Charlotte: Zrození

Kapitola 15.

   ,,Dobrá, dámy a pánové," zvolala Marionette hned potom, co se jí podařilo všechny přítomné animatroniky sehnat a donutit je zůstat na jednom místě, ,,dejme se do práce! Už zítra budeme vystupovat, takže máme co dělat! Máme na to jen něco málo přes půl dne, takže pohyb, kamarádi!"
   Hned nato se všichni rozprchli do všech stran, aby se mohli přichystat. Jediná Charlotte se Springtrapem zůstali na místě. Jednoduše neměli co dělat. Golden Freddy šel pomoct Toy Freddymu natrénovat píseň, kterou měl za úkol zazpívat, Bonnie šel pro změnu pomoct Toy Bonniemu s notami pro kytaru, Chica zase Toy Chice musela připomenout, co se kde a jak nosí a vaří (prostě měla tak úžasnou paměť jako já, co si budeme povídat), BB se svým ženským protějškem se vypravili oprášit starý kolotoč, který se za starších verzí přestal používat (ve skutečnosti se šli jenom flákat), a Mangle se odvážila vejít k Foxymu do Pirátské zátoky, aby mu oznámila jejich úžasný plán.
   ,,Budu taky něco dělat?" zeptala se tmavě růžová králičice s hoooooodně tázavým pohledem.
   ,,Chtěla bys?" Marionette jí věnovala zářivý úsměv, i když prakticky neměla zuby, ale to je jen nepodstatný detail. Však koho to zajímá, že?
   ,,Jako klidně, vadit mi to nebude, stejně bych se asi nudila, ale... co mám dělat? Pokud vím, žádná volná funkce tady není, ne?"
   ,,Měl bych jeden nápad," vložil se do toho tiše Springtrap. Ani si nemyslel, že by ho alespoň jedna z animatroniček poslouchala. Jenže se stal zázrak a obě osoby ho zřetelně slyšely.
   ,,No?" Králičice nastražila uši. Byla připravená potrhaného králíka naplno poslouchat, aby přesně věděla, co má dělat. Vždycky toužila, že bude někde vystupovat nebo dělat něco podobného.
   Springtrapa i Marionette překvapilo, že ji to zajímá. Podle toho taky vypadaly jejich vytřeštěné pohledy.
   ,,No..." začal Springtrap klidněji a rozvážněji, ,,jak jistě víte, chodí tady především děti, že? Každopádně... znal jsem jednu osobu, která uměla perfektně dějepis a dokonce ho i chvíli učila, tak mě napadlo..."
   Loutka králíka přerušila vražedným pohledem. Co ho to ksakru napadá?! Vždyť Golden Freddy přece říkal, že jí mají připomínat co nejméně věcí! Proto ji to tak zarazilo.
   Ano, Charlotte byla kdysi v dějepisu dobrá... vlastně tedy výborná (dobrá je za tři). Uměla nazpaměť celé dějiny Řecka a Říma, dále si pamatovala něco málo z Mezopotámie, Egypta, Číny a dokonce i něco ze života židů a křesťanů. Jak už bylo zmíněno, chvíli dějepis i učila (a že to dětem šlo!), jenže ji pak z nějakých neznámých důvodů vyrazili a tak byla nucena se dát na roli nočního hlídače. A právě toho hodlal Springtrap využít. Měl k tomu své důvody.
   Králík si nenápadně přejel rukou vodorovně po krku, ale jen tak, aby pohyb spatřila pouze loutka. Dával jí tak najevo, že má být zticha, jestli nechce dopadnout špatně.
   ,,...tak mě napadlo," pokračoval animatronik, ,,že by mohla děcka něco naučit. Ve škole se flákají, takže teoreticky, když vymyslíme způsob, jak by je to mohlo bavit, možná se to chytne."
   ,,To není špatný nápad," procedila loutka mezi zuby, ,,ale co ty spratky chceš učit?"
   ,,Navrhuji Řecko nebo Řím, to se dobře pamatuje. Co na to říkáš, Char?"
   Králičice se zamyslela. Vybavovala si jen matně hodiny dějepisu a znalosti z těchto hodin. Ale tak nějak tušila, že kdyby jí to někdo připomněl, že by si možná i vzpomněla. Ten nápad se jí líbil, byl podle ní naprosto geniální! Tak moc milovala dějepis...
   ,,To beru, líbí se mi to!" zajásala a hyperaktivně vyskočila do vzduchu.
