„I was thinkink 'bout you thinking 'bout me, thinking 'bout us what we're gonna be, open my eyes, it was only just a dream.." Otevřela jsem oči a oslnilo mě prudké sluneční světlo.
'Super Alexandro, zase jsi večer nezatáhla žaluzie', pokárala jsem se v duchu. S přivřenýma očima jsem nahmatala svůj mobil, ze kterého se linula mnou nenáviděná písnička a vypnula budík. Když bylo ticho začala jsem se rozkoukávat. Po pěti minutách, když jsem si byla jistá že si nedám rande s podlahou, jsem se konečně postavila. Automaticky jsem se vydala ke dveřím, abych odešla do kuchyně a dala si snídani. To by ale mé plány nesměly být zničeny mým psem který si spokojeně spal uprostřed pokoje.
„Nazdar podlaho. Jak vidím tomu rande jsem se nevyhla že?" začala jsem si s úšklebkem na tváři povídat s chlupatým kobercem, co mám po celé místnosti. Zvedla jsem své tělo a tentokrát bez pádu se rozešla pro kus bábovky, co večer upekla mamka. Potom, co jídlo spořádám, jsem šla do koupelny, abych se trošiličku zlidštila. V zrcadle na mne zírají tmavě modré oči, které mají na slunci odlesky do fialova. Sáhnu po kartáčku s pastou a vyčistím si zuby. Své rudé, husté vlasy si jenom učešu a dál se jimi nezaobírám. Mám je ráda z jednoho prostého důvodu, mají barvu jako Natashiny ve dvojce Kapitána Ameriky, teda až na to že jsou rovné, jako by je někdo přejel kombajnem... Nebo žehličkou. Ale to odbočuju. Obličej jsem si opláchla vodou, potřela vyživujícím krémem, řasy jsem přetáhla vyživující bezbarvou řasenkou a na rty napatlala šeříkovou rtěnku a vydala se na lov vhodného outfitu. Člověk by čekal, že se budu přehnaně patlat make-upem, ale mě je to celkem šumák. Pupínky sice mám, ale prostě si na ně večer něco plácnu a ono to jednou zmizí. Pouze rty si maluju rtěnkou na hydrataci a aby trochu líp vypadaly. Mají takovou podivnou tělovou barvu. Má pusa je na mém těle snad jediná věc, co se mi moc nelíbí. Je pravda, že bych měla začít hubnout, jelikož jsem trošku víc při těle, ale to se vyřeší jindy. Ehm.. Jo.. Jsem hodně líný člověk.. I když s Kapitánem bych si zaběhat šla. Na sebe jsem si oblékla černou mikinu na zip se znakem S.H.I.E.L.D.u na rameni, bílé tílko, černé džíny a černé ponožky. Aby jste pochopili tu mikinu... Jsem naprosto ujetá do Marvelu. Ani netušíte jak moc bych se chtěla s těma lidma potkat. Stačili by mi i herci.. Asi si umíte domyslet co si každé narozeniny přeju při sfoukávání svíček. Moje nejlepší kamarádka Jana, však moje nadšení nesdílí a myslí si o mě, že jsem magor. Ani se jí moc nedivím, pořád do ní hustím něco z filmů, nebo anime a asi jí to začíná lézt na nervy. Do černého Vans pytle jsem hodila externí nabíječku, sluchátka, klíče, lahev plnou vody, nějakou sušenku a rtěnku co mám na sobě.Vžum--- přesun v čase
„Merde!" zakřičela jsem přes celou zastávku, když jsem viděla jak autobus co mě má odvézt do školy, mizí za rohem. Vzala jsem do ruky telefon a rozhodla se zavolat Janě.
„Nazdar Lexi, neříkej mi že zase nestíháš," ozvalo se z mobilu hned po tom co to má kamarádka zvedla.
„No-" nestihla jsem ani dokončit jelikož mě z druhé strany přerušil hlas.
„Ty máš jediný štěstí, že mě dneska do školy veze táta. Takže, kde tě máme vyzvednout?"
„Šlo by to na zastávce?" zeptala jsem se andílkovsky a uvnitř se tetelila blahem.
„Fajn, do tří minut tam budeme," oznámila mi lehce pobaveně.
„Strašně díky Jaňunko!!" zakřičela jsem na ní že málem ohluchla.
„Jasný, nemáš zač Alexinko," oplatila mi to taky zdrobnělinou a ukončila hovor. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Polovina lidí se na mě koukali jako na mentála a to bych nebyla já kdybych neudělala ještě něco víc stupidního.
„Děkuji za vaši pozornost!" pronesla jsem jako po proslovu a poslala jim vzdušný polibek. Pár jedinců začalo pobaveně tleskat, proto jsem se rozhodla ještě se uklonit. V tu chvíli jsem za sebou uslyšela pobavený hlas.
„Bože! Lexi co tu zase vyvádíš?"
„Ahoj Jani, taky tě ráda vidím.
„Ahoj Adame," pozdravila jsem Jančinýho tátu.
„Zdar Alex," pronesl ke mně se smíchem. Nastoupila jsem si a až do té doby co jsme byli ve škole jsme nezavřeli pusu. Mluvily jsme o spoustu různých věcech, ke konci jsem i zjistila že jdeme na výstavu druhohor. Jupí..Vžum----přesun v čase
Celá naše třída stála v zástupu po dvojicích u dveří co vedou ven ze školy.
