Charlotte: Zrození

Kapitola 2.

Jako by jí něco vrazilo kudlu do zad. Měla pocit, že se v ní něco zlomilo, nebo že v ní vysvitl jakýsi plamínek naděje. Pozorovala rozbité stvoření se strachem i zájmem zároveň. Nemohla se zbavit pocitu, že ho už někdy viděla. Byla si jistá, že tomu tak není, ale její polorobotická mysl si myslela něco jiného. Odněkud znala každou díru, každou trhlinu a vlastně každý kousek toho animatronika. Bedlivě sledovala jeho cukající pohled s nuceným úsměvem, černé bělmo v jeho očích, kde byly posazeny zorničky barvy dvou odstínů šedé, poloviční ucho, z něhož trčely různobarevné dráty do všech stran a především jeho vysokou postavu. Podle všeho musel mít alespoň dva metry.
Stejně jako jeho ženský protějšek, i Springtrap samotný pozoroval tělo animatroničky jak nejlépe uměl. Její obličej jasně vyzařoval oslnivou záři strachu a nejistoty, to animatronik poznal už při svém příchodu. Postavu měla tak o půl hlavy menší než on, což ale až tak nevadilo. Její zářivě žluté oči ho skenovaly od hlavy až k patě ve snaze si ho pořádně prohlédnout a zhodnotit tak situaci. Vysoký králičí animatronik se sice usmíval, ale ten úsměv nebyl pravý ani náhodou. Neustále se mu v hlavě přehrávaly situace, jež se staly ještě před pár minutami, čímž občas omylem uhnul pohledem. Snažil se na ni udělat přátelský dojem, ale jeho celkový vzhled jeho snahu dost kazil. A Golden Freddy si toho samozřejmě byl vědom.
,,A-ahoj," promluvila po trapném tichu jako první Charlotte a odvrátila pohled. A ač jí Springtrap chtěl odpovědět stejně, nedařilo se mu ze sebe vydat jedinou hlásku. Byl až moc nervózní na to, aby se mohl už jenom pohnout, natož něco říct.
Jeho zlatý bratr protočil oči a vší silou ho praštil pravou rukou do zad, načež se Springtrap malinko zakuckal a reflexně si dal ruku na hruď. Charlotte se tomu musela zasmát, ale hned jak si uvědomila, že to asi nebylo úplně vhodné, ztichla a naprázdno polkla. Bála se králíkovy reakce. Zdál se jí podlý a zlý, přátelský vůbec.
,,Co je tady k smíchu?" otázal se mezi kuckáním.
,,Drž hubu, Springtrape!" pokáral ho šeptem Zlatý Freddy tak, aby to Charlotte neslyšela. Jenže ona to slyšela stejně. Nedala to však nijak zvlášť najevo. Jen opět odvrátila pohled.
,,Dobrá, Charlotte," začal Golden Freddy svoji řeč, přitom upřel pohled na oslovenou osobu, ,,tohle je Spring Bonnie, teď už Springtrap nebo Springy, jak se ti to hodí." Kývnul na svého už narovnaného bratra. Jednoduše stál v pozoru, pohled mu mířil vpřed, na Charlotte se ovšem nedíval. Nedokázal se jí podívat do očí.
Králičice raději mlčela. Tak nějak tušila, že není dobrá doba na mluvení, stejně jako tušila, že polorozpadlý animatronik zná její jméno. Držela si tedy oba lokty a dívala se kolem, jako by se nechumelilo.
,,Springtrape? Mohl bys...?" nedořekl medvěd, jelikož ho králík přerušil.
,,Jasně, už jdu..." pravil sklesle a znovu opustil místnost.
Zlatý Freddy okamžitě zamířil za třesoucí se Charlotte. ,,V pohodě?" zeptal se jí.
,,J-j-jo..." vykoktala a zadívala se do země.
,,Jak se cítíš?" vyptával se medvěd dál ve snaze získat co nejvíc informací.
,,Já... já nevím... tak nějak... divně..." vysoukala se sebe a konečně pohlédla medvědovi do očí.
,,Máš z něj strach?"
,,Trochu ano..." Znovu sklopila pohled k zemi.
,,Nemusíš se ho bát," ujišťoval ji Golden Freddy, ,,je neškodný. Kdyby něco chtěl udělat, už by to dávno udělal. Když chce, dokáže se chovat i normálně. Jen se občas chová jako sebestředný idiot, jinak nic."
,,Hele! Já to slyšel!" ozval se Springtrapův řev zpoza dveří, až se podlaha otřásla.
,,Ale tobě by nic neudělal," pokračoval medvěd šeptem. ,,Sám tě vytvořil, víš?"
,,A on... žije tady?" otázala se králičice, raději taky šeptem. Zřejmě ji vůbec nezajímalo, proč ji to šeredné monstrum stvořilo.
,,Ano. Nechci tě strašit, ale skončil tady kvůli tomu, že..." Golden Freddy se na chvíli odmlčel. Dělalo mu problémy o tom mluvit. ,,No... prostě zmlátil pár animatroniků. Ale už jsem je opravil."
,,Takže ty jsi něco jako opravář?"
,,Dalo by se to tak nazvat."
,,A... proč to Springtrap udělal?"
,,To nevím. Ale tipuji, že mu selhaly systémy nebo tak něco. Prostě nad sebou ztratil kontrolu."
,,Může se to stát i mně?"
,,Vlastně... ano, může. Nestává se to sice běžně, ale už víceméně víme, jak tomu zabránit."
,,A jak?"
,,Jednoduše. I když... dobře, uznávám, zas tak jednoduchý proces to není. Nejdříve musíme daného animatronika nějakým způsobem chytit a zklidnit, což je ovšem celkem velký problém vzhledem k tomu, jakou může mít sílu. Potom, co se nám to teda podaří, stačí pouze stisknout tlačítko pro vypnutí, zkontrolovat všechny systémy a nechat animatronika odpočinout," vysvětloval Zlatý Freddy a přitom různě pohazoval hlavou ze strany na stranu. ,,Toť vše."
,,Nezní to zase tak složitě," usoudila Charlotte a zkřížila si ruce na hrudi.
,,Ono se to lehko řekne, ale těžko udělá. Na takový zásah je potřeba všech volných rukou."
,,Mohla bych teď na chvilku odbočit od tématu?" navrhla králičice, a aniž by počkala na medvědovu odpověď, pokračovala: ,,Kolik je tady ještě animatroniků?"
,,Ještě čtyři, ti jsou nahoře. My jsme teď ve sklepení, ale to už jsi myslím pochopila," odtušil zlatý medvěd. ,,Jejich vůdce a zároveň hlavní zpěvák je Freddy Fazbear, to je medvěd jako já, jen je hnědý, pak kytarista Bonnie the Bunny, to je zase králík stejně jako ty, jen je fialový, potom ještě Chica the Chicken, jakási slepice s bryndákem, ta zase obsluhuje děti u stolů, a jako poslední Foxy the Pirate fox, tmavě červený lišák, ten vlastně nic nedělá, je momentálně mimo provoz. Jinak... už jsem zmiňoval, že se nacházíme v pizzerii?"
Charlotte opět ucítila ten stejný pocit, který cítila při příchodu Springtrapa. I když si byla dvěstěprocentně jistá, že tady nikdy předtím nebyla, tak již při zaslechnutí jména a popisu prvního animatronika se jí v mysli začaly tvořit celkem reálné představy o postavách a lokacích tam nahoře. Nevěděla, čím to je. Nevěděla absolutně nic, až na pár informací od Golden Freddyho.
Medvěd si jejího zamyšleného a udiveného výrazu samozřejmě všiml, ale nechal to tak. Chtěl vidět její reakci. Chtěl vidět, jestli si vzpomene, jestli omdlí nebo jí zčernají oči. Samosebou pomáhal Marionette s oživováním těch proradných dětí, které byly zodpovědné za jeho krutou smrt, ale i přes toto tvrzení chtěl vidět Charlottinu reakci. Přece jenom, ona byla dospělý člověk. Ty děti si hned vzpomněly, a taky že z toho byly dost naměkko. Vzpomínal, jak kdysi své nepřátele v tu chvíli utěšoval a sliboval jim lepší život, jak u nich proseděl celou noc. Nejdelší dobu mu zabralo uklidnit svého bratra, který si jeho smrt neustále vyčítal, i když ho Golden Freddy přemlouval a cpal mu do hlavy, že to byla nehoda, i když věděl, že nebyla. Šlo jenom o to, aby zastavil jeho srdcervoucí pláč. A taky o to, že mu ho bylo líto. Takový osud si nezasloužil, i když někteří tvrdili, že ano.
Vlna zoufalství projela celým Golden Freddyho tělem. Zase se v něm probudila ta malá, nepodstatná duše toho malého dítěte, které vlastně za nic nemohlo. Pouze přežívalo v kostýmu v naději, že existuje nějaká cesta ven, že už jeho život konečně skončí, že to je jen noční můra a že se probudí v posteli, kde u něj bude sedět maminka a bude ho konejšivě hladit po hlavě. Ach, kéž by se jeho sny staly skutečností...
Charlotte přemítala a přemítala. Hledala ve všech svých myšlenkách něco, co by mohlo alespoň trochu připomínat vzpomínku nebo alespoň vodítko k ní. Jenže její mysl byla momentálně naprosto zmatená, nedovolila jí normálně přemýšlet. Kdybyste tam šli na exkurzi, viděli byste místo šuplíků a skříněk plných úhledně poskládaných vzpomínek a myšlenek jednu velkou zmatenou hromadu harampádí, papírů, vodítek, obličejů a dalších podobných věcí naskládaných na sobě v nesymetrickém tvaru nepřipomínající nic vám známého a důvěrného. Prostě zmatek.
Chytla se za hlavu, poněvadž ji rozbolela, a sedla si na zem. Opřela se o stěnu, dala si hlavu do dlaní a promnula si oči. Medvěd stojící opodál bedlivě pozoroval sedící animatroničku, nedávajíc na sobě znát jakoukoli známku zoufalství či dokonce strachu. Sledoval každý její pohyb, každé sebemenší cuknutí a každý sebemenší projev strachu a zoufalství. Nakonec si k ní po nějaké té chvíli kleknul a položil jí ruku na rameno.
,,V pořádku?"
Ale Charlotte neudělala nic. Jako by ho vůbec nevnímala. Jen stále měla hlavu v dlaních. Občas sebou cukla, ale jinak se zdála být jakžtakž v klidu. Tak tomu ale nebylo ani zdaleka.
,,Mám odejít?" promluvil po chvíli medvěd.
,,Jo... prosím..." vzlykla králičice. Po tváři se jí začaly kutálet slzy barvy černého oleje.
,,Dobře, nechám tě tady o samotě. Až budeš moct, přijď za mnou, počkám venku."
Charlotte přikývla a znovu vydala srdcervoucí vzlyk. Golden Freddy si jen povzdechnul a odkráčel ven z místnosti.
Tmavě růžová králičice nyní byla v místnosti sama. Tedy... ne tak úplně. Byl tam ještě někdo. Schovával se ve stínu jednoho z rohů, po celou dobu ji pozoroval a v mysli si zapisoval důležité poznámky. Nebylo možné ho spatřit. Byl tak elegantně zamaskovaný, že ani on sám se úplně dobře neviděl. To mu ale v tu chvíli starosti nedělalo.
Vyšel pomalu ze stínu. Lehce si to našlapoval směrem ke králičímu animatronikovi barvy hodně tmavé růžové, dával si přitom pozor, aby ho šlo co nejméně slyšet, respektive se skoro vznášel. Utvořil že sebe jakousi stínovou hmotu neurčitého tvaru a obmotal ji kolem brečícího animatronika. Donutil ji tak dát ruce k tělu a zastavit slzy.
,,Klid, už je to dobré, všechno je v pořádku," šeptal jí potichu do ucha. Část něho vletěla animatroničce do hlavy a začala porovnávat myšlenky. Zároveň potlačila vzpomínky a dala je bokem na pozdější časy, aby se králičice naprosto nezbláznila, což nemohl dopustit.
Charlotte se hned cítila klidnější. Dokonce se i malinko usmála. Neměla nejmenší tušení, proč tomu tak je, ale nechala to být. Nechala se konejšit slovy neznámého šeptajícího hlasu. Nechala se na chvíli unést do říše, kde se nevyskytovaly problémy, ale pouze štěstí a radost. Nezajímala se o to, kdo ten hlas je či o co se snaží. Hlavní bylo teď to, že byla uvolněná a plná klidu. Tenhle pocit se jí líbil. Nebyl jako ty předešlé, plné zloby a strachu, to v žádném případě. Bylo to prostě nádherné...