Šťastná? [Avengers ff] ✔️

Stony

                   

„Vstávej!!" Slyšela jsem hlas. Jestli hned teď nevstanu tak příjde fyzický trest. Ale já nemůžu jsem slabá, už několik dní mám jen jedno jídlo denně. A to se skládá většinou z nechutného toastu. Ucítila jsem silný tlak na boku. Ano kopnul mě. Urychleně jsem své polámané tělo zvedla ze země. Podívala jsem se na sebe. Podviživené tělo, modřiny rozseté na každém kousku mé kůže, špína a o tom pachu ani nemluvím. S vodou se setkám jenom když zkouší nějaké sérum, ke kterému je potřeba. A to už nějaký ten pátek bude. Když jsem ležela připoutaná na lůžku přistoupil ke mně Andreas.
   „Tak co jak se těšíš? Nemusíš odpovídat, dneska do tebe dáme pět sér naráz. Zatím to nikdo nepřežil tak se třeba zapíšeš do dějin,"okončil a krutě se ušklíbl.
   „Jsi vážně zmrd," vyprskla jsem na něj. Arogantně na mne shlédl. „Děkuju, těší mě, že si to myslíš."
   „Pusťte to," křikl na několik mužů, co postávali kolem. Jako obyčejně se mi do těla zabodlo několik injekcí. To, co přišlo potom, jsem vážně nečekala.  Bylo to jako.. nejde to vysvětlit slovy. Tak nepopsatelná bolest. Jako byste se každou chvíli měli rozpadnout v prach. Křičela jsem a brečela. Tu bolest si neumíte představit, dokud ji nezažijete. Chvílema jsem opravdu myslela že umřu. Nebyla jsem od toho daleko. Pokaždé když jsem byla na prahu omdlení, jsem přestala všechno cítit. Když jsem se dala celkem dohromady, odebrali mi část kyslíku. Probudila jsem se zpět na matraci. Vedle mě ležela sklenice s vodou. Na nic jsem nečekala a hltavě se napila. Najednou se mřížované dveře otevřeli. Dovnitř vstoupil jeden z agentů.
   „Šef mi řekl, že si s tebou mám pohrát.," řekl se slizkým úsměvem. Jen jsem na něj nechápavě koukala. Pochopila jsem když si začal rozepínat kalhoty.
   „Ne, ne, ne! Prosím ne!" Začala jsem na něho hystericