Charlotte: Zrození

Kapitola 6.

Freddy ztuhnul. Charlottina otázka ho vskutku hodně zarazila. Svůj strach se snažil celou dobu skrýt pod úsměvem, ale jak teď zjistil, špatně.
,,Ehm... no... možná... tak trochu..." Nebyl schopný ze sebe vydat jedinou smysluplnou větu. Tak moc se obával její reakce.
,,Proč, Freddy? Udělala jsem ti něco? Nebo z čeho máš strach?" vyptávala se králičice dál.
,,Vlastně... ne, nic jsi mi neudělala..." Znejistěl. Nebyl si úplně jistý svou odpovědí. Přemítal a přemítal, přemýšlel a hledal ve svých vzpomínkách alespoň jednu zmínku o ní. Vzpomínal si ale akorát na to, jak mu Terence - jeden z jeho mrtvých kamarádů - o ní povídal. Říkal mu, jak je hodná, milá, obětavá a celkově, že je to úžasná osoba.
,,Ujišťuji tě, Freddy," vztyčila ukazováček, ,,že ze mě nemusíš mít strach. Golden Freddy mi akorát říkal, že mi mohou selhávat systémy, ale to asi každému z vás, ne?"
,,Ano, to je pravda," potvrdil jí medvěd a sundal si klobouk, který pak tiskl na hrudi v obou rukách. Různě s ním točil a prohlížel si ho, nejspíše na odreagování. ,,Ale často se to nestává."
,,Já vím."
Charlotte se mu teď zdála být celkem sympatická. Terence měl ve všem pravdu. Zeptala se ho na všechno slušně, odpovídala mu slušně, nepokoušela se ho nijak znervóznit, prostě milá osoba. Medvěd už se v její blízkosti necítil tak nepříjemně jako před chvílí. Oceňoval, že se ho vůbec na něco takového zeptala. Ostatní by se mu to nejspíš báli říct.
,,Jo, můžu se tě ještě na něco zeptat, nebo tě spíš o něco poprosit?" Tmavě růžové stvoření s rysy králíka na něj udělalo velké psí oči, takže medvědovi nezbývalo nic jiného, než přikývnout.
,,Ano?"
,,Víš... s vámi je tady ještě jeden animatronik... Foxy, že?"
Freddy nechápal, kam tím míří. Přesto jí však pohotově odpověděl: ,,Ano, ještě je tady Foxy, proč?"
,,No... chtěla bych ho vidět a trochu se s ním seznámit. Ale Golden Freddy říkal, že tam mám nejdřív poslat tebe, takže... mohl bys...?"
Hnědý zpěvák se na chvíli zamyslel. Pokud je Charlotte jeho matka, možná by si s ním měla promluvit. Ale ona to vlastně neví. Taky přemýšlel nad tím, co by to s duší v těle Foxyho udělalo. Znal ho jako své boty, nebo možná ještě lépe, ale i tak si pořádně neuměl představit, jak by zareagoval, kdyby k němu něco takového přišlo.
Chápal Golden Freddyho slova, že by tam měl jít nejdříve on. Možná, že když lišákovi vysvětlí všechno, co slyšel v kázání od Zlatého Freddyho, tedy co říkat může a co nikoli, nebude mu dělat problém si s králičicí popovídat a seznámit se s ní. Jistotu však neměl žádnou.
,,Tak dobře, zkusím mu oznámit, že jsi tady. Ale být tebou bych na něho moc netlačil a byl tam co možná nejkratší dobu. Jak už asi víš, je plachý a občas mívá velmi zajímavé nálady," zhodnotil situaci medvěd a vyčkával na Charlottinu odpověď.
,,Však jasně, budu se snažit co nejlépe," pravila králičice a společně s medvědem vyšla z pokoje a namířila si to chodbou ven.
