Charlotte: Zrození

Kapitola 4.

Golden Freddy s Charlotte mezitím dorazili až k samotným dveřím, které vedly nahoru. Medvěd králičici pustil ruku, již po celou dobu svíral v té své, a zeptal se jí: ,,Jsi připravená?"
,,Proč bych neměla být?" nechápala.
,,Nejsem si jistý, jak na tebe bude okolní prostředí působit. Je možné, že ho budeš znát, takže... kdyby ti bylo špatně nebo se cokoli jiného dělo, nahlas mi to."
,,Samozřejmě."
Medvěd pomalu otevřel dveře a vešel dovnitř. Oba zasáhl prudký paprsek světla. Chvíli sice trvalo, než si Charlotte zvykla na náhlý nával osvětlení do jejích zraků, ale pak konečně uviděla onu pizzerii v celé své parádě. Spatřila podlahu barvy šachovnice, na ní tři řady stolů po dvou, což značilo, že těch stolů bylo šest, na každém z nich byl bílý ubrus a na něm osm barevných kuželovitých čepiček, naproti nim šedé pódium s jakýmsi pozadím se sluncem a nakonec pár chodeb, které vedly do dalších místností. Všechno bylo navíc nádherně osvícené, takže to tomu dodávalo nádhernou, skoro až kouzelnou atmosféru.
Úžasem jí spadla čelist. Ano, vzpomínala si na tohle všechno, ale nikdy to neviděla tak úžasně nasvícené a hlavně: teď tady nebyli žádní lidé. Absolutně ji nezajímalo, proč si tohle všechno pamatuje, díky Shadow Bonniemu to hodila za hlavu. Cítila se opravdu šťastně, jako když máte narozeniny a někdo vám dá ten nejlepší dárek pod sluncem. To samé by mohlo platit o Vánocích.
,,No?" Golden Freddy se na ni tázavě podíval. Upřímně nečekal, že by to vzala s takovou radostí. Její úsměv přímo zářil ve světle reflektorů. Tak moc byla šťastná.
,,Wow..." vydechla omámeně. ,,To je nádhera..."
Rozhlédla se pozorněji. Na všech těch šedých stěnách se rýsovaly dva červené vodorovné pruhy s černými a bílými čtverci uprostřed. Možná, že kdyby měly černožlutou barvu, vypadalo by to jako ta páska, která se obmotává kolem místa činu, aby tam nelezli ti, kteří k tomu nemají přístup. Nad tím však Charlotte dlouho nepřemýšlela.
,,Ehm... takže... všechno v pohodě?" Zlatý medvěd zněl strašně nervózně. Cítil, že tady něco nehraje, že tu něco není v pořádku. Myslel si, že králičice třeba omdlí nebo že se psychicky zhroutí, ale tak tomu nebylo ani zdaleka. Ona... se usmívala. Očividně byla šťastná jako nikdy předtím. Zdálo se mu to divné. Takovou reakci ještě v životě neviděl.
,,Jo, všechno v pohodě," potvrdila Charlotte a zavřela pusu. ,,Kde jsou ti animatronici? Neměli by být někde poblíž?"
,,Vlastně... dneska není všední den, takže pizzerie je zavřená, což znamená, že nejspíš budou odpočívat. Víš ty co? Počkej tady, přivedu je sem."
Charlotte energicky zakývala hlavou a nasadila šílený úsměv. Golden Freddy zaraženě vykulil oči, zatnul zuby a pak se vydal pro animatroniky.
Králičice si mezitím sedla na pódium. Začala opět kývat nohama ze strany na stranu, přesně jako tehdy, když seděla na stole, kde jí zlatý medvěd dal život. Vlastně to nebyla zas tak dlouhá doba. Bylo to přinejmenším pár minut, maximálně hodin. Tmavě růžové stvoření podobné králíkovi si ani pořádně neuvědomovalo, jak rychle ten čas běží. Napadlo ji, že mohla minuty a hodiny počítat už od svého oživení, ale hned potom jí to připadalo jako velice absurdní nápad. Možná, že tady někde mají hodiny...
Než se ale po něčem, co by alespoň vzdáleně mohlo hodiny připomínat, porozhlédla, spatřila vycházet z chodby naproti ní čtyři animatroniky, z níž jeden byl jí už známý Zlatý Freddy. Neměla nejmenší tušení, kde je ten pátý. Vzpomínala na Golden Freddyho slova a pořád dokola si počítala všechny animatroniky, které jí vyjmenoval. Vždycky napočítala do čtyř, ať už počítala na jakékoli končetině, popřípadě z hlavy. Pomyslela si, že se ten poslední buď někde schovává, nebo tady prostě jen není. Už se jí toho za těch minut stalo tolik, že si usmyslela, že jí nic nemůže překvapit.
