Charlotte: Zrození

Kapitola 5.

Shadow Foxy se vydal na cestu zpátky do podzemí. Ano, opravdu existovalo něco hlubšího než sklepení. Podzemí se nacházelo těsně pod ním. I když... těsně...? Takhle by se to říct úplně nedalo. Aby jste se do podzemí dostali, museli byste sejít schodiště, které dohromady činilo nejméně sto schodů, což bylo oproti těm, které vedly nahoru, Mount Everest. Shadow Foxy se však scházením schodů nemusel zabývat. Jaksi... neměl nohy, takže vlastně jen tak poletoval.
Ano, už hodněkrát ho napadlo, že by prostě mohl zdrhnout rovnou. Uměl létat, uměl se přemísťovat, uměl kdejaká mocná kouzla. A přece to neudělal. Proč? Ne, jeho tajemství nikdo vědět nemusí. Je to tajemství, musí být tedy uchované v tajnosti.
Cestou přemýšlel. Proč se vlastně tohle všechno děje? Mohl být už dávno na svobodě, kdyby se nechoval tak, jak se choval. Na malou chvíli se v něm probudila lítost. Přesně tak, ani nejhorší možný tvor v celé pizzerii nebyl zcela bezcitný. Také měl city, své slabiny, dobré i špatné vzpomínky, jednoduše všechno, co by správná živá duše měla mít.
Jenže spousta z těch nahoře žila v omylu. Byli v domnění, že je to bezcitný padouch s ani trochou soucitu či vůbec nějaké lásky. Ne. Tohle si o něm skutečně všichni mysleli. Teda... skoro všichni. Byli zde i někteří, kteří znali jeho světlou stránku a dobré vlastnosti. Škoda jen, že jich bylo tak málo.
Vzbudilo to v něm zlost a nenávist. Zuřil, když už si jen pomyslel, za co ho to všichni považují. Považují ho za monstrum. Bezcitné krvelačné monstrum. Přál si jen svobodu, nic víc. Nemohl za to, že to vzbudilo takový poprask. Nemohl za to, že se prostě neudržel. Nikdo se ho nezastal, nikdo mu nepomohl, nikdo mu nevyhověl. Nikdo nic neudělal pro jeho dobro.
V hlavě mu přelétla vzpomínka na den, kdy objevil svoji slabinu. A oni... oni, ti zatracení animatronici, toho sakra hodně využili! Co využili! Zneužili! Zneužili jeho slabiny pro své vlastní dobro! Jak kruté...
Stínový lišák z toho byl na prášky. Od té doby byl neustále nešťastný, měl těžké deprese, utápěl se ve svém vlastním smutku. Ale nikdo si toho nevšímal.
Tedy... někdo přece jenom ano. Byl to onen animatronik, kterému slíbil věrnost v dobrém i ve zlém, a teď nemluvím o manželství, ale o kamarádství. Dotyčný se snažil o to, pomoct lišákovi v nouzi. Mluvil s ostatníma, pokoušel se je přesvědčit, aby ho nepovažovali za to, co doopravdy není, aby ho lépe poznali a objevili tak jeho světlou stránku, aby nemusel žít ve strachu a nepodlehl mu. Problém byl v tom, že na to už bylo příliš pozdě.
Stínovému lišákovi ukápla malá černá slza. Rychle si ji utřel rukou, aby nešla vidět. Nechtěl vypadat jako zbabělec a přecitlivělý mamlas. Znovu smutně pohlédl na otlačeniny na zápěstích.
,,Brzy... už brzy..." zamumlal si pro sebe a v duchu se ďábelsky zasmál. Jeho pomsta bude sladká. Byl si jistý, že mu jeho ďábelský plán vyjde. Věděl to. Byl pevně přesvědčený v úspěch svého plánu. Byl tak dokonale promyšlený...
,,Takže ses přece jenom vrátil," věnoval mu úsměv tmavě hnědý pes se světle hnědýma ušima a srstí kolem černého čumáku stojící opodál. Jeho zářivě zelené oči zářily ve tmě tak moc, že si lišák musel na chvíli zakrýt oči.
