Charlotte: Zrození

Kapitola 25.

   ,,Cože?!" vyprskla Marionette, jakmile jí Charlotte vylíčila své noční dobrodružství. Králičice seděla na své posteli, Golden Freddy vysedával vedle ní a Marionette se nad nimi z výšiny skláněla. ,,A-a-ale..."
   ,,Nic jí není, Marionette, takže klid," zasáhl Golden Freddy, než začala vyšilovat. ,,Spletli jsme se, nic to s ní nedělá. Teď to bude jenom lepší. Bude to v pohodě."
   ,,Zvládneš představení, zlato?" ptala se Marionette králičice, přičemž jí hleděla zpříma do očí, aby se ujistila, že všechna její slova jsou pravdivá.
   ,,Jsem v pohodě, Marionette, vážně," ujišťovala jí Charlotte. ,,Zvládnu to, jo? Mně můžeš věřit."
   ,,Dobře... dobře... ach jo..." Loutka se zdála rozčilená, bylo toho na ni moc, byla nervózní jak sáňky v létě, neustále chodila v kruzích a prsty si držela na spáncích, snad aby zabránila bolesti hlavy. ,,Musím se jít podívat za Frederickem, jestli to zvládne on... Je ještě pořád vystrašený, chudáček malý. Furt mele cosi o rozpoznání iluze od reality."
   ,,Mám se na něho jít podívat?" nabízel se medvěd.
   ,,Možná později... teď za ním půjdu raději já sama. Je vážně na dně. Mimochodem začínáme až za dvě hodiny, odložilo se to kvůli nějakým komplikacím, jo? Už radši půjdu..." S tím se bůhvíproč vznesla do vzduchu a kamsi odletěla.
   ,,Zajímalo by mě, co na to řekne můj bratr..." zapřemýšlel medvěd nahlas, přičemž se zlomyslně uchechtl. Hned však znovu posmutněl, jakmile si uvědomil, kde se před chvílí jmenovaná osoba nachází. ,,Je to moc komplikované."
   ,,Řekneme o mně ostatním?"
   ,,Marionette se o to postará, tím jsem si jistý. Chtěl bych se tě ale zeptat na jednu věc." Zvážněl.
   ,,Hm?"
   ,,Jsi na nás... no... naštvaná? Víš, ono... ono někoho zabít není úplně hezké, víš...? Takže..."
   ,,Proč bych se na vás měla zlobit?" otázala se nechápavě, což Zlaťáka překvapilo a zatvářil se o dost překvapeněji než jeho myšlenky. ,,Pochop,  byla jsem stará, za pár let bych umřela tak jako tak a navíc jsem stejně neměla pro co žít, když jsem ztratila manžela, děti, přátele, rodinu, práci, prostě všechno. Já už tam v té kanceláři vlastně jen čekala na smrt."
   ,,Bereš problémy pořád stejně," pousmál se animatronik. ,,Vážně, ale i tak lhostejně."
   ,,Teď mi pro změnu odpovíš ty."
   ,,Ven s tím."
   ,,Bylo mi řečeno, že David zabil - samozřejmě pod vlivem svého nehezkého psychického stavu a nově nabytého vzteku - Terence a jeho bandu - což máme čtyři osoby. Pak jsi tu ty a Chris - vy máte jedno tělo -, to už je pět. Plus vím o Marionette - šest. Ale co ostatní animatronici? Hlavně mi neříkej, že jich můj manžel zabil víc."
   ,,Ne, je to přesně tak, jak říkáš. Ty ostatní duše jsou dětí a dospělých, kteří s touto pizzerií a animatroniky měli nějaký určitý vztah a tak nějak zde podvědomě chtěli být. Je jich tu hodně, mezi ně patří Stíny, Světlušky, ale taky animatronici jako Toy Freddy a tak dále. Po pohřbu se sem ty určité duše přemístí a žijí dál. Mariana vždycky chtěla všem pomáhat i přes všehny její útrapy a trápení, možná proto se sem dostala. Její duše asi hledala smysl života. A taky že se to občas hodí."
   ,,To je hezké," pousmála se. ,,A co Chris? Nestěžuje si na tvou společnost?"
   ,,Popravdě nemám tušení," přiznal nejistě. ,,Posledně, kdy se na chvíli projevil, to bylo před pár dny, ale to jenom chvíli přemýšlel nad svým bratrem a tebou. Měla by sis s ním promluvit. A stejně tak s Terencem. Jistě tě rádi uvidí při smyslech."
   ,,Fajn, jak můžu mluvit s Chrisem?"
   ,,Jen zavři oči, pokusím se ho nějak dostat k tobě."