Jakmile oni čtyři animatronici vylezli ze tmy oné chodby, rozpoznala Charlotte obrys a pak i celou postavu i s detaily modrookého hnědého medvěda s černým kloboukem a motýlkem, fialovém králíka s červenýma očima a motýlkem stejné barvy a nakonec stvoření podobné slepici s oranžovým zobákem, které se ovšem slepici nepodobalo ani v nejmenším díky své štíhlé žluté postavě (načež Charlotte usoudila, že to nebude slepice, nýbrž přerostlé kuře, z čehož si vyvodila, že se tak bude i chovat), růžovým očím a bílým bryndákem s žlutofialovým nápisem Let's eat!, tedy něco jako Pojďme jíst! (,,Proč to je anglicky?" zeptala se sama sebe v duchu Charlotte). Všichni tři šli vedle sebe, zlatý medvěd kráčel pomalu nervózně za nimi.
,,Ahoj!" pozdravila radostně králičice a hyperaktivně zamávala rukou na pozdrav. Úsměv jí nezmizel ani poté, co si všimla nucených úsměvů, které měl na tváři každý z animatroniků, včetně Zlatého Freddyho. Nezajímalo ji to. Byla až moc šťastná a omámená z centra pizzerie.
,,A-a-ahoj," zamával lehce nervózně hnědý medvěd, samotný zpěvák a velitel celé bandy Freddy Fazbear. Vedle něho stojící Bonnie, vysoký fialový králík výškou podobný Springtrapovi, chtěl také něco říct, ale rychle si to zase rozmyslel. Jen koutky úst zvedl výš, aby to nevypadalo trapně, ale i tak to trapně vypadalo. Slepice... ehm, teda kuře jménem Chica se taky nechovala úplně přirozeně. Neustále jí cukalo jedno víčko, stejný pohyb prováděl i jeden z koutků úst... ehm, tedy zobáku.
,,M-m-myslím, že nás znáš, ne?" odtušil nervózní Freddy a malinko ustoupil dozadu. Nechtěl vypadat jako srab, to v žádném případě, jenže reflexy mu říkaly něco jiného.
,,Jo, asi jo," hádala Charlotte, začala ukazovat na animatroniky a odříkávat jejich jména: ,,Ty budeš Freddy, ty Bonnie a ty... Chica?"
,,Správně," souhlasila Chica. V očích se jí na chvíli objevil strach, který ale šikovně skryla pod tím nechutně nuceným úsměvem. Od Golden Freddyho totiž dostali zdlouhavé kázání (i když Charlotte to připadalo jako pár minut) o tom, kdo že se doopravdy schovává v kostýmu, a dále o tom, co jí říct můžou a co aby ponechali co nejdéle v tajnosti.
Všichni měli z Charlotte strach, protože ji pořádně neznali. A pak tu byl taky fakt, že to byla manželka jejich vraha a navíc dospělá osoba. Neměli tedy tušení, čeho všeho může být králičice schopná. Proto se teď tak křečovitě usmívali a nedali najevo své pravé pocity, aby se jim třeba nepodařilo danou osobu naštvat. Nikdo nemá rád sraby...
Zničehonic Charlotte zavětřila. Ucítila silnou vůni pizzy, což se ale v pizzerii dalo očekávat. Zároveň ale ucítila lehkou vůni spáleniny. Nepálí se jim jen tak náhodou pizza?
,,Ehm... nepálí se něco?" Změnila výraz na neutrální. Nedalo se tudíž poznat, jestli danou věc říká naštvaně, radostně či jakkoliv jinak.
,,Můj ty Scotte, moje pizza!" zařvala zděšeně Chica a odběhla do jedné s postranních chodeb, kde si Charlotte vzpomínala, že se nacházela kuchyň. Na to, že podle Charlotte byla jen přerostlé kuře, běhala celkem rychle.
,,Uh... no... myslím, že si půjdu vyleštit kytaru..." našel si záminku Bonnie a ještě rychleji zaběhl zpátky tam, odkud přišel. Díky jeho dlouhým nohám běhal ještě rychleji než Chica, čemuž králičice nemohla uvěřit. Ta totiž musela běhat rychleji než ona sama. Anebo tak moc milovala pizzu... jo, to dává větší smysl.
,,A já... já si půjdu vyleštit mikrofon," vymluvil se Freddy a s křikem začal zdrhat do té samé chodby, kam zdrhl Bonnie.