   Springtrap se jen vítězně usmál a opatrně se zeptal: ,,Nebude ti vadit, když ti pomůžu, že ne?"
   ,,Uh..." Králičice strnula. Springtrap a pomáhat jí? Jo, už z něho neměla takový strach jako předtím, ale i tak s ním chtěla být co nejkratší dobu. Nelíbil se jí vzhledově, nelíbil se jí chováním, a už vůbec se jí nelíbil, když se jí zeptal na takovou stupidní otázku!
   Myšlenky jí v hlavě poletovaly jako splašené hejno divokých hus. Pokud by ho odmítla, byla tu jistá možnost, že by se naštval a něco jí udělal, nebo by to přijal s klidem. Ale pokud by jeho nabídku přijala, možná, že by ho více poznala, a taky by si s ním mohla promluvit o tom, proč že se jí ksakru jeho nohsled přehrabuje v mysli. Chtěla toho vědět co nejvíc. Ty podivné pohledy animatroniků, které se na ni otáčely kdykoli, kdy už jen prošla kolem jednoho z nich, ji nesmírně lezly na nervy a ona nehodlala každému zvlášť vysvětlovat, že není žádné krvelačné monstrum, co pojídá plech a šroubky. Ne, tohle fakt nepotřebovala. Už tak měla svých starostí dost.
   Oba zbylí animatronici ji zatím nenápadně pozorovali. Její odpověď mohla být popravdě jakákoli, a ani jeden ji nemohl změnit. Marionette si v duchu přála, ať ho odmítne, protože ji chtěla uchránit před jeho arogantním přístupem. V mládí jí Springtrap sice hodně pomohl, ale hned co se zamilovala do jeho bratra, začala ho brát jako největší zlo světa, kterému se nemůže rovnat ani teroristický útok. Stejně tak na tom byl i ten, kterého tak moc nenáviděla.
   ,,Ach jo..." vzdychnul králičí Zlaťák a nasadil skleslý a smutný pohled, ,,myslím, že si půjdu raději hledět svého. Promiň, že jsem se ptal..." S těmito slovy se otočil a odešel.
   ,,P-p-počkat, cože?!" Charlotte skoro ani nezaregistrovala jeho slova, proto se tak lekla, když byl najednou pryč. Chtěla ho přijmout a popovídat si s ním o otázkách, na které neznala odpověď. Jenže na to už bylo pozdě. Králík zmizel a vytratil se bůhvíkam. Možná, že ho ještě najde...
   ,,Nech ho jít, drahá," pravila poněkud otráveně loutka a mávla svou tříprstou rukou, ,,je to zlo, nezaslouží si být v přítomnosti svého díla."
   ,,A-ale... vždyť... já..." Nezmohla se na jedinou normální větu, která by alespoň trochu dávala smysl. Byla celá zmatená. Proč odešel?! Proč prostě nepočkal na její odpověď?! Mohla ho překvapit a místo toho ho takhle zklamala! Styděla se za sebe. Měla přemýšlet rychleji!
   ,,Klidně ti pomůžu já, jestli chceš," nabídlo se černobílé stvoření a podalo tomu tmavě růžovému ruku.
   Charlotte se jí ale vytrhla a začala utíkat směrem, kde si myslela, že by se mohl Springtrap nacházet. Zašla tak do chodby, která vedla ke kuchyni a dalším podobným místnostem.
   ,,Času stráveného s ním budeš nadosmrti litovat!" zařvala za ní naštvaně loutka a přitom jí pohrozila pěstí.
   Králičice se však jen letmo ohlédla a pelášila dál. Jestli s ním má Marionette problém, tak ať ho má. Golden Freddy přece říkal, že je prakticky neškodný. Přece jenom, jemu věřila víc než té tvrdohlavé loutce.
   Cestou se zamyslela. Proč vlastně chce tak moc udělat Springtrapovi radost? Možná si všimla, že potřebuje někoho jako je ona, protože se prostě cítí sám. Mohl jít ale taky za svým bratrem nebo za jiným animatronikem. Pak jí ale došlo, že má jednak každý moc práce a jednak jí neuniklo, že i ostatní ho úplně nemusí. Celkem ho i litovala. Co mohl udělat tak špatného?
   Navíc toužila zjistit pravdu. Pravdu, proč z ní všichni mají takový strach a proč jí nikdo nechce nic říct. Ta nepřekonatelná touha ji poháněla vpřed.