Jak z chodby vyšli, spatřili mimo velkého pódia i jedno malé, kterého si Charlotte předtím nevšimla. Stejně jako velké pódium mělo šedou podstavu, ovšem ve tvaru kruhu. Okolo něj se táhla fialová opona posetá trochu světlejšími obrysy hvězd různých velikostí. Před tím vším stálo na dřevěné cedulce napsáno: Omlouváme se! Mimo provoz!
Celá stavba dodávala oběma animatronikům pocit tajemna a vzrušení. Bylo tomu tak už kvůli tomu, že tam byla ta cedule s tím nápisem, který komukoli zakazoval vstup dovnitř. Však co, porušování pravidel je přece vzrušující, ne?
,,Počkej tady." Freddy ukázal na jednu z židlí, která byla zasunutá pod jedním ze stolů. Charlotte si na ni okamžitě sedla a položila ruce na stůl. Byla teď tedy otočená zády k Freddymu, Pirátské zátoce a vůbec celému pódiu. Proto si ani nevšimla, že Freddy k Foxymu již dávno vešel.

Tmavě červený lišák zaslechl dva hlasy. Jeden mužský a druhý ženský. Nastražil obě uši a snažil se zaslechnout alespoň pár slov z jejich rozhovoru. Bohužel neúspěšně.
Seděl na studené zemi svého bývalého pódia, které ho tak proslavilo. Se slzami v očích každou noc vzpomínal na ta léta, kdy byl ještě v celku a děti ho měly rády. Vždycky se kolem něho seběhly a hned, jak všechen hluk v pizzerii ustal, mohl začít lišák vyprávět příběhy z pirátských plaveb, rytířských výprav a dalších podobných věcí.
Jenže nyní už bylo všechno pryč. Děti ho zničily, rodinu ztratil, přátele taktéž. Zbyla z něho jen pouhá troska. Troska plná duše mrtvého dítěte, vzpomínek plných strachu a teroru a mechanických součástek. Animatronik.
Hlavou mu přelétla vzpomínka, kde se ho jeho vlastní otec snažil zabít, a taky že se mu to podařilo.
,,T-t-tati...?"
,,Neboj se, nebude to bolet dlouho. Za pár minut tě potká stejný osud jako tvého brášku. Jen... to bude trochu pomalejší. Ale neměj strach, zůstanu tady."
,,Ty... ty zrůdo..."
,,Já? Jediný, kdo je tady zrůda, jsi ty, synu. A taky ti tvoji kamarádi..."
Foxy se dal do stejného breku jako tenkrát. Pořád tomu nemohl uvěřit. Ti dva... rozuměli si, neměli spolu žádné problémy. A přesto to dopadlo takhle. Drasticky.
Zničehonic uslyšel rychle blížící se kroky. Kdo to může být?
Bleskurychle si utřel slzy, aby zahladil jakékoli stopy po pláči a čekal. Nepocítil strach ani nic takového. Ne. Věděl přesně, kdo to je. Byl naprosto klidný.
Dusot zesiloval. Foxyho napětí se zvyšovalo. Pomalu si přestával být jistý, že ho jde navštívit ona osoba, kterou očekával. Ta osoba totiž většinou nedupala tak, až se otřásala polovina pizzerie. Nervózně si začal pohrávat se svým hákem.
A pak se to stalo. Někdo prudce odhrnul onu fialovou oponu. Foxyho zasáhl do očí silný paprsek světla. Instinktivně si zakryl obě oči (i když na jednom z nich měl černou pásku), otočil se zády k oponě a čelem ke stěně, schoulil se do klubíčka a ještě před tím vším polekaně vyjekl.
,,Foxy? Fo... můj ty Scotte, promiň!" zaslechl omluvný mužský hlas. V tu ránu světlo pohaslo a v celé Pirátské zátoce opět zavládla tma. Lišák si oddechnul, ale klidný stále nebyl. Nenáviděl světlo. A už vůbec ne tehdy, když ho s ním někdo takhle vystrašil. Zlatý Freddy měl naprostou pravdu, lišák byl plachý až hanba.
