Charlotte: Zrození

Kapitola 22.

   Poté co se všichni úspěšně dostavili na pódium se ještě Marionette na poslední chvíli vydala najít Golden Freddyho, aby ho přesunula jinam. Již mu řekla zprávu, kterou mu měla od Shadow Bonnieho vyřídit, a od té doby tam medvěd jen seděl s prsty na spáncích, říkajíc: ,,No tak, ty idiote, ozvi se mi sakra... dělej, Springtrape..."
   Ve stejném stavu ho loutka našla i teď. Nyní ovšem jeho hlas nezněl ani tak naštvaně, jako spíše nešťastně až zoufale.
   ,,Springy, prosím, reaguj... alespoň mi nějak naznač, že mě slyšíš! Ksakru, jestli ti něco je..."
   ,,Goldie?" přerušila jeho rozjímání Marionette. ,,Jak na tom jsi?"
   ,,Neslyším ani slovo!" zařval medvěd z plných plic. Hlídači jeho řev naštěstí neslyšeli. ,,Buď se mu děje něco hrozného nebo je..." zastavil. Celý svět se s ním zastavil, když pomyslel na to nejhorší. Podruhé ho ztratit by nezvládl.
   Ruce pomalu svěsil podél těla a bezvládně upadl na postel. Ze všech svých mocných sil potlačil slzy a vydal ze sebe jen slabé zasípání. Civěl prázdně před sebe. ,,Musím za ním..." zašeptal.
   ,,Tak to ať tě ani nenapadne!" zaprotestovala Marionette a instinktivně udělala krok vpřed. ,,Nemůžeme ztratit i tebe."
   ,,Určitě jsi jen a jen ráda, že je pryč," zavrčel medvěd a bleskurychle vstal. Zatnul obě pěsti, jako by se chystal k boji, ale nechal ruce u těla.
   ,,Asi tě to překvapí, ale ne," přiznala a zase popošla dopředu. ,,Na začátku jsme se hádali dost."
   ,,Nezajímá mě to, Marion. Chci alespoň nějak vědět, že je naživu."
   Černobílá k němu přišla a chtěla ho obejmout kolem ramen, ale Zlaťák naštvaně ucukl a o dva kroky se vzdálil.
   ,,Nepotřebuji tvou pomoc," procedil mezi zuby. ,,Přestaň se ke mně chovat jako k malému dítěti. Jsem dospělý a nepožaduji od tebe nic takového. Svých schopností můžeš využít jinde, na mě to nezabírá. Neumíš si ani představit, jaké to je, někoho ztratit a nevědět, jestli je naživu. Nikdy ten pocit nezažiješ, protože nemáš koho ztratit. Myslíš si o sobě, že jsi něco víc, ale mýlíš se, nejsi. Jsi stejná jako všichni tady, ani já nejsem výjimkou. A teď mě nech být, mám na práci lepší věci."
   S těmito chladně řečenými slovy odkráčel pryč. Marionette se jeho reakci podivila. Neočekávala, že ho to tak zasáhne. Takovou reakci by čekala spíše od sebe, ne od něho. Takhle se on k ní nikdy nechoval. Bylo jí ho docela líto. Vážně neměla tušení, jaké to je. Ale že by neměla koho ztratit, to si nemyslela. Dokázala při té příležitosti vyjmenovat jména všech animatroniků, přičemž na Springtrapa si s nechutí vzpomněla až ke konci, a i tak ho zařadila jako toho posledního, koho by jí bylo líto. Pomalu ale začala přicházet na to, že tomu tak vůbec není...

   Hlídači si ani nevšimli procházející loutky. Bylo to normální, každý z nich věděl, že během otevírání a zavírání pizzerie byla ve volném módu, a tudíž se mohla procházet prakticky kamkoli. Teď mířila ke své hrací skříňce, kde obvykle vystupovala.
   Zákazníci se hned začali hrnout dovnitř. Opravdu zde zavítala velmi početná mateřská škola s více než šedesáti žáky. Poněkud zvláštně si posedali na židle (nebo stoly) a jakmile učitelka vydala povel k utišení, většina dětí opravdu ztichla. Bylo až podezřelé, jak moc byly děti poslušné.
   Ihned se před nimi na pódiu rozevřela opona, a tak se na plném světle ukázali všichni Toy animatronici. Tvářili se stejně jako děti šťastně a nadšeně, byli velice rádi, že mohou zase zářit ve světle reflektorů. Ihned začali se svým vystoupením.
