Charlotte: Zrození

Kapitola 17.

Kamarádi, přátelé, strašně se vám omlouvám! Už jsem měla v plánu to vydat tak před dvěma týdny, ale... řekněme si to narovinu, sekla jsem se a nemůžu ven. Je mi vážně líto, že už mě to nebaví tak jako dřív, takže kapitoly budou prostě vycházet tehdy, až se do toho zase dostanu. Příběh mám promyšlený, jen mi ho nejde moc napsat.

   Stínový medvěd dopadl na tvrdou zem. Praštil se přitom do čumáku, ramene, břicha, hrudi, paže a obou kolen. Vyrazilo mu to dech tak moc, že ho jen s obtížemi popadal. Právě dostal ten pravý a nefalšovaný strach, který necítil už delší dobu. Bezmoc ho svírala jako ty nejpevnější provazy. Nemohl se hnout. Prostě to nešlo. Byl moc vyčerpaný na to, aby mohl vykonat jakýkoli normální pohyb bez toho, aniž by se moc namáhal. Pokusil se alespoň otevřít oči a pořádně prozkoumat okolí, ale i to mu dělalo značné problémy. Tak jako tak viděl všechno rozostřeně.
   Cosi ho zvedlo nahoru a hodilo s ním znovu o zem. Opakovala se tak stejná bolest jako předtím, možná trochu horší. Zaslechl a po chvíli i ucítil, jak mu cosi křuplo v oblasti hrudníku. Někdo mu chce rozdrtit tělo.
   Pozvednutí a hození o zem se opakovalo asi pětkrát. Poté dotyčný konečně usoudil, že to stačí, a nechal medvěda, ať si odpočine. Nehodlal pokračovat, nebo alespoň ne hned. Věděl až moc dobře, jak moc ho to musí bolet, zvlášť potom, co ho to mocné kouzlo tak oslabilo.
   Medvěd ucítil něčí tlapu na hlavě. Vyvodil si, že je to ten, který si s ním ještě před chvílí házel jako s hadrovou panenkou. Nechal se. Stejně nic nezmohl. Mohl pouze čekat, co ten někdo udělá. Nechtěl z něho mít strach, tak nějak vytušil, že to nedělá schválně. Ovšem i přes tuto myšlenku se mu samým strachem ztratil hlas. Naštěstí ne nadobro.
   ,,Celý hoříš," pravil hlas, který dozajista patřil hrůznému Stínovi. Temnota nyní zaplnila většinu místa v atmosféře. A čím Stín mluvil víc, tím zabírala temnota větší místo. Pro Stínového medvěda to mělo neutrální účinek. Neškodilo mu to, ale ani mu to nic nepřidávalo.
   Bylo mu vlastně úplně jedno, co s ním chce druhý Stín udělat. Nedával mu nic za vinu. Neměl proč. Věděl, že když něco takového dělá, má k tomu pádný důvod. A i když ho bolest svírala ze všech možných stran, zůstal zticha. Tedy alespoň do té doby, než schytal ránu do zátylku. Vinou toho se mu konečně podařilo zařvat, a věřte mi, tiché to nebylo. Spíš to znělo zachraptěle.
   ,,Pře... přestaň...! Prosím...!" křičel stále více chraptivě a zoufale. Nakonec se mu hlas opět na chvíli ztratil.
   ,,Moc toho nevydržíš," konstatoval s klidem v hlase druhý. ,,Až bude po všem, nebude těžké tě nechat mimo."
   Medvěd chtěl něco namítnout, ale jeho hlas byl stále pryč. Vyšlo z něj jen cosi, co by se jen vzdáleně mohlo podobat sípání. Ztěžka oddechoval a ať se snažil sebevíc, nic neudělal.
   ,,Na chvíli si odpočiň, půjdeš pěšky," řekl lišák a sáhl Stínovému Freddymu na záda. Ucítil, jak špatně dýchá, jak v duchu prosí, ať už je konec. Měl toho dost. ,,Počkej, přinesu ti deku." Nato se Stín zvedl a odešel.
   Medvědovi se mezitím podařilo se obrátit na záda. Dostalo se mu tak více vzduchu. Rozkašlal se. Vší silou se pokusil si alespoň kleknout a poté nějak zastavit ten bolestivý kašel, ovšem neúspěšně. Byl na to moc slabý. Chytil se za hlavu a po chvíli si stejnou rukou zacpal pusu. No jo, automatika.
   Rozbrečel se. Nechtěl už to dál snášet. Přál si co nejrychlejší konec. Jenže vytušil, že tohle byl teprve začátek. A to ho děsilo nejvíc.
   ,,Proč...? Proč...?" začal opakovat. Tohle slovo opakoval až do příchodu druhého Stína.
   ,,Klid, už ti nebudu ubližovat," pokusil se ho uklidnit lišák a přehodil přes něj deku černočerné barvy. ,,Jen co navštívíme ty nahoře, dám tě dohromady, ano?"
   ,,Ty na-na-nahoře...?!" zděsil se medvěd. ,,A-ale..."
   ,,Buď ticho, nebo nás někdo uslyší. Nemusíš mít strach, není to daleko." S tím lišák sáhl na medvědovu hlavu ještě jednou. Ucítil však jen větší horko než předtím, což ho trochu vyvedlo z míry. Tohle v plánu neměl.
   Nadzvedl druhému Stínovi hlavu, aby ho malinko probral. Už pomalu přestával vnímat a jen nehybně ležel na studené zemi. Tělo měl jako v plamenech. Žádná předešlá bolest se tomu nevyrovnala.
   ,,Zvedneš se?" položil mu otázku liščí Stín a zamával mu před obličejem.
   ,,A-asi ne... pro-promiň..." vydechl ten medvědí a zakašlal.
   ,,Dobře, v pořádku, nemusíš se omlouvat. Omluvit bych se ti měl spíš já, ne?"
   ,,Ty...? Proč bys to dě-dělal...? Nemáš k-k-k tomu důvod... pokud ti tohle pomůže, nemám s t-t-tím problém..."
   ,,Mluvíš z cesty, příteli. Bude ti vadit, když tě zmenším?"
   ,,Ne... dělej, udělej to...! Než si to roz-rozmyslím...!"
   Lišák položil svou ruku i s medvědovou hlavou na zem a cosi si pro sebe zamumlal. Poté se kolem rozjasnila černá záře. Hned jak zmizela, z Shadow Freddyho byl zase malý, bledý medvídek. Jeho fialová srst nabrala světlejšího odstínu, proto tak vypadal.
   ,,Potřebuješ spánek..." zašeptal Shadow Foxy a vzal medvídka do náruče. Raději ho ještě zabalil do deky, kterou mu přinesl, a pak se s ním vydal vstříc dobru nahoře. Nebo spíše zlu...?