Šťastná? [Avengers ff] ✔️

Avengers Assemble!

Pusťte si písničku☝

"Our world's about to break,
Tormented and atack,
Lost from when we wake,
With no way to go back,
I'm standing on my own,
But now I'm not alone,
AVENGERS ASSEMBLE!" Zakřičela jsem, ale zase ne tak nahlas, abych je fakt zasseblila.

"Always we will fight as one,
Till the battle's won,
With evil on the run,
We never come undone,
Assemble we are strong,
Forever fight as one,
Assemble we are strong,
Forever fight as one." Zkrátila jsem si to trochu. No trochu víc.

"Co tady ječíš? Kdo jsi?" Uslyšela jsem naštvaný hlas.

"Nejsi agentka. Nemáš tu co pohledávat." Chytl mne za rameno a propaloval pohledem.

"A tebe jsem chtěla potkat od prvního dílu." Odfrkla jsem si tiše.

"Cože?" Nezmírnil svůj tón.

"Jsem Alexandra Wild! Ta holka z jinýho světa! A možná se k vám přidám do týmu, takže bych ti radila, abys mě okamžitě pustil. Nebo jsi neslyšel, co se stalo Starkovi?" Štěkla jsem na něj.

"To jsi ty? Čekal jsem tě větší, když jsi tak známá." Zakroutila jsem očima.

"V seriálu jsi byl milejší. O špetku, ale byl." Zamračila jsem se.

"Já mám vlastní seriál?" Zazářila mu očka.

"Ne, ještě s Skye, Mayovou, Coulsonem a Simmonsovou a Hunterem." Zamračila jsem se na tiho egoistu.

Po tomhle mě už ignoroval a zahnul doleva.

"Jaaaaaaaameeeeesiiiiiiiiiiiii!" Křičela jsem u dveří a bušila na ně.

"Co děláš?" Vykoukl na mne z vedlejší místnosti.

"Jejda." Přesunula jsem se od svých dveří, k němu dovnitř.

"Co se to stalo u oběda?" Vypálil hned na mne.

"Ty nedáš pokoj co?" Zasmála jsem s lehce.

"Nikdy." Ušklíbl se.

Povzdechla jsem si.

"S Alexandrem jsme byli nejlepší kamarádi už od prvního dne školy. Všichni už seděli na místech a na mne zbyla jediná lavice, úplně vzadu. Asi pět minut po mě, přišel bloňďatý klučina a sedl si ke mně. Začali jsme si povídat a tak se to stalo. V šestý třídě mu diagnostikovali, že má nádor na mozku. Byli to vysoce agresivní gliomy, takže bylo nemožné je odoperovat, aniž by se vrátili. Alex s tím bojoval statečně, byl stále pozitivní, ikdyž věděl, že zítra už tu nemusel být." Nahrnuly se mi slzy do očí.

"Ke konci začal mít i výpadky paměti, zapomínal kdo jsou lidi kolem něj, ochrnula mu dolní polovina těla, ale když mne poznal, stále si ze sebe uměl udělat legraci. Byla jsem u něj když umřel, byl to jeden z těch dnů, kdy věděl kdo jsme. Jeho matka, co tam byla s ním odešla pro kávu a nechala mne tam s ním samotnou." Slzy začaly téci.

"Držela jsem ho za ruku a vyprávěla mu, co za kraviny vykládala učitelka." Zasmála jsem smutně.

"Za chvilku řekl 'víš že jsi jediná, kdo mě tu, krom rodičů, navštěvuje?' Pak dodal, že mě má rád a pustil mě. Slyšela jsem táhlé pípání a začala kolem sebe kopat a křičet jeho jméno. Přiběhli sestřičky a odtáhli mne pryč. Ještě ten den jsem to chtěla skončit, ale máma mě našla, než jsem stihla vykrvácet." Vyprávěla jsem mu mezi vzlyky a ukázala zápěstí, kde bylo pár dlouhých vybledlých jizev po žiletce.

Přitáhl si mne do objetí a já mu brečela do hrudi.

"Jsi první komu jsem to řekla." Podívala jsem se mu do modrých očí.