   ,,Ahoj, děti i dospělí!" zahromoval vesele Toy Freddy. ,,Vítám vás v naší pizzerii! Pokud si říkáte, kde jsou naši staří přátelé, nemějte obavy, jen se trochu porouchali, ale brzy budou zase zpět! V každém případě jsme zde teď my, což si myslím je super, ne? Co si o tom myslíš ty, Chico?"
   ,,Já?" vyslovila zřejmou otázku Toy Chica rádoby tázavě. ,,Také si myslím, že je to super! Užijete si s námi mnoho zábavy! Souhlasíš, Bonnie?"
   ,,Se ví!" odsouhlasil Toy Bonnie. Ona odpověď k němu moc neseděla, ale co už, prostě to řekl.
   ,,Jste připraveni na velkou show?" ozval se znovu medvěd.
   ,,Ano!" zaznělo mnohohlasně celou jídelnou. Hlídači (a taky učitelka) si museli zacpat uši, protože to nadšené výskání všech dětí (až na pár výjimek) by se neobešlo bez ohluchnutí.
   Hned nato začal Toy Bonnie hrát na svou červenobílou kytaru se čtyřmi černými strunami. Nikoho nezajímalo, že by měla mít kytara správně šest strun.
   Po několika taktech beze zpěvu začala Toy Chica máchat svým cupcakem do rytmu a přitom ještě stačila pobrukovat melodii. Jakmile se k představení přidal i Toy Freddy se svým podle Springtrapa hrozným zpěvem, přidala se jako druhý hlas. Dohromady to znělo úžasně, bohužel děti si to úplně neuvědomovaly, a tak po nějaké chvíli hraní začaly povykovat a křičet, a vůbec už nedávaly pozor, co se kolem nich děje. Daly se se svými kamarády do řeči, ignorujíc tu uším lahodící hudbu. Učitelka ten povyk raději ignorovala stejně jako děcka představení.
   Medvěd v mezihře polknul a otřel si pot z čela. Byl už zvyklý, že je jejich představení často ignorováno a odsuzováno za text, hudební zpracování a jeho zpěv, nečekal však takový kravál. Trhalo mu to uši, navíc měl dojem, že nějak ztrácí rytmus a zpívá buď moc rychle nebo moc pomalu, ani nevěděl. Dle výrazu jeho zvířecích kolegů usoudil, že na tom budou podobně.
   Představení skončilo, ale povyk neutichl. Toy Freddy si smutně povzdechl a zvýšil hlas, aby řev dětí překřičel: ,,Teď si můžete jít hrát za Balloon Boyem a Balloon Girl, nebo můžete navštívit Marionette! Ale za chvíli přijďte, naše představení bude pokračovat!"
   Opět se dočkal pouze ignorace, kterou naštěstí učitelka nepodpořila a děti vyhnala na místo určení.
   ,,Chlapi, kdo se obětuje a půjde hlídat k Marionette a kolotoči?" zeptal se Mike a pohledem přejel všechny své čtyři kolegy.
   ,,Dostanu příplatek?" zeptal se jeden z nich, který postával před Pirátskou zátokou, což nebylo zase tak daleko od Charlottina rohu, kde hlídal Mike.
   ,,Klidně dva, hlavně dohlédni na to, aby je nezničili jako posledně," odvětil a rukou mávnul směrem ke kolotoči a Hrací skříňce. Hlídač, který mu otázku položil, se tím směrem ihned rozběhl a hned byl ten tam. Ostatní hlídací si nešťastně povzdechli.
   ,,Připomeňte mi pak někdo, ať si příště vezmu sluchátka," řekl ten, jenž stál vedle pódia po levé straně. ,,Ten řev se nedá poslouchat. To si je ta učitelka nemůže ksakru trochu hlídat? Jde jsou ty časy, kdy ještě všechny děti poslouchaly na slovo?''
   ,,Ty časy už jsou dávno pryč, kámo," zasmál se hlídač na pravé straně pódia. ,,A obávám se, že se už nikdy nevrátí. Jen tak mimochodem, mohl bych se na něco zeptat, pane Schmidte?" Tázavě pohlédl na hlavního hlídače.
   ,,Už jsem vám to říkal tolikrát, chlapi," ozvala se tázaná osoba v černé bundě, ,,říkejte mi Mike."
   ,,Fajn, Miku," opravil se hlídač, ,,mohl bych se na něco zeptat?"
   ,,Ale ovšem."
   ,,Říkal jsi, že tady ještě před námi někdo byl, ne?"