   Ztracena v myšlenkách, překonala rychlost světla a narazila do zdi. Nejdříve si to ani pořádně neuvědomila, ale jakmile jí jejím tělem projela nesnesitelná bolest, zbystřila a nechala instinkt, ať si poradí. Říkal jí, že se nemá hýbat, pokud nechce pocítit ještě větší bolest, než cítí teď. Stačilo počkat na pomoc. Animatroniků bylo dost, takže nějaký z nich jí určitě pomůže.
   Jenže omyl, všichni byli někde jinde, jen ne tam, kde se nacházela Charlotte. Měli svých starostí dost a tak se ani neobtěžovali zjistit, co vydalo tak silnou ránu. Jako by to byl naprosto normální zvuk, který se zde ozývá běžně.
   Pravda ale byla, že zcela normálním zvukem tady bylo ticho. To ticho právě teď potlučená králičice poslouchala. Šum z uší se vytratil, všechno totálně utichlo a nechalo tak nebohou animatroničku přemýšlet. V hlavě se jí ozývaly hlasy a zároveň i tvořily obrazy jakési černovlasé dívky s černovlasým klukem (mohlo jim být tak třináct, čtrnáct), kteří oba seděli spolu na jedné lavičce a zasněně se dívali do oblak. Přitom se drželi za ruce a občas prohodili pár nesrozumitelných vět, které Charlotte slyšela jen tlumeně a tudíž jim nerozuměla.
   Jako by ten obraz už někde viděla. Jako by se vžila do role té dívky s oblečením barvy její srsti. Cítila to štěstí, to blaho, jež jí procházelo, ten soucit, když se kluk vedle ní znenadání rozbrečel.
   ,,Davide? Co... co se stalo?" vyptávala se zmateně dívka. Její hlas lahodící uším zněl Charlotte v hlavě jako ozvěna. Zároveň jí byl až nechutně povědomý, což jí dělalo ještě víc zvědavou, než byla doteď.
   ,,A-ale nic, Char... jen... jen jsem si na něco vzpomněl..." odpověděl trochu roztřeseně kluk a otřel si slzy do rukávu. Zněl trochu jako Springtrap, jen v dětském podání.
   ,,Co tě trápí? Mně se můžeš svěřit." Dívka si hrdě dala pravou ruku na hruď, čímž dala najevo, že jí opravdu věřit může.
   ,,Je to blbost, Char... měla bys mě za sraba..." nenechal se odbýt kluk. V tu chvíli se králičice přemístila do pohledu první osoby, lépe řečeno teď všechno viděla očima vedle sedící černovlasé dívky. Sama sebe.
   ,,Ale houby s mákem," řekla a trochu se uchechtla.
   ,,Chceš se mi smát?"
   ,,Ale vůbec. Hele, řekni mi to, jo? Vytáhnu to z tebe tak jako tak."
   ,,Nechci o tom mluvit..." Černovlasý kluk odvrátil od dívky pohled. ,,Není to zrovna veselé téma..."
   ,,Dave..." Dívka zesmutněla a kluka objala. ,,Když mi to řekneš, uvidíš, že se ti uleví a nebudeš mít co přede mnou skrývat."
   ,,Nebude tě to zajímat, Char... jsi jen zvědavá... a zase toho zneužiješ..." Šlo vidět, že se kluk chce vyzrazení svého tajemství vyhnout, a to co největším obloukem. Soudě podle jeho smutného výrazu šlo vyčíst kdeco. Na to měla Charlotte čich. A taky oči.
   Ani jeho hlas už nezněl vesele. Těžko se mu mluvilo a občas se zajíknul. Zoufalý to člověk.
   ,,Co tě to napadá, Davide Aftone?! Slíbili jsme si, že svých slabin nebudeme nijak zneužívat, že ano? A já to hodlám dodržet, to si piš," zvýšila hlas a vztyčila ukazováček.
   ,,To je možná pravda, ale oba víme, jak to dopadlo posledně. Zůstal jsem na zemi, zklamaný a obklopený tvou podlou partou s krvavou ránou na ruce a nikým okolo. Jak si myslíš, že mi asi bylo? Poradím ti, že moc dobře ne. Kdyby nebylo Scotta, byl bych už dávno pod kytkama."
   ,,Tohle už jsme si vyjasnili. Ano, lituju toho, byla jsem hloupá husa a debil v jednom, jo! Rozkřičím to po celém městě, jestli budeš chtít."
   ,,Ne, Char, ne, prosím..."
   ,,Není ti špatně? Jsi nějaký pobledlý."
   A ano, kluk opravdu začínal nabírat bílé vybledlé barvy. Opřel se zády o lavičku a hlasitě oddechoval.
   Charlotte začala mít strach, jestli s ním vážně něco není, a tak s ním rychle zatřásla, aby se trochu probral.
   ,,Davide! Sakra, neděs mě! Co se děje?!" vyptávala se zděšeně.
   ,,Nic, Charotko, nic, buď klidná..." Objal ji a pohladil po vlasech. ,,Už musím jít domů, není mi úplně dobře..."
   ,,Něco špatného jsi snědl? Nebo máš křeče? Nebolí tě hlava? A..."
   ,,Nedělej si starosti. Pojď, doprovodím tě domů..."
   ,,Tak to ať tě ani nenapadne! Domů doprovodím maximálně já tebe, jasné? Zrychli, než zkolabuješ!"
   Králičice usoudila, že asi bude na místě horko, když ta dívka, díky níž viděla klukovi přímo do očí, mluvila o kolabování. Kolabuje se přece z nedostatku vzduchu, ne?
   Dívka kluka vzala za paži, zvedla ho z lavičky a po jeho boku vyšla vpřed. Procházela dlouhými ulicemi tak dlouho, dokud nenarazila na bílý dům s červenou střechou a hnědými dveřmi. Pohlédla na svého přítele a usmála se.
   ,,Jsme tady. Jak ti je?"
   ,,Pořád stejně... nechceš jít na chvíli k nám? Já si půjdu lehnout a můžeme si povídat u mě."
   ,,To nezní vůbec špatně. Vaši jsou doma?"
   ,,Nejsou, jeli do města, stejně tak bratr. Vrátí se až za pár hodin."
   ,,Dobře, ale už pojď."
   Společně otevřeli dveře a vešli dovnitř. Co bylo zvláštní, že prostředí bylo nepřesné, místy rozmazané. Jako kdyby to byla nějaká nepodstatná část vzpomínky. Jednoduše mohla Charlotte vidět pouze barevné fleky, ale moc si s tím hlavu nedělala, protože se před nimi právě rýsoval úplně přesný klukův bíle vymalovaný pokoj s dřevěnou postelí, žlutým prostěradlem a modrým povlečením a pak taky stůl a další takovéhle věci.
   Vstoupili dovnitř. Kluk se posadil na postel a dívka vedle něho.
   ,,Lehni si, přinesu ti vodu," řekla, bez souhlasu jejího přítele se zvedla a zamířila do rozmazané kuchyně, odkud za malou chvíli přinesla průhlednou skleničku s čirou vodou, kterou následně svému příteli podala.
   ,,Díky, Char, jsi hodná," pochválil ji a ze sklenice se napil. ,,Nebude ti vadit, když se tady natáhnu, že?"
   ,,Samozřejmě že ne, pořád je to tvůj pokoj. A teď už mi řekneš to svoje tajemství?"
   Kluk vzdychl. Už nebylo cesty zpět. Věděl moc dobře, že dokud jí to neřekne, neodejde odsud ani kdyby je bombardovali granátovými jablky. Musel jít tedy s pravdou ven. A to ho neskutečně štvalo.
   Lehl si tedy, znovu si povzdechl a pravil: ,,No... jak bych to řekl... slíbíš mi, že mě nebudeš odsuzovat za to, co ti teď řeknu, ano?"
   ,,Slibuji a přísahám, jako že se Charlotte Bonesová jmenuju!" zvolala a zdvihla dva prsty na znak přísahy.
   ,,Dobrá..." vzdychl naposled a začal povídat: ,,No... údajně mám nějakou mentální poruchu nebo co..."
   ,,Kristepane..." šeptla zděšeně a dala si ruce na pusu. Její slova kluk naštěstí neslyšel.
   ,,Jednoduše... můžu být hodně agresivní, když se naštvu... doktor říkal, že jestli se to nezlepší, mohl bych v dospělosti klidně i někoho zabít..."
   Dívka nevěděla, co na to říct. Charlotte taky ne (moment... ale ony byly stejná osoba, takže není co řešit). Bylo to jako nečekaná rána přímo do břicha něčím hodně, hodně ostrým. Takovou informaci vážně nečekala.