,,Foxy, omlouvám se," pravil omluvně dotyčný, kleknul si vedle tmavě červeného klubíčka chlupů a součástek a položil mu ruku na záda. Lišák tak ucítil jemný dotek velitelovy měkké ruky. Teď už se zdál být klidnější. Zavrněl a zrudl, jak si uvědomil, jak moc musí být tato pozice trapná, nemluvě o tom zvuku, který podle všeho vydávají pouze kočky.
,,T-t-to je v pořádku, k-k-kapitáne," vykoktal a odkryl si oči. Vždycky mu bylo záhadou, proč mu říká kapitáne a ne jeho pravým jménem. Opravdu se cítil tak podřízený? Vážně z něj měl takový strach? Ale proč?
Na tomto místě měl skoro každý strach ze všech, ovšem většinou bezdůvodně. Springtrapa se obávali právem, toho si byli vědomi, ale ostatních? Proč se animatronici báli Stínů? Vždyť i samotný zlatý medvěd jim vysvětloval, že jsou neškodní, a že co jim poručí, to udělají. Proč se báli Charlotte? Nic jim neudělala, i když byla tak trochu mrtvá, chovala se mile. Proč se Foxy bál Freddyho? Tyhle otázky bychom si zde mohli klást donekonečna. A stejně bychom nezjistili pravdu.
Pizzerie samotná bylo místo plné jednoho velkého strachu. Odehrálo se zde nespočet incidentů, což znamenalo značný úbytek zákazníků, ale i tak měli majitelé z čeho vyžít. Přes den to bylo krásné místo s hromadou pizzy, džusu, zábavy, písniček a her, ale v noci...
V noci zde jak hlídač, tak animatronici, sehrávali boj o holý život. V noci se z animatroniků stávaly zabíjecí krvelačné stroje, lačné po hlídačově krvi nejlépe v jednom z Freddyho náhradních kostýmů. Pokud se hlídač nestačil ubránit teror nahánějícím animatronikům do šesti do rána, byl násilně nacpán do jednoho z kostýmů, které se nacházely v místnosti s náhradními díly. Děsivé na tom bylo to, že hned jak člověka narvali do té hromady součástek, vyčkávali a sledovali, jak se onen nešťastník dusí vlastní krví, jak má v očích strach, jak se marně snaží dostat ven. Jenže z té pasti nebylo úniku.
Ano, byly zde i situace, kdy to daného člověka nezabilo ani nezranilo, ale stávaly se málokdy. Animatronici byli vždy velmi pečliví a vytrvalí.
Avšak za své chování nemohli. V noci se nedokázali ovládat. Selhávaly jim systémy, škubaly jim hlavy, děsivě křičeli. A proto, že se to Golden Freddymu zdálo kruté, rozhodl se tomu nějak zabránit. Každou noc chodil animatroniky vždy po hodině kontrolovat, jestli jsou na svých místech. Když nebyli, pomalu je tam dovedl. Pokud už se jim přece jenom podařilo člověka strčit do kostýmu, pomohl mu z něho ven. Lidé ho proto začali nazývat Zlatý zachránce. Celkem slušná přezdívka, ne?
Animatronici o svém chování věděli, ale díky Golden Freddyho kouzlům si s tím nedělali velkou hlavu. Medvěd opravdu nestál o další noc strávenou uklidňováním všech čtyř duší s tím, že je ochrání. Už tak býval věčně unavený.
Mezitím co Foxy přemýšlel nad všemi děsy pizzerie, se posadil a chvíli koukal do země. Medvěd tušil, nad čím přemýšlí, a tak ho nechal být a vyčkával. Nechal ho si všechno srovnat v hlavě a pak pravil: ,,Potřebuju s tebou o něčem mluvit."
Lišák zbystřil. Co by s ním jeho velitel chtěl probírat? Měl snad problém? Nebo něco jiného?
,,A-a-a o čem?" chtěl vědět.
,,Víš... před pár minutami přivedl Golden Freddy tady nahoru nového animatronika..." začal trochu nejistě medvěd.
,,V-v-v-vážně? To je... to je super, ne?" uchechtl se. V oku se mu přitom zaleskla slza. Tušil, o čem s ním chce Freddy mluvit. Ten animatronik ho určitě nahradí, byl si tím stoprocentně jistý. To bude určitě důvod, proč je jeho velitel tak nervózní a proč ho tak náhle navštívil. Sice ho navštěvoval často, ale zrovna v tuto dobu všichni odpočívali, ač bylo teprve ráno.
,,Jo, to asi jo..." Medvěd se s tikem v oku poškrábal na hlavě. ,,Ale měl bys něco vědět."
,,A co ještě potřebuju vědět?!" vyjel na medvěda zničehonic lišák se slzami v jeho překrásných žlutých očí. ,,Je přece nad slunce jasné, že mě nahradí! Tak proč to dále tajíte?!"
Medvěd byl slovy tmavě červeného lišáka zaskočen. Tohle nečekal. Vlastně vůbec nepřemýšlel nad tím, že by králičice mohla Foxyho nahradit. Toho kdysi prohnaného lišáka nemohl nahradit nikdo. Nikdo už nebude tak úžasný, jako byl on.
Pocítil v sobě pocit viny. Ale proč? Ne, za nic určitě nemohl. Nebo... si na to jen nevzpomínal.
,,Ale Foxy, to není pravda! Nikdo tě nahrazovat nebude!" protestoval hlasitě Freddy. Málem přitom lišáka praštil, jak moc rozhodil rukama.
,,O-o-o-opravdu...?" Tmavě červené stvoření tomu nemohlo za Scotta uvěřit. Byl zmatený. Když tady Freddy nebyl kvůli tomuhle, tak kvůli čemu? Zemřel snad někdo další?
,,Ano, Foxy, opravdu, můžeš mi věřit," pravil už klidně Freddy. ,,Nedovolil bych, aby tě kdokoliv nahradil. Ale teď zpátky k tématu."
,,Týká se to mě?" otázal se lišák.
,,Ano, bohužel ano..." Freddy zesmutněl a znervózněl. Nevěděl, jak mu to má říct, jak mu to má říct tak, aby z toho byl co nejméně na prášky a co nejvíc v pohodě. Věděl moc dobře, že po téhle zprávě nebude jeho kamarád v pohodě ani omylem, ale co jiného měl dělat? Říct mu to musel.
,,Bohužel?"
,,Poslouchej mě, příteli," Freddy si kleknul před Foxyho, vážně se na něj podíval a položil mu ruce na ramena, ,,až ti řeknu to, co ti chci říct, chci, abys věděl jednu věc. Ani jeden z nás za nic nemůže. Ani ty, ani já, ani nikdo jiný."
Foxy se začínal obávat obsahu Freddyho sdělení. Sevřel tedy pěsti a to samé udělal s zuby. Zhluboka se nadechl, vydechl a začal pozorně poslouchat.
Medvěd pokračoval: ,,Ten animatronik... je to holka... králík... a... má tmavě růžovou barvu... a černé vlasy..."
Lišák se začínal obávat nejhoršího. Už při slovech tmavě růžovou a černé vlasy si vzpomněl na svoji maminku. Přímo milovala tmavě růžovou. Po jejich smrti zůstala úplně sama. Ale udržela se. Nechtěla se zabít, alespoň ne dobrovolně. Taková už holt Charlotte byla.
,,Prosím, Foxy, klidně mě pak rozmlať, až ti to řeknu, jen nechej na pokoji ostatní, ano?" kladl mu Freddy na srdce. Svým neustále škubajícím pohledem lišáka děsil. Dokonce i to světlo bylo oproti tomuhle strachu malá, bezcenná světluška.
,,Řekněte mi to, prosím... ať už to mám za sebou..." vzdychnul lišák a nasucho polknul.
,,Já... já... je mi to opravdu moc líto... opravdu... vážně..." Medvěd se stále nemohl vymáčknout. Bylo pro něj těžké něco takového říkat. Třásl se mu hlas, třásly se mu ruce, prostě a jednoduše celé tělo. Nadechl se a rychle vyslovil tu strach nahánějící zprávu: ,,Jmenuje se Charlotte..."
Foxy strnul. Všechno okolo něj se zpomalilo. Cítil se jak ztracený na pustém ostrově nebo v pasti bez možnosti úniku. Uvědomil si to. Uvědomil si, že teď už nemá absolutně nic. Jeho pohled byl prázdný a bez barvy. Povolil všechny spoje, které měl až doteď pevně sevřené, a bez odezvy dopadl Freddymu do klína. Ozvěna jeho pádu se ozývala pouze slabě a tlumeně. Po tom všem mu začaly selhávat smysly.
Ukápla mu slza. A pak další a další. Muselo jich být nejmíň několik desítek. Ležel a třásl se ve Freddyho klíně. Nejraději by se zvedl, ale nedokázal to. Končetiny ho nechtěly poslouchat. Tak moc ho ta zpráva zasáhla.
Ztratil bratra, ztratil otce a teď už ztratil i matku! Ano, možná že teď s ní bude pořád, ale stále to nebude ta maminka, kterou znal a miloval. Už to pro něj bude někdo cizí. Někdo, koho nezná. Po dlouhé době se v něm probudila duše dítěte. Všechny krásné vzpomínky, které s ní měl, se rázem rozplynuly jako pára nad hrncem. Teď už nic nebylo. Poslední štěstí v něm vymizelo tak rychle, že to ani nestačil zaregistrovat.
,,Foxy! Foxy, sakra slyšíš mě?!"
Nic už nezbylo. Pouze tma a ticho. Jen nějaký hodně tlumený hlas mu zněl v hlavě.
,,Ne... prosím, řekni něco!"
Nebude ho poslouchat. Už nikdy nic nebude dělat. Nemá to smysl.
,,Plán B, plán B...!"
Ucítil něčí ruku na své hlavě a taky na zádech. Pomalu přejížděla ze strany na stranu ve snaze získat si lišákovu pozornost. Ovšem marně.

V mysli mu zněla její slova pořád dokola.
,,Neměj strach, Teri, žádní duchové tady nejsou. Byla to jen noční můra..."
Jen noční můra...
Tak jestli tohle celé byla jen noční můra, tak se teď a tady chce vzbudit!

Nevěděl, jak dlouho se nehýbal a proležel v medvědově klíně, ale když se probral z transu, byla všude kolem větší tma než obvykle. Očividně byla temná noc.
Bylo mu neskutečné horko. Nemohl uvěřit, že tady nehnutě proležel celý den.
,,K-k-kapitáne...?" zašeptal tiše a lehce omámeně. Ještě pořád byl trochu mimo.
,,Jsem tady, potřebuješ něco?" zaslechl nad sebou uklidňující šeptající hlas. Hned se cítil lépe, ale stejně to nebylo ono.
,,Já... já... jak se to stalo?"
,,Springtrap. Upravil Shadow Bonnieho kostým a pak... donutil Golden Freddyho nevědomky zabít... ty víš koho..."
,,Oui... jasně..."
,,Nevěděl to. Kdyby to věděl, nedělal by nic. To byla jediná možnost, jak jí zachránit život."
,,Chápu... oui, chápu to... nebyla jiná možnost... jasně..."
,,Běž spát, ráno ti bude lépe."
,,D-d-dobře..."
Lišák se uvelebil na medvědově klíně a hned usnul. Ani nevěděl, jak se mu to povedlo.

(2517 slov, vydáno 13. 8. 2016)

Upřímně... malém jsem se rozbrečela, dámy a pánové...