   ,,Jo, to byl. Mí dva kamarádi - Jeremy Fitzgerald a Fritz Smith - a pak Dave Afton se svou manželkou Charlotte. Proč to chceš vědět?"
   ,,Chci jen nějak zabít čas," vysvětlil svůj plán člověk, u kterého si byl Mike téměř jistý, že se jmenuje George.
   ,,Hádám, že o nich všichni chcete něco povědět, že?" Všichni horlivě přikývli, a tak Mike pokračoval: ,,Jeremy a Fritz byli mí velice dobří kamarádi. Tak nějak jsme se dělili o směnu - to jsem ještě nebyl hlavní hlídač - a občas taky o jídlo. Pokaždé někdo z nás něco přinesl, takže jsme nikdy nehladověli. Ale abych se vrátil k těm směnám - každý den jsme se rozdělili podle toho, jestli jsme chtěli pracovat v noci nebo ve dne, přičemž v noci jsme tak jako tak byli většinou všichni spolu - bývá to tady v noci nebezpečné."
   ,,Takže je to pravda, že můžete v noci i zemřít?" ozval se poprvé na první pohled tichý a plachý hlídač, který stál jen kousek od vchodu. ,,Myslím tím, jestli tady jsou tak moc nebezpeční animatronici?"
   ,,Věř mi, jsou," potvrdil Mike a znovu započal dlouhý monolog: ,,V noci jim bůhvíproč selhávají systémy, proto jsou tak nebezpeční. Nikdy jsem se na opravy animatroniků nespecializoval - museli byste se zeptat spíše Jeremyho nebo Fritze -, ale vím, že je to hodně divné. Nicméně abych se vrátil k hlavnímu tématu - David Afton... Určitě vám to jméno něco připomíná, že?"
   ,,No jasně, ten parchant zabil nespočet malých dětí," ozval se George mírně naštvaně. ,,Ještě že jsem byl v tu dobu ještě neohrabané batole, jinak bych určitě taky tak nějak skončil."
   ,,Bylo to i v televizi," špitnul onen nesmělý hlídač. Mike si stále nemohl zapamatovat jeho jméno, ale určitě se jmenoval Larry, Leo nebo tak nějak.
   ,,I ten byl můj kamarád," povzdechl si smutně Mike a stejně tak se i zatvářil. ,,Dovolil bych si říct, že jsme ho všichni považovali za nejlepšího. Byl to hlavní hlídač, takže s námi musel být celý den, pokud svou práci nesvěřil někomu z nás. Jeho ženu to štvalo - nebo z toho byla spíše smutná -, takže se později stala hlídačem taky... vlastně ji vyhodili z práce, to byl další z důvodů. Škoda, že se jí to nedávno stalo osudným..."
   ,,Měla noční směnu, že?" zeptal se třetí hlídač v místnosti, zřejmě Jerry nebo něco tomu podobného.
   ,,Přesně tak."
   ,,Ale počkej!" ozval se George. ,,Nebyl tu s vámi kdysi ještě jeden?"
   ,,Ty možná myslíš samotného zakladatele této pizzerie, že?" odtušil hlavní hlídač a na chvíli se zamyslel. ,,Scott Afton, bratr Davida. Ten umřel už dávno, chudák. Taky zemřel při noční směně. Byl to dobrej člověk..." Odmlčel se, poněvadž začal přemýšlet nad tím, proč místo dobrý řekl dobrej. Záhada to byla.
   ,,Museli jste být opravdu dobří kamarádi," řekl tiše hlídač u vchodu.
   ,,Máš pravdu, byli jsme..." Po této větě už se nikdo neodvážil promluvit. Pro Mika to bylo citlivé téma, což ostatní v místnosti naštěstí pochopili. Udržovali minutu smutku, a to úplně automaticky.
   Bohužel to nebyla ani minuta a děcka se vrátila od kolotoče. Celou jídelnu opět zaplnil kravál o síle hlasitosti Godzilly. Hlídač, který byl u nich, se vyčerpaně vrátil na své místo před Pirátskou zátoku se sarkasticky vyslovenými slovy: ,,Zavolejte mi zítra do blázince, přátelé, dneska jsem tady asi naposled." Bylo vcelku podivné, že ho přes všechen ten kravál šlo slyšet.
   Děti si zase posedaly na židle (a stoly) a na malou chvíli nastalo ticho. Všichni hlídači - a samosebou i učitelka - si tu chvíli užívali jak jen mohli. Naneštěstí jak začala, tak taky skončila.