Králičice nasadila zaražený, znechucený výraz (i když znechucená vůbec nebyla). A tohle bylo jako co? Přemýšlela, jestli se dá mikrofon vůbec leštit. Vždyť to je na kabel, ne? Nemohlo by ho to kopnout? To ona nevěděla. O takovéhle zbytečnosti se nehodlala zajímat. Je to přece jejich věc, ona není jejich matka nebo jiná příbuzná. Musela se v duchu zasmát nad tím, kdyby opravdu jejich matka byla. Ach, kéž bys věděla, drahá Charlotte...
,,Je jim něco?" otázala se zlatého medvěda, který jako jediný zůstal na místě.
,,Jen jsou trochu nervózní, nic víc," ujistil ji klidně. ,,Nováčky tady nemíváme často."
,,Bojí se mě snad?"
,,I to je možné."
V tu chvíli si králičice uvědomila, že to samé udělala ona se Springtrapem. Taky z něj měla strach, i když jí prakticky nic neudělal. Vlastně by měla být ráda, že ji vůbec stvořil. Ani mu nepoděkovala. Cítila se teď za své činy hrozně provinile, ale vrátit se do sklepení nechtěla. Děsilo ji to tam. Navíc... ani sám Golden Freddy se tam nevyznal, jak jí sám přiznal, takže proč by se tam měla vyznat ona, že?
Zavrtěla hlavou, aby odehnala své děsunahánějící myšlenky, a znovu pohlédla na zlatého medvěda. Tomu se únavou klížily oči. Kvůli ní byl vzhůru celou noc. Kdyby šel jenom za Springtrapem, strávil by tam maximálně pár minut, protože každou noc musel chodit kontrolovat celou pizzerii, jestli se něco neděje, ale dneska to bylo jiné. Nechal animatroniky, ať si poradí sami. Přece jenom pravděpodobnost, že se tam objeví něco, co tam být nemá, byla skoro nulová.
,,Charlotte, prosím tě," řekl rozespale a promnul si oči, ,,teď si najdi zábavu sama, já... já se musím jít vyspat. Jsem unavený, chápeš?"
,,Chápu, klidně běž. Já se s nima zatím zkusím skamarádit."
,,Zkus, zkus..."
,,A... můžu se tě ještě na něco zeptat?"
,,Samozřejmě."
,,Nechybí tady někdo?"
,,Myslíš..." zívl, ,,Foxyho?"
,,Jo, asi jo..." znejistěla.
,,Jak už jsem říkal..." znovu zívnul, ,,ten je mimo provoz. Je... v Pirátské zátoce... to je tamto pódium vedle tohohle velkého... ale... být tebou bych tam poslal nejdřív Freddyho, aby Foxymu oznámil tvoji přítomnost... je celkem plachý, víš?"
,,Jasně. Nemám jít s tebou, ať neusneš po cestě?" nabídla se.
,,To bys... to bys byla hodná... jo... raději pojď se mnou... jo..." Golden Freddy byl natolik unavený, že mluvil z cesty. Neustále opakoval slova jo a to by bylo super, či podobné věty.
Charlotte ho tedy instinktivně podepřela z pravé strany a zamířila s ním do té chodby, ze které ještě před chvílí animatronici vycházeli. Tak nějak vytušila, že tam bude něco jako odpočívárna nebo něco tomu podobného. Taky si vzpomněla na to, že jí Golden Freddy říkal, že animatronici odpočívají, a jelikož zašel právě tam, odpočívali nejspíš animatronici právě na tomto místě.
Pořád jí ale vrtalo hlavou, že únavu na něm poznala až teď. Vždyť medvěd musel být unavený už předtím, možná už když do sklepení dorazil. Nemohla uvěřit tomu, že si toho nevšimla. Napadlo ji, že je ve sklepení něco jako nějaký plyn, který znemožňuje dotyčnému spát, ale tuto myšlenku hned zavrhla s tím, že je to naprostý nesmysl. Takový plyn přece už dávno neexistoval. Odněkud slyšela, že se něco takového zkoušelo v Rusku nebo kde, ale že to mělo velice špatné účinky.
Pak ale usoudila, že to Zlatý Freddy jen nějak šikovně zamaskoval. Nevěděla, jak se mu to podařilo, ale nechtěla se o to zajímat. Teď ji zajímala jiná věc. Potřebovala najít cokoli, kam by se medvěd mohl uvelebit a vyspat se.
,,Goldie? Goldie..." vyslovila jeho jméno, ale pak zjistila, že už ji asi neuslyší. Medvěd se o ni opíral a spal. Už nevydržel déle vzhůru.