Mlčel. Nehodlal se s ním nikterak vybavovat. Věděl, že se mu bude maximálně tak vysmívat, nic víc. Neměl náladu na to, aby se s ním hádal. Byl až moc ponořený do svých zoufalých a ďábelských myšlenek. Vymýšlel poslední část svého plánu: finále.
,,Ale copak, lišáčku, snad nám tady nebudeš plakat!" vysmíval se mu dál pes. Jako jeden z mála znal více lišákových slabin, a dost hrozně toho využíval.
Ale Shadow Foxy pořád mlčel. Ne, tentokrát ho bude ignorovat a ovládne se. Neudělá to, co pokaždé. Neublíží mu.
Pes to zkoušel dál. Chtěl ho vyprovokovat. Vždycky to totiž dopadlo tak, že mu chtěl lišák ublížit, a když už to skoro udělal, kdosi ho zastavil a dal mu trest, který si zasloužil. Pes tak vždycky vyhrál nad lišákem, i když se říká, že jsou lišky mazané jako máslo na chlebu.
Rychle proletěl kolem psa, aby se ho co nejdříve zbavil, ovšem neúspěšně. Pes se vydal za ním. Neuměl sice létat a ani teleportace se mu vždycky nepovedla, zato byl velmi dobrý běžec. A taky kouzelník.
,,Nech mě být, Sprky, není ti to nic platné," snažil se psovi něco říct lišák, ale hlas se mu v polovině věty zlomil. Dostal strach. Strach nejen o sebe a o to, co mu může psí animatronik udělat, ale spíše o to, co na jeho chování řekne Rusé, kdyby se mu podařilo psovi ublížit.
,,Sprky? Já jsem Sparky, ty blboune!" rozčiloval se pes, který teď právě vyslovil své jméno s tím největším důrazem, jaký mohl vůbec existovat. Ano, tenhle hajzl v podobě psa měl opravdu tak obvyklé jméno (a shodou okolností taky pro psa).
Shadow Foxy ale pouze nezaujatě kráčel (nebo spíše letěl) dál. Nechtěl se nechat zastrašit. Ne, on se nemůže nechat zastrašit! Mohlo by to změnit hodně věcí na jeho nynějším chování. Jednoduše se nechtěl chovat jako největší srab v podzemí.
,,Ale no tak, Fodow, nemůžeš mě tady nechat! Jsme přece dlouhodobí přátelé! Ty a já!" křičel pes, přitom se řehtal jak zhulená kobyla. Zněl teď, jako kdyby našel něčí tajné zásoby slivovice a všechnu ji vychlastal (ale pšššt! Marionette se nesmí dozvědět, že o její skrýši někdo ví! Ou... sakra... tohle jsem asi říkat úplně neměla...).
,,Nikdy jsme nebyli přátelé." Celým podzemím zahřměl Shadow Foxyho hlas. Dramaticky a možná i trochu děsivě se odrážel od všech možných stěn, a že jich bylo. Kromě těch základních čtyř, které tvořily obdélník, jenž byl podobné velikosti jako sklepení, se jich zde nacházelo ještě několik desítek. Skoro nikdo je však nemohl najít. Byly šikovně zamaskované tak, že celé podzemí vypadalo jako jeden velký plac bez zábran. Nikdo nevěděl, jak je to možné.
,,Možná, že jsme nikdy přátelé zrovna nebyli," uchechtl se Sparky, ,,ale jednu věc máme společnou."
,,Co tím myslíš?" Stínového Foxyho zarazila Sparkyho slova. Bylo až moc neuvěřitelné, že řekl něco normálního a ne jen narážky na něj, než aby to byla skutečně pravda. Zastavil se proto a přes rameno se na něj ohlédl.