   Opona se opět rozevřela a na děti se znovu nuceně usmál medvědí obličej s červenými tvářemi. Zopakoval svůj předešlý monolog a dialog (až na pár výjimek - například vynechal pozdrav a upozornění na rozbité originály) a opět začal zpívat. Jeho dva kolegové se jako obvykle po nějaké chvíli přidali, úsměv taktéž vynucený. Měli to holt těžké.
   Zničehonic se jedno dítě odvážilo vstoupit na pódium, naštěstí ho jeden z hlídačů okřikl a vyhnal. Tohle se zopakovalo naštěstí jen párkrát, takže animatronici i lidé v pizzerii byli v pořádku.
   Píseň konečně skončila, ale opona se nezatáhla. Místo toho začal Toy Freddy odříkávat další připravenou řeč: ,,Děti, co kdybychom zavolali Toy Foxy?"
   ,,Jooooooo!" ozvalo se davem nespočet dětských hlásků.
   ,,Tak jdeme na to! Toy Foxy! Toy Foxy!" začali animatronici volat na svou kolegyni, přičemž se tvářili rádoby šťastně. Už je vyčerpával ten věčný řev a neklid. Málem jim z toho popraskaly ušní bubínky.
   Opona u Pirátské zátoky se vytratila kamsi do boku a na onom malém pódiu se zjevila bílá liška se zeleným papouškem na rameni. Hlídač stojící u ní zpozorněl, jakmile se dětské zraky na lišku hbitě obrátily a ti malí caparti se nahrnuli vpřed, jen aby na lišku alespoň trochu viděli.
   ,,Arrr, tady Toy Foxy, piráti!" zavrčela Mangle a dodala: ,,Ale klidně mi říkejte Mangle, zní to drsněji!" Snažila se vypadat co nejvíce jako pirát, co se týče obličeje - mračila se a usmívala zároveň. Kromě papouška na rameni ale moc pirátsky nevypadala.
   Děti si toho ihned všimly. Jedno z nich se taky urychleně ozvalo: ,,Ale ty nejsi pirát! Nemáš ani pásku přes oko!" Ostatní děti nemohly dělat nic jiného než souhlasit.
   Animatroničku to ale pranic nezarazilo. Všechno to bylo naplánované. Stačilo doufat, že se na to nějaký ten malý parchant zeptá, a pak už zbývalo pouze odehrát představení. Jen málokdy to nevyšlo, to se na to pak Mangle musela zeptat sama.
   ,,V tom je právě ten problém!" zesmutněla. ,,Někde tady jsem ji totiž ztratila! Pomůžete mi ji najít? Měla by být pravděpodobně někde tady v této místnosti!"
   ,,Jooooooo!" zopakovaly děti svou předešlou odpověď a hned začaly s hledáním. Dívaly se pod stoly, židle, někdy zabloudily i k hlídačovým nohám, přičemž je hlídači ochotně zvedali jen proto, aby se ta děcka zase rychle odklidila pryč.
   Zničehonic jedno dítě - holka - začalo řvát: ,,Mám ji! Mám ji!"
   Hned nato se kolem ní nashromáždili úplně všichni včetně učitelky a poklad v podobě černé pásky přes oko si se zájmem prohlíželi. Všichni z toho byli nějakým způsobem fascinováni, avšak zároveň měli chuť onu cennou věc holčičce uzmout. Když ale děti přejela vražedným pohledem jejich učitelka (která musela být opravdový chudák, když musela uhlídat takové stádo nezodpovědných děcek), touha po krádeži tak vzácné věci ihned pominula a nastala radost, že se taková cenná věc vůbec našla v neporušeném stavu.
   Holčička vpřed a děti vzad, donesli pásku úspěšně k lišce. Ta si ji s radostí nandala na pravé oko - shodou okolností tak jako Foxy, i když se jí to při pomyšlení na to hnusilo - a vzápětí se na děti opět šibalsky pousmála.
   ,,Děkuji, odvážní piráti!" zahromovala. ,,Teď se můžeme vrhnout na příběhy z mých dobrodružných plaveb, co vy na to?"
   Děcka kupodivu OPĚT zopakovala svou odpověď (,,Jooooooo!") a posadila se na židle (a stoly), přičemž jim servírky přinesly pizzu a džus podle toho, co si kdo předtím objednal. Tentokrát nastalo až děsivé ticho, protože příběhy animatronických lišáků a lišek byly proslulé odjakživa. Měl je rád každý, a ani všichni hlídači v místnosti nezůstali v otrávené a vážné náladě. Zvláště Mike nastražil uši co nejvíce mohl. Měl sice raději Foxyho příběhy, ale s malým povzdechnutím překousnul i skutečnost, že animatronický lišák se už na pódiu ve své Pirátské zátoce nikdy neobjeví. Jak smutné to pro něj bylo? To si dokážeme jen ztěží představit - nedalo se to slovy ani činy popsat.