Tmavě růžová králičice zpanikařila. Co teď s ním bude dělat? Měla v plánu se ho zeptat, kam ho má odvést, ale on jí mezitím usnul na rameni. Budit ho nechtěla, už tak toho musel mít dost. Jí samotné nebylo zrovna do zpěvu z těch schodů, které musela vyšlapat. Jednoduše nebyla zvyklá chodit dlouhé vzdálenosti a už vůbec v takové rychlosti, jakou ji medvěd nahoru tahal.
Přemýšlela o tom, že by zavolala nějakého animatronika na pomoc. Mohla by docela dobře využít toho, že z ní mají strach, protože by to znamenalo, že udělají cokoli, co jim přikáže a nebudou mít odvahu odporovat. Zdálo se jí to kruté, ale i tak se tomu v duchu ďábelsky zasmála. Má nad nimi teď něco, čemu by se mohlo říkat nadvláda. To slovo znělo tak tajemně a děsivě, až se králičice otřásla.
Zkusila se vžít do jejich role. Možná z ní animatronici mají přímo panický strach. Vzpomínala na strach ze Springtrapa. Toho se bála hodně. Kdyby jí tedy řekl, ať něco udělá, byla si jistá, že by na nic nečekala a danou věc udělala. To samé mohli udělat ze strachu tito animatronici.
Ale i přes tento fakt zavolala první jméno, které ji napadlo: ,,Freddy!"
Z jedné z levých postranních chodeb této chodby vykouknul hnědý medvěd s černým kloboukem a motýlkem, takže ano, opravdu to byl Freddy. Nasadil zděšený výraz a vykoktal ze sebe: ,,C-c-co jsi s ním udělala?!"
Charlotte to nejdříve nechápala, ale pak si uvědomila, že to opravdu vypadalo, jako kdyby ho praštila pánvičkou po hlavě. Zlatý medvěd měl svoji hlavu položenou na jejím rameni a celým zbytkem těla se o ni opíral.
,,Ne, ne, ne, Freddy, nic mu není, jenom usnul, byl celou noc vzhůru," začala rychle vysvětlovat králičice, čímž hnědého medvěda trochu uklidnila. Pokusila se jít trochu blíž, ale když to udělala, ten ospalec jí málem spadnul.
Na to Freddy okamžitě zareagoval rychlým manévrem v podobě přiskočení a chycení zlaťáka pod rameny. Nadzvednul ho a poté si ho přehodil přes rameno. Králičice uznala, že to bude asi jednodušší způsob dopravy.
,,Díky, Freddy," poděkovala a pousmála se. ,,Sama bych ho tam asi nedotáhla."
,,To asi ne," souhlasil medvěd. ,,Pojď se mnou, ať víš, kde to je."
,,Dobře."
Freddy se otočil zády k ní a šlapal si to chodbou dál. Charlotte ho s radostí následovala. Zřejmě neznala pizzerii tak dobře, jak si myslela, proto nic nenamítala k Freddyho nabídce ji tam dovést.
Medvěd se jí zdál o poznání klidnější, ovšem ne natolik, aby s ní mohl normálně hovořit. Neustále sebou nervózně škubal. Stejně jako jeho kolegům, i jemu dělalo problém být v její přítomnosti. Cítil se oproti ní tak slabý a bezmocný. Golden Freddy je všechny varoval, že vlastní Shadow Bonnieho kostým, a tudíž mohou očekávat případné komplikace, ale jistý si tím nebyl.
Tak jako tak se Freddy rozhodl dávat si na Charlotte pozor a stejně jako jeho kolegy ji postavit do latě. Ještě pořád tady velil on a nehodlal Charlotte dávat žádné výjimky, i když z ní měl strach. Stejně jako ostatní by i ona měla správně být jeho podřízená.
Tedy... nepovažoval své kolegy za podřízené, jenže oni jeho za nadřízeného ano. Měli z něj všichni respekt, teda kromě Golden Freddyho, ten byl mimo tohle všechno. Poslouchali ho na slovo, jen málokdy se stávalo, že měli nějakou námitku. Za to se na ně ovšem Freddy nezlobil.
Právě naopak. Hnědý zpěvák byl klidná osoba. Naprosto všechno řešil v klidu. Dokázal vyřešit kdejaký problém a pomoci tak napravit chyby ostatních. Žehlil za své kolegy všechny problémy, ale nikdy ho to nedonutilo se naštvat. Když už se někdy opravdu naštval a něco nepěkného někomu z nich řekl či udělal, přišel se hned za chvíli omluvit. Každý byl přímo fascinovaný jeho klidnou povahou.
Charlotte potkala Freddyho někde v polovině chodby, takže se přibližně za stejnou dobu dostali až na konec. Cestou míjeli i hlídačovu kancelář, ale Shadow Bonnie králičici za žádnou cenu nedovolil se tam podívat. Nemuselo by to věstit nic dobrého.
Hnědý medvěd se zlatým medvědem přes rameno na konci chodby zabočil doprava a tmavě růžové stvoření v kostýmu Stínového Bonnieho ho samosebou následovalo. Oba... teda vlastně všichni tři se tak dostali do menší obdélníkovité místnosti se stejně šachovnicovitou podlahou, jako byla všude kolem a stejně zbarvenými zdmi. Místnost ještě zmenšovala postel, která se nacházela v nejvzdálenějším rohu, naopak ji jakýmsi neznámým způsobem zvětšovalo okno, které se nacházelo nad postelí. Pronikalo jím ještě větší a oslnivější světlo než bylo v celé téhle pizzerii dohromady.
Na posteli se samosebou nacházela peřina s polštářem, všechno v děsivě bílé barvě. V Charlotte to vyvolávalo pocit nejistoty. Proč jí to tady připadalo tak děsivé? Vždyť to byl přece jenom Golden Freddyho pokoj, nic víc. Neměla se čeho obávat.
Freddy položil zlatého medvěda na postel, přehodil přes něj peřinu a chystal se k odchodu. Pak ho ale něco trklo. Neměl ještě náhodou něco udělat? Snažil se rozpomenout na Golden Freddyho naléhavě vyslovená slova.
,,Freddy, ty máš za úkol ukázat Charlotte její pokoj, jasné? A nezapomeňte, nesmíte jí říct o..."
Dál už si medvěd nic nepamatoval. Nenápadně nad tím mávnul rukou a trochu neochotně se na králičici obrátil se slovy: ,,Pojď, ukážu ti, kde budeš spát."
Charlotte se na něj vděčně usmála a bez meškání vyšla za ním zpátky na chodbu.
V celé pizzerii byl už jen jeden volný pokoj. Ten se shodou okolností nacházel hned vedle toho, který patřil Golden Freddymu. Chtěl ji mít co nejblíž, kdyby se náhodou něco dělo. Pořád si nebyl jistý, jestli udělal správnou věc.
Vešli tedy společně do Charlottina pokoje. Vypadal úplně stejně. Z toho si králičice vyvodila, že tak asi budou vypadat všechny pokoje tady. Opět jí to dodalo zvláštní pocit. Tentokrát se tam však kromě nejistoty objevilo i lehké zašimrání v břiše.
,,Tak... co na to říkáš?" otázal se medvěd trochu rozklepaně. Postával raději na chodbě a dovnitř se jenom díval. Neodvážil se vstoupit dovnitř.
,,No... sice nic moc, ale to přežiju," zasmála se králičice a věnovala Freddymu zářivý úsměv.
Při slovech to přežiju medvěd na chvíli strnul. Uvědomil si, že ona už vlastně nežije. Teda... žije, ale nežije. Bylo to moc složité na pochopení. Sám tomu kdysi úplně nerozuměl. Byl na tom stejně. Ve dne se choval normálně, nemyslel na to utrpení, bolest a slzy, které mu tohle všechno způsobovaly. Ne. Ale v noci, kdy měl čas na přemýšlení, se mu v hlavě promítaly ty nejhorší noční můry společně s děsivými vzpomínkami. Celkem ho zajímalo, jestli to samé bude zažívat Charlotte, ale nemohl se jí na to zeptat. Zlatý medvěd jim to přísně zakázal.
,,Ehm... Freddy?" probrala ho z přemýšlení králičice.
,,Uh... ano, Charlotte?" Rychle zavrtěl hlavou a začal jí věnovat pozornost. Pohled mu neustále cukal do strany.
,,Máš ze mě... no... jak to říct... strach?"

(2885 slov, vydáno 2. 8. 2016)

Kamarádi, přátelé, dala jsem si challenge. Každá kapitola této knihy bude mít od této chvíle vždy více než 2000 slov, platí? A vzhledem k tomu, kolik jich mám předepsaných s tolika slovy, si myslím, že to dodržím.
Jinak... jo, v této knize se bude hovořit pouze o strachu, zoufalství a touze po pomstě. Nemělo by se tady tedy nacházet téměř nic, co by vám vyvolalo úsměv na tváři. Všechen tento text ve vás má vyvolat pocity, které pociťují hlavní postavy. Fakt nevím, jestli se mi to daří (ale určitě ne). Toť asi vše, mes amis (le snaží se psát francouzsky) (#GooglePřekladačSkillz).
A tešte se na příští kapitolu! Konečně pořádně poznáte pravou část našeho hlavního záporáka!