   Jak moc si přála, aby mu mohla nějakým způsobem pomoct! Jo, bylo jí ho líto, i když si myslela, že nebude. Zároveň ale dostala i strach. Když už ví, co je její přítel zač, dostává se do nebezpečí. Nesmí ho naštvat, jinak se přestane ovládat a ublíží ji.
   ,,Davide... proč jsi mi to neřekl dřív?"
   ,,A k čemu by to bylo? Aby sis na mě dávala pozor už když jsme se potkali? Nebo aby se mi vaše parta vyhýbala?"
   ,,Ne, to ne. Můžu ti nějak pomoct?"
   ,,Nejjednodušší bude, kdy se ode mě budeš držet dál, anebo mě nenaštveš. Když se naštvu, to se opravdu neznám. Nechci ti ublížit..."
   ,,Jasně, chápu, ale držet se dál fakt nebudu. Zůstanu s tebou."
   ,,Díky, Char... jsi ten nejlepší člověk na světě..."
   ,,Ty taky..."
   V tu ránu se všechno propadlo do tmy a králičice se zase přemístila do pizzerie. Nechápala, co to bylo, ale nyní nad tím nechtěla přemýšlet. Znovu pocítila bolest z přední strany svého těla, která ale pomalu ustávala. To byla vlastně jediná věc, o kterou momentálně měla zájem.
   ,,Char, pomůžu ti, ano?" zaslechla za sebou Springtrapův hlas. Poprvé byla ráda, že je tady. Ani nezněl tak vyděšeně, Charlotte se zdál naprosto klidný, což se u něj ovšem dalo čekat. Proč by se někdo jako on o ni bál, že?
   Opatrně ji chytil pod rameny a odlepil od stěny. Bolest úplně vymizela, takže to nebylo nic těžkého. Následně ji postavil na nohy a ustoupil. Usmíval se. Ale proč?
   ,,Co jsi to dělala?" zeptal se. ,,Utíkala jsi před Marionette?"
   ,,Tak nějak by se to dalo nazvat," zasmála se. ,,Vlastně jsem tě chtěla dohnat, ale jaksi jsem se zamyslela, přestala dávat pozor a narazila do zdi."
   ,,Tak to gratuluji!" Springtrap pobaveně zatleskal a zakýval hlavou. ,,Mám to tedy chápat tak, že jsi změnila názor."
   ,,Přesně tak. Myslím, že potřebuji vědět pár detailů, které mi skrýváte."
   ,,Počkej, a na to jsi přišla jak?" nechápal králík.
   ,,Hele, myslíš si, že nepoznám, že přede mnou něco tajíte? Všichni, kteří jsou v mé přítomnosti, se chovají divně, jako by se mě báli, a myslím, že ty to máš podobné. Navíc... když jsem tady tak byla připlácnutá k té zdi, měla jsem cosi jako... vidinu...? Asi tak."
   Potrhaný králík na malý okamžik strnul. Že by se už začala rozpomínat? Potom jí ale bude muset všechno říct, a tomu chtěl přesně zabránit, alespoň tedy na co nejdelší dobu.
   ,,A co jsi viděla?" otázal se doufajíc, že to byla nějaká neškodná věc.
   ,,Holku a kluka," odpověděla králičice pohotově. ,,Nejdřív seděli na lavičce a povídali si. Pak se ten kluk ale zničehonic rozbrečel a odmítal té holce říct nějaké tajemství. Potom se mu udělalo špatně a spolu i s tou holkou šel domů, kde jí to tajemství teda řekl."
   Králík byl v koncích. Pamatoval si na ten den. Ten den jí řekl snad největší tajemství, které v sobě držel.
   Udělalo se mu mírně nevolno, ale přesto, stále doufajíc v úspěch, zeptal se na poslední otázku: ,,Jak se jmenovali?"
   ,,David Afton a Charlotte Bonesová."

(2764 slov, vydáno 20. 9. 2016)

Tak, děcka, další kapitola opět zde!
Nicméně... musím vám s lítostí oznámit, že se mi nepodařilo napsat ani odstavec k další kapitole. Ještě pořád na její dokončení zbývá asi čtvrtina. Vážně se moc omlouvám, myslela jsem si, že se mi v září kreativita obnoví, ale zřejmě jsem se mýlila...
Takže na další kapitolu si asi počkáte ještě dlouho...
:(