   Mezitím co Mangle vyprávěla své smyšlené příběhy a gestikulovala rukama všude možně jen proto, aby to vypadalo dramaticky, naše růžová králičice nervózně seděla ve svém rohu a v duchu si neustále opakovala svůj dnešní výklad. Přitom ještě stačila pozorovat jí poněkud povědomého hlídače před ní. Když už měl ty liščí uši, přemýšlela Charlotte nad tím, jestli také není zčásti animatronik, ale hned to vyloučila. Taková blbost!
   Vzápětí ji někdo zatahal za její černé vlasy. Instinktivně se otočila dozadu a spatřila drobnou, černovlasou holčičku, která se na ni zvědavě a zároveň nešťastně dívala. V rukou držela desky s papíry, pár tužek a gumu - to všechno si tiskla k hrudi a nehodlala se toho očividně vzdát tak snadno. Trochu se třásla strachy.
   ,,Ty jsi tu nová?" zeptala se poněkud nesměle, hlas nervozitou pisklavý.
   S Charlotte to bůhvíproč trochu trhlo, ale hned odpověděla: ,,Ano, jsem tady nová. Pročpak nejsi s ostatními?"
   ,,Jsem radši sama," vysvětlila ihned dívka a dodala: ,,Také jsi radši sama?"
   Králičice nevěděla, jak odpovědět. Popravdě si odpovědi nebyla zas až tak jistá. Na svůj předešlý život si nepamatovala (vlastně o něm ani nevěděla), takže to bohužel nemohla posoudit.
   ,,Já ani nevím," pravila upřímně. ,,Nebude tě paní učitelka hledat?"
   ,,Ne, nebude," odpověděla dívenka a téměř neviditelně se pousmála. ,,Nevšímá si mě tak jako ostatní. Nikdy si mě nevšímali."
   ,,Copak ty nemáš žádné kamarády?" podivila se animatronička.
   ,,Mám svou kočku," řekla holčička a přitiskla si papíry blíže k sobě. ,,Jmenuje se Květinka. Ale musí zůstat doma. Ve školce nám zvířata nedovolí."
   ,,To je mi líto," projevila lítost Charlotte pohlazením dívenky po hlavě. Jaké bylo její překvapení, když jí ruka projela skrz a objevila se až na druhém konci dívčiny hlavy. Králičice leknutím poskočila a ruku si přitiskla k sobě - cítila na ní nepříjemný chlad.
   ,,Nic se neděje," promluvila holčička zděšeně a začala se třást víc. ,,Jsem jenom duch. Měla jsem tě varovat."
   ,,F-f-fajn..." vykoktala animatronička a stáhla se. ,,Jak to že tě vidím, když jsi duch?" Očividně si z toho nedělala moc těžkou hlavu.
   ,,To nevím, ale mé jméno je Mariana. Ale říká se mi Ca..."
   Zničehonic se dívenka vypařila a nezbylo po ní nic jiného než desky s papíry, tužky a guma. Charlotte nad tím dlouho nepřemýšlela, chňapla po deskách a otevřela je. Nacházel se tam zbytek jejích kreseb s řeckými bohy a něco navíc. Nejspíš si je musela zapomenout, ale kde? A proč jí je donesl duch? Každopádně za to byla ráda, byl by asi trapas kresby nemít.
   Tím něco navíc byl tvrdý papír o velikosti A4, na kterém se vyjímal fialový nápis se žlutým pozadím za písmem - okraje zůstávaly bílé. Po přečtení naskočila Charlotte do hlavy zmínka o Ceasarovi.
   ,,Veni, vidi, vici."

(2788 slov, vydáno 6. 12. 2016)

Oukej přátelé, příští týden v úterý s další částí nepočítejte, protože... prostě není napsaná a do příštího týdne určitě ani nebude.
Každopádně se mi za včerejší večer (a trochu noci) povedlo opravit všechny zatím vydané kapitoly knihy Red and Blue a jednu nevydanou. Chci se vás tedy zeptat, chcete je vydat všechny najednou nebo každý den jednu nebo jak? Opravdu nevím, jakou máte zrovna chuť to číst.
Mimochodem tuší někdo, jak říkají té malé holčičce?