Pes zastavil taky a protentokrát nasadil vážný výraz, který u něj často viděn nebyl. ,,Co tím myslím? Ty se ještě ptáš, co tím myslím? Vždyť je to přece nad slunce jasné! Je to jasnější než mé vlastní oči a Slunce s Měsícem dohromady! Ty to ještě stále nechápeš? Oba nás tady uvěznili! Oba tady musíme přečkávat a doufat, že nás někdo osvobodí! Ale víš ty co? Tobě to vlastně může být úplně jedno!"
,,Kam tím míříš?" Fialovému lišákovi se to hned zdálo divné. Náhlá změna Sparkyho chování nevěstila nic dobrého jak pro něj, tak pro ostatní. Stínový Foxy sám býval velký lhář, a tak snadno poznal lež někoho jiného. Stejně jako Rusé, i on byl skvělý v blafování a podobných podfukářských věcech.
,,Kam tím mířím? Přece přímo do černého!" Sparky se hlasitě rozesmál. ,,Nebo bych měl říct do fialového?"
Shadow Foxy protočil oči a plácnul se do hlavy. Jo, celý Sparky. Co taky mohl jiného čekat? Jeho smysl pro humor, jak tomu ten proradný čokl říkal, lezl každému jenom na nervy a ani u stínového lišáka tomu nebylo jinak.
Lišák se tedy dal znovu do rychlého letu a upaloval tam, kam se potřeboval dostat. Nabral nejvyšší možnou rychlost jen proto, aby se dostal Sparkymu z dosahu. To ale způsobilo jeho nepozornost a taktéž i náhlý náraz do čehosi měkkého.
Stínový Foxy ustoupil a vzhlédl vzhůru. Spatřil jednookou naštvanou tvář jakési stínové kreatury, která však mezi stíny nepatřila. Měla mohutnou postavu neurčité barvy a neurčitého tvaru. Z té později vystřelila obrovská levá ruka a sevřela fialového lišáka pevně v pěst, ale zároveň mu nechala místo na vzduch. Zvedla ho nahoru a čekala.
O pár zbytečných sekund později na místo dorazil také Sparky, který shodou okolností také narazil do oné kreatury. Když si to uvědomil, začal ihned vyděšeně couvat dozadu. Na jeho tváři se nyní už nerýsoval jeho provokatérský úsměv, což lišákovi dodalo trochu odvahy a hlavně úlevy.
Z kreatury vystřelila druhá ruka, která ale místo dlaně a prstů měla tvar zakroucené žížaly na hluboké, převrácené misce. Ta žížala se postupně zužovala, takže na jejím konci bylo možné spatřit něco jako špičku. Ona ruka odstrčila vyděšeného psa, až dopadl na zem zády dolů.
,,Jak se vůbec opovažuješ vstoupit na toto území?!" zahřměl celou pizzerií mužský hlas s lehkým francouzským přízvukem. Pocházel od té záhadné kreatury. To Shadow Foxyho uklidnilo. ,,Nemáš tady co pohledávat, ennemi!"
,,Já... já vím, ale..." Pes si chtěl vymyslet nějakou dobrou výmluvu, jenže mozek s nápady teď nejspíš odcestoval někam do Karibiku a nehodlal se do odchodu odtud vrátit.
,,Odejdi, jinak tě trest nemine!" vyhrožoval hlas pocházející z oné kreatury, která ještě stále pevně svírala tělo Stínového Foxyho.
,,Už jdu, už jdu!" Sparky se urychleně zvednul ze země a pelášil zpátky do temnoty. Shadow Foxy si přímo užíval ten pocit, že vidí Sparkyho se bát. Ono se to totiž nestávalo úplně často, vlastně bych si dovolila říct, že skoro vůbec, možná i nikdy.
,,A co se týče tebe..." Kreatura obrátila svůj pohled na lišáka ve své pěsti, který už teď nebyl tak klidný, jako před chvílí. Neustále sebou škubal, ač nechtěně. Měl z něho strach, ale to on očekával. To on byl ten záhadný Rusé, ke kterému se chtěl Shadow Foxy dostat.
Všimnul si jeho zoufale vypadajících očí. Bylo mu ho líto. Povolil tedy pěst trochu víc a následně si lišáka nějakým zvláštním způsobem posadil do své mohutné dlaně, která byla bezmála alespoň desetkrát větší než lišák sám.
Povzdechl si. ,,Co se děje, mon ami? Proč tak smutně?"
,,Nic, pane, jen... jsem přemýšlel," odpověděl vážně Shadow Foxy a nervózně se poškrábal na hlavě.
,,Ach tak. A nad čím, můžu-li se ptát?"
,,Nad minulostí, nad svým plánem... samé zbytečné věci."
,,Už zase? To neumíš přemýšlet taky nad něčím dobrým?"
,,Zdá se, že ne, pane. Dobré vzpomínky mám pouze na vás, jinak mi nic dobrého v hlavě nezůstalo."
,,To je vskutku smutné. Je mi tak líto toho, co se stalo..."
,,Proč by vám to mělo být líto? Vy přece za nic nemůžete."
,,Ale oui, mon ami, mohu. Měl jsem na tebe dávat větší pozor a víc se snažit ti pomoci."
,,Teď už je to ale jedno. Stejně si za to můžu sám..."
,,Dobrá, nebudeme se o tom bavit, oui? Teď přejdeme k nynějšímu tématu. Jak vidím, slovo jsi dodržel a vrátil ses."
,,Já přece slovo dodržuju vždycky," připomněl mu stínový lišák. V hlavě se mu nahromadily vzpomínky, které se týkaly dodržení slova a slibu. Z toho se strachem otřásl.
,,Ale ovšem, jak bych mohl zapomenout. Takže..."
,,...takže teď mě tady zase uvězníte a počkáte, dokud neubyde dostatek temnoty na to, abych byl volný úplně. Jednoduché."
,,Vlastně jsem měl v plánu něco úplně jiného."
Lišák zbystřil. ,,A to?"
,,Víš... všimnul jsem si těch otlačenin na tvých zápěstích," začala kreatura svůj monolog, ,,a usoudil jsem, že to pro tebe asi dobré není. Pokud mi tedy slíbíš, že se z tohoto místa ani nehneš, nechám ti ruce volné."
,,To byste opravdu udělal?" V lišákovi vysvitl ten největší plamínek naděje, který existoval. Cítil v sobě takové štěstí, které se dá jen těžko popisovat. Jako kdyby mu někdo daroval to nejcennější na světě. Pak se ale zarazil. ,,A co Sparky?"
,,Neměj strach, jsem si jistý, že už se sem nevrátí. A pokud ano, ví, co ho čeká."
Kreatura položila Stínového Foxyho na zem. Usmála se na něj a cosi mu podala. Když se lišák pořádně podíval, co drží v rukou, zaradoval se. Byl to skicák a s ním do špičky ostrouhaná tužka.
,,Jen, aby ses nenudil," vysvětlila hned kreatura mužského pohlaví svým burácivým hlasem. ,,Já teď budu muset odejít. Cítím, že mě nahoře za chvíli někdo navštíví. Slíbíš mi tedy, že tady zůstaneš, dokud ti neřeknu?"
,,Slibuju na vlastní čest i pověst!" zvolal lišák a nechal nahoře pouze ukazováček a prostředníček pravé ruky na znak přísahy. Pak se posadil na zem.
,,Dobrá tedy. Za pár dní se tady přijdu podívat. Vážně doufám, že ti nahoře nic nezjistí... zastrašil jsi Springtrapa aspoň?"
,,To bych řekl," zasmál se stínový lišák. ,,Klepal se jak osika, když jsem odcházel. Jestli můj plán nevyjde, tak už opravdu nevím, co budu dělat..."
,,Jsem si jistý, že vyjde," řekl ještě Rusé a vypařil se.
Shadow Foxy otevřel skicák, vzal tužku do ruky a začal kreslit. Začal dělat to jediné, co mu opravdu dělalo radost.

(2062 slov, vydáno 7. 8. 2016)

Trochu kratší kapitola, ale na příští se mega těšte!
Jinak... další kapitola vyjde až v pátek (proto tuhle vydávám až teď), až se vrátím z tábora, na který jedu zítra.