„Jana Černá," řekla právě učitelka.
„Zde!" odpověděla jí. Učitelka si její jméno odškrtla v nějakém papíru. Vyjmenovala dva další žáky, když se dostala k mému jménu.
„Alexandra Divoká," křikla.
„Tady," zavolala jsem na ní a o několik dalších jmen a pár minut, jsme stáli na prázdné zastávce.Vžum--mini přesun v čase
V autobuse jsem si sedla vedle překvapivě vedle Jany.
„Hele Jane... Dneska jsem se tě ještě nezeptala. Kde-" byla jsem přerušena jejím naštvaným hlasem.
„Neopovažuj se to vyslovit!" podívala se na mně jejím dokonalým vražedným pohledem. Který byl ve spojitosti se mnou naprosto nefunkční. Víc jsem se bála i předsérového Steva.
„Kde jsi nechala Thora?" vyhrkla jsem na ní se smíchem. Zaryla svůj hnědý pohled do mých modrých očí. Málem jsem v jejích zorničkách viděla blesky, kdyby nás učitelka nezačala poučovat o tom jak se máme chovat, jak v autobuse, tak i v muzeu.Vžum---přesun v čase
Se smíchem jsme vystupovaly z onoho dábelského cestovacího prostředku.
„Dobře, jsme tu všichni?" zakřičela učitelka. Teda ne, že by jí někdo věnoval pozornost. Když si nás přepočítala, pravděpodobně usoudila, že jsme v plném počtu, tudíž můžeme jít. V muzeu profesorka musela předat lístky, na které jsme jí v předchozích dnech dávali peníze. Když jsme konečně přešly přes tu babiznu co vypadala jak Gandalf a její oči úplně říkali 'Bez vstupenky néprójdéš!!', tak se nás ujal muž který by měl být už aspoň 14 let v důchodu. Procházeli jsme kolem snad miliardy věcí a ke každé měl muž co říct. Pomalu mě to začínalo nudit tak jsem si nenápadně z batohu vytáhla sluchátka a na jedno ucho poslouchala. To by však nesměla přijít má milovaná písnička od Demi Lovato - Nightingale. V uchu mi hrálo 'I can't sleep tonight, wide awake and so confused..'To bych ještě dala. U této části jsem si jen tiše pobrukovala. Ale pak... 'Say you'll be my nightingale, sing to me I know you're there..' a začala jsem si potichu zpívat. Očividně, nebo spíš sluchaslyšně, to nebylo tak potichu jak jsem si myslela. Jana se vedle mě tlemila jak lachtan co ujíždí na letaxovém prášku a zbytek třídy si minimálně foukli z Gandalfovi dýmky. Zkráceně řečeno všichni -až na učitelku a dědouše, který vypadal, že by mě nejradši přetáhl brontosaurovou stehenní kostí, kterou měl po pravé ruce ve vitríně- se mi smáli. Já tam jenom stála, sluchátko ukryté pod závojem vlasů a koukala se na ně ve stylu 'Co? Mám snad blond hlavu?'.
„Alexandro, to že neposloucháš je tvoje věc přece jenom to bude tvůj test co pokazíš, ale to že si tu zpíváš a rušíš celou třídu mi už jedno být nemůže. Až příjdeme do školy tak ti napíšu poznámku," ehem, hups.
„Omlouvám se paní profesorko. Už se to nestane," řekla jsem jako pokorný žáček, zatímco jsem se snažila nezačít se smát.
„To doufám," řekla ta ropucha a děda pokračoval ve vášnivém výkladu.
„Ty jsi fakt pitomá," zašeptala na mě Janka.
„Jojo, true story," souhlasila jsem s ní, taky šeptem. Po další, strašně nudné, asi půl hodině, jsem se rozhodla opět si pustit písničky. Tentokrát jsem však vynechala Demi. Zrovna jsem poslouchala History maker, když jsem uslyšela učitelku jak říká, že jsme na konci prohlídky. Už nás od autobusu dělil jen malý přechod a na semaforu nám cvakl zelený panáček. Já jsem jako vždy šla až úplně vzadu a dokonce i Jana mě tam nechala samotnou a bavila se místo toho s Matějem. Kámoška za všechny prachy. Najednou jsem slyšela zvuk jak když někdo zběsile brzdí podívala jsem se vedle sebe. Řítilo se na mně auto. Jak v knížkách a filmech popisují, že máte všechno ve slow motion, nevěřte jim. Vše ubíhalo strašnou rychlostí. Už jsme se přípravovala na náraz auta. Ten však nepřišel a jediné co jsem cítila bylo, jakoby mnou někdo trhl. Všechny zvuky utichly.
Pomyslela jsem si 'Slow motion přichází?' Od pravdy jsem byla daleko.💙BGH💙
ČTEŠ
Šťastná? [Avengers ff] ✔️
FanfictionČetbu tohoto literárního skvostu doporučuji jen, pokud se vážně hodně nesnášíte. Napsala jsem to ve 12-13 letech, takže jistě chápete, že nic nezveličuji. Re-publikovala (to je stoprocentně slovo) jsem to pouze a jen kvůli kamarádům, kteří si tímhle...