(Ne)skutečný Kamarád

#27 - Tehdy taky nepřišel

Honzovi jsem neřekla, co se po škole stalo, takže se ani nedivil, když jsem ráno vstala na zvonění budíku. Snažila jsem se vypadat bezstarostně a navzdory mým otřesným hereckým schopnostem jsem tohle zvládla. Oblékla jsem se a vyrazila do školy. Nepřipadalo mi už tak důležité si přivstat, přeci jen se většina mých problémů stala během školy nebo po škole. Takže jsem dorazila do školy chvíli před zvoněním. Dnes mi ale připadalo, že na mě všichni civí ještě více, než to bylo obvyklé. Že by už věděli o mém kreslení? byla první myšlenka, co mě napadla. To bylo ale téměř nemožné, přeci jen to byl teprve den od toho, co se mé výkresy dostaly k profesionálům. Zamyšleně jsem vešla do školy, neustále mi to vrtalo hlavou. Když jsem však vkročila dovnitř budovy, bylo mi jasné, že to nemá nic společného s mým kreslením. Na okamžik jsem přestala dýchat a koukala se na všechny ty fotky, co tu byly rozvěšené. Nestihla jsem si ani přečíst nápisy na nich, protože mi vidění hned rozmlžily slzy. Přistoupila jsem ke své skříňce a věnovala jeden pohled fotce, která tam byla. "Normálně se do zrcadla nedívám, ale když..." přečetla jsem si nápis a papír zmačkala.
"Líbí?" slyšela jsem za sebou posměšky. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, kdo za to může.
"Trvalo, než jsme tu fotku stihli nakopírovat," smála se další holka. "Ale vyplatilo se."
Stála jsem u skříňky jako přikovaná a nestíhala rozmrkávat slzy hromadící se v mých očích. Proč já? opakovala jsem si pořád dokola. Zvažovala jsem, co teď mám udělat. Očekává se, že uteču? Nebo že budu vzdorovat? Nebo že se rozbrečím? Jejich posměšky jsem slyšela stále hlasitěji a nevěděla jsem, jestli se mi to zdá, nebo jestli se přibližují. Každopádně jsem zpanikařila a chtěla utéct někam hodně, hodně daleko. Ale mé nohy ztěžkly a nechtěly mě poslechnout. Čekala jsem to nejhorší, byla jsem připravená na fyzickou i psychickou bolest.
"Co se tady děje?!" zakřičela jedna z nejpřísnějších učitelek na škole a jejich posměšky ztichly. Tohle nedomysleli. V duchu jsem si představovala, jak se asi tváří. Hřbetem ruky jsem si utřela oči a otočila se na učitelku.
"Mohla bych s vámi mluvit?" zahuhňala jsem. Té věty ani nebylo potřeba.
A takhle jsem udělala své první 'interview'. 

"Jak dlouho už se to děje?" seděla naproti mě v jejím kabinetu a dělala všechno, aby vypadala mile. Její přísné rysy a hlas bez náznaku emoce jí to moc neumožňovaly, ale já si cenila tu snahu. Popotáhla jsem a ztěžka polkla.
"Prvák," odpověděla jsem stručně, protože jsem se na delší větu nezmohla. Něco si zapsala a chvíli mlčela. Choulila jsem se v křesle a utápěla se v myšlenkách. Pomůže tohle nějak? Čeho tím dosáhnu? Co se bude dít? Měla jsem tolik otázek, ne které jsem se jí chtěla zeptat. Chtěla jsem brečet, řvát, měla jsem chuť se postavit a mlátit do okolních věcí, ale zůstala jsem v klidu sedět a všechny tyto činnosti jsem prováděla jen v duchu. To ale nijak nepomáhalo. Slyšela jsem tichý povzdech učitelky a já si povzdychla taky. Přitiskla jsem si nohy ještě více k hrudníku.
"Musíme to s někým řešit," vysvětlila mi. "Koho máme zavolat?"
Koho? řekla jsem posměšně v duchu. Nikoho nemám, koho by měli? Mámu, kterou nemám? Otce, který se o mě nezajímá? Rodinu, kterou jsem nikdy nepoznala? V duchu jsem se rozesmála. Takovým tím šíleným psychopatickým smíchem. A pak mě někdo napadl. Nevěděla jsem, jak bude reagovat na to, že jsem jí lhala. Nevěděla jsem, jestli bude ochotná tohle všechno řešit. Nevěděla jsem vlastně vůbec nic. Ale neměla jsem jinou možnost, neměla jsem nikoho jiného.
"Dám vám číslo na..." na kamarádku? Na slečnu, která mě zná pár dní? Nevěděla jsem, co mám říct. Zadrhla jsem se. "Na tetu," napadlo mě. To poslední, na co jsem v tuto chvíli měla chuť, totiž bylo vidět mého otce. Vidět muže, kterého nenávidím. Muže, který je zklamáním mého života. Nadiktovala jsem jí z mobilu číslo na Gitu a ona okamžitě začala vytáčet její číslo. Gestem ruky mě poslala na chodbu a já tedy šla. Chvíli jsem se netrpělivě procházela sem a tam a přemýšlela, jak to Gitě vysvětlím. Tělem mi projela vlna mrazu, když můj zrak padl na zlomek vteřiny na 'VIP' sedačky. Tehdy taky nepřišel.
"Vaše teta to nezvedá, ale váš otec by tu měl každou chvíli být," oznámila mi nekompromisně, když přišla, a mně ztuhla všechna krev v žilách. Otec? Mé myšlenky začaly splašeně ječet a řvát, ale ničemu to nepomáhalo. Mohla jsem jen doufat, že opět nepřijede.

*************

Whoa, co myslíte, přijde? :)

Moc děkuji za Vaše ohlasy na minulé díly, dáváte mi jimi najevo, že Vás příběh baví ^-^ Budu ráda, když i nadále budete zanechávat vaše hlasy a komentáře :3