ale zanechal po sobě pouze otisk krve předešlé. Kůži nenarušil. Začala mě svrbět dlaň, ve které jsem měla žiletku, a já se znovu odhodlala k činu.
"Nestojí ti to za to, nedělej to," ten hlas se ozýval z notebooku. Copak jsem to nestopla? Kluk na něm se nehýbal. Přišla jsem ke stolu, video bylo zastavené, nebyl způsob, jak by se mohlo spustit. Už asi blázním. No jasně, tak moc jsem chtěla, ať mě někdo zachrání, až jsem si namlouvala, že to někdo opravdu řekl. Nadechla jsem se, vydechla, ale srdce se mi rozbušilo ještě víc, místo toho, aby se uklidnilo. Kluk, sedící v ne zrovna pohodlné pozici, mrkl. A ne jednou.

**************************************************

Tak co? Dojmy? Pocity? ^-^