   ,,Dělal jsi to někdy?"
   ,,Jo, ale už je to dávno. David s ním mluvit moc nechtěl."
   Charlotte tedy zavřela oči a zjevila se ve tmě. Neměla ponětí, co se stalo, že je tady, ale silně doufala, že se jí před očima zase nezjeví Shining Bonnie nebo nedej Scotte Shadow Foxy. Ty dva zapotřebí skutečně neměla.
   Jakým překvapením pro ni bylo, když před sebou spatřila svého ušatého syna. Černé vlasy stejně jako jeho rodiče, modré oči, stejné oblečení jako v den, kdy naposledy spatřil světlo světa a králičí uši tmavě žluté barvy. Byl téměř průhledný, ale to už duše bývají, no ne? Na tváři mu zářil úsměv a dobrá nálada.
   ,,Chrisi..." zašeptala králičice se zatajeným dechem. Málem ho štěstím nedokázala popadnout.
   ,,Maminko!" vyjekla duše a rozběhla se naproti animatroničce téměř rychlostí světla. Zastavily ji až Charlottiny nohy, které duše následně pevně objala a dlouho nepustila. Charlotte se podivila, že se ho může vůbec dotýkat.
   ,,Broučku..." oslovila ho, hladíc po hlavě. ,,Tak moc jsi mi chyběl..." Rozbrečela se, tak moc to pro ni bylo emocionálně náročné.
   ,,Ty mně víc!" ohradil se Chris.
   Charlotte už na nic nečekala a vyzvedla si ho do náruče, poté si sedla a posadila ho na klín. Tiskla ho k sobě pevněji než kdy dřív, možná v duchu vroucně doufala, že tato chvíle nikdy neskončí a ona ho bude moci mít u sebe už navždy. ,,Honem, Chrisi, povídej mi něco, ať tady nesedíme zbytečně! Musíš mi říct úplně všechno!" požadovala dychtivě.
   ,,A co bys chtěla, abych povídal?" otázal se.
   ,,Já nevím, prostě všechno!" doprošovala se. ,,Jak ses měl, zlatíčko?"
   ,,Asi dobře," odvětil. ,,A co ty?"
   ,,Chrisi... ach, broučku, mamince bylo moc smutno, víš? Stýskalo se mi po vás všech."
   ,,I po Terencovi?"
   ,,Samozřejmě že i po něm," potvrdila.
   ,,I když za všechno mohl on?"
   ,,Chrisi, je to tvůj bratr," zvýšila mírně vytočeně hlas, ,,takhle o něm nesmíš mluvit. Sice udělal špatnou věc, za kterou by si dost zasloužil, ale mluvit o něm takhle není pěkné. Navíc je to můj syn a já ho mám nade všechno ráda, stejně jako tebe."
   ,,Není to tvůj syn a už vůbec ne můj bratr," ohrazoval se Chris. ,,Je to jen adoptovaný šílenec, který se mezi nás vecpal."
   Charlotte se zatvářila naštvaně. Co si to vůbec dovoluje? Tohle bylo více než urážející a kdyby to slyšel Terence (což se naštěstí nestalo), určitě by ho to ranilo. Na takovéhle věci byl dost citlivý a Charlotte i David to věděli, zatímco Chris si to jakožto malé dítě moc neuvědomoval. Snažili se ho ze všech sil brát jako vlastního člena rodiny, a naštěstí se jim to celkem dařilo, ale jak jsem se již zmiňovala, Chris tohle prostě nedokázal. Ano, Charlotte se mu sice věnovala, zato obnovený vztah s otcem se za tu dobu moc neposunul, pouze snad patrně a téměř neviditelně. Ne že by ho David neměl rád, ale pravdou bylo, že měl raději Terence než Chrise. Proč tomu tak bylo, o tom můžeme pouze spekulovat.
   ,,Tak a dost, Christophere, takhle o něm mluvit nebudeš!" okřikla ho a Chris se rázem stáhnul dozadu, jako kdyby už u své matky nechtěl nadále přebývat. Králičice se pokoušela trochu uklidnit, aby na něho nemusela zbytečně řvát, protože bůhví, kdy ho zase uvidí, a aby byl smutný a vystrašený, to opravdu nepotřebovala. ,,Zlatíčko, pochop, že on nebyl a není vůbec šílený, byl jenom vystrašený, když pro něho bylo všechno nové a on konečně nemusel žít u té jeho tyranské rodiny. A navíc... byl to můj nápad, aby u nás zůstal a abychom ho adoptovali, takže jestli se ti jeho přítomnost nelíbila, máš právo být naštvaný na mě, nikoli na něho."
