Šťastná? [Avengers ff] ✔️

Mladá kočanda, kterou nechci přetáhnout

"Alexandra. Jak je možné, že se objevíš pokaždé, když se mi chce zabíjet? Dnes jsem ve formě." Jsi ve formě? A proto ses se svou armádou stáhnul?

"Co jsi udělal s Antonym." Zamračila jsem se.

"Železný muž, ano. Mohu ti říct jen to, že je s přáteli." Lokiovsky se ušklíbl.

"Ty jsi unesl Avengers?" Zeptala jsem se s předstíraným klidem.

"Na Midgarďanku máš celkem mozek." Mám to brát jako pochvalu, nebo..?

"Na boha jsi celkem dement." Konstatovala jsem.

"Máš štěstí, že mám dobrou náladu, jinak bys již oslňovala svým šarmem Fenrira." Poznamenal s úsměvem.

"Ráda potkám tvojí rodinu, snad budou inteligentnější než tvůj drahý bratr." Sladce jsem se usmála.

"Thor není můj bratr!" Rozkřikl se, ale není divu. Já bych taky nechtěla, aby mě s tím pakoněm spojovali.

"On tvrdí něco jiného. Loki je můj bráška, jako malí jsme byli nejlepší kamarádi, máme se moc rádi, ty pláště nosíme, abychom vypadali stejně!" Napodobovala jsem Thora.

"To ta bezmozečná existence vážně řekla?!" Začal se barvit do ruda.

"Tak trochu." Vlastně se mi o tom jenom zdálo, ale to je vedlejší.

"Omluv mě." Zaskřípal zuby a přemístil se, kam, to netuším.

"Čím jsi přijel?"  Vytáhla jsem Seba z pod linky, když jsem se ujistila, že je to bezpečné.

"Dole mám auto." Řekl a koukal na mě trochu rozpačitě.

"Co?" Povytáhla jsem v garáži obočí, když mě nepřetržitě pozoroval.

"Co by bylo?" Ztracené štěňátko obličej.

"Pořád na mě zíráš."

"Ty ses ho vůbec nebála. Mluvila jsi s ním jak s neposlušným dítětem." Rozhazoval rukama.

"Už několikrát se mě pokusil zabít, ale ani jednou mu to nevyšlo. Proč bych se ho měla bát?" Zeptala jsem se a nastavila ruku.

"Klíčky. Co zase tak koukáš? Já tě nenechám řídit, zapomeň!" Smlouvala jsem.

Nakonec polevil a klíčky mi dal.

Ukázal na černé porshe a já se mermomocí snažila, aby mi nepoklesla brada, nebo abych nezačala slintat. Nebo obojí.

"Nechápej mě špatně, já jenom nechci, aby si ti něco stalo.. zavezu tě kousek odsud, aby tě Loki neviděl odjíždět, protože pochybuju, že by tě nechal být." Řekla jsem a jemně se rozjela.

Motor tiše vrčel a já se přemáhala, abych se nerozjela z šedesáti na třístovku.

"Tady můžeš." Zastavila jsem v zapadlé uličce kus od Stark tower.

"Dojeď v pořádku." Popřála jsem mu ještě před autem.

"Takže najednou nejedeš se mnou?" Nadzvedl obočí.

"Jsi velký klučina, snad to zvládneš." Poplácala jsem ho s úšklebkem po rameni.

"Jaký máš číslo?" Zastavil mě ještě.

"Však víš, abych se pak mohl ujistit, že jsi v pořádku." Kulišácky se pousmál.

"Možná bys měl vědět, že mi je osmnáct, tak trochu brzdi." Zasmála jsem se.

"Mě je třicet čtyři a co? Neříkám, že ti zavolám, abych tě pak mohl přetáhnout." Rozesmáli jsme se oba.

"Fajn. Napiš mi tvoje číslo a já ti napíšu svoje." Podala jsem mu telefon se zapnutým číselníkem.