   Duši došel slovník, a tak se na svou matku pouze udiveně a provinile dívala. On si prostě neuvědomoval, že jeho bratr o tom, že bude bydlet s nimi, vůbec nerozhoduje, vážně si myslel, že se tam k nim nějakou náhodou (ne-li násilím) vecpal a zaujal jeho místo u jeho otce. Vzpomínal si, jak z něho míval strach - choval se divně, a to Chrise děsilo. Ale jak šel čas, začínal být dominantní a to se ho Christopher bál ještě víc. Charlottiny řeči nyní už nepomáhaly vůbec - Terence ji nikdy pořádně neposlouchal a u Davida mu to pokaždé jakžtakž prošlo.
   ,,Ale Terence je zlý," postěžoval si. ,,Nemám ho rád."
   ,,Vážně?" Tomuhle animatronička nevěřila, a měla proč.
   ,,No... popravdě..." zarazil se. ,,No... jak ho táta zabil a on zjistil, že je animatronik... byl smutný..."
   ,,A?"
   ,,A... brečel... nedalo se to vydržet... pokoušel jsem se ho utěšit... říkal jsem mu, že za to nemůže, ale nebyla to pravda... no, ale pak... pak se uklidnil..."
   ,,Tak vidíš, máš ho rád, jinak bys to neudělal a začal po něm řvát. Proč si myslíš, že jsem tatínka nikdy nenahlásila na policii?"
   ,,Ale řvala jsi po něm," prohlásil.
   ,,To je zase něco jiného, broučku, to bylo jen kvůli tomu, abych tě před ním ubránila. Ale zabralo to, ne? Policie na to potřeba nebyla. Sice mi to trvalo trochu déle, ale... ty jsi silný kluk a vydržel jsi to. Jsi výjimečný, máš výdrž. A měl jsi ji i s Terencem. To je nádherná vlastnost."
   ,,Ale stejně je zlý. Dělal mi naschvály a táta to ignoroval."
   ,,Samozřejmě že to neignoroval, jenom... měl trochu jiné způsoby," prozradila mu králičice a zatvářila se mírně nejistě.
   ,,Jiné způsoby? Jak to myslíš?" nechápal její syn.
   ,,Víš... on má tatínek na řešení problémů takový zvláštní proces. On... no... vždycky, když Terence udělal něco špatného, tak ho nějak opatrně donutil, aby se mu díval do očí a přiznal mu, že to, co udělal, bylo špatné. Chvíli to na něho zabíralo, ale jak si na to zvykl, začínal to tak nějak ignorovat a my jsme si toho jaksi... nevšimli. Měli jsme ho naučit se ti omlouvat... Ale možná už pochopil, co ti dělal. Tohle považuji za jediné plus tohohle incidentu."
   ,,Asi to nechápu."
   ,,Dobře... víš, ono přiznat tatínkovi něco do očí není vůbec jednoduché, a když na tebe ještě k tomu zvýší hlas, tak je to ještě horší. Cílem bylo, aby si Terence uvědomil, že udělal něco špatného, cítil se provinile a pokusil se to nedělat, chápeš? Sice se nezdá, ale je to dobrý herec, dokázal nás oba oblafnout. Mysleli jsme si, že se pokaždé cítí provinile, ale necítil. Hrál to na nás."
   ,,A proč to táta nedělal mně?"
   ,,Komu jsi ty někdy něco udělal?" otázala se ho zvědavě a prohrábla mu vlasy. ,,Nepamatuju si, že bys někdy někomu ublížil."
   ,,Ne... to asi ne..." přiznal. ,,Takže... takže vy jste nevěděli, že mi ubližuje?"
   ,,Kdybys mi to nepřišel říct, tak ne, přece víš, jak málo jsme byli doma. Ale jak jsem pak doma zůstávala pořád, už to trochu vidět šlo."
   ,,Stejně mám pocit, že to táta ignoroval."
   ,,No dobře, možná někdy ano, ale sám víš, že toho měl prostě moc, byl unavený a neměl na takové věci sílu. Každopádně asi už budu muset jít, zlato, něco mi říká, že bychom to naše shledáno mohli dokončit jindy."
   ,,Nechceš tu zůstat ještě chvíli?" Udělal na ni psí oči. Narozdíl od Charlotte a Davida je měl temně modré, což mu na roztomilosti ještě přidávalo a dělalo ho to současně i nepředvídatelného. Nikdo nedokázal přesně určit, co se za těma roztomilýma očima skrývá.
   ,,Tak dobře..." souhlasila Charlotte, přivinula si ho k sobě a ještě pár minut ho pevně držela. Cítila se jako v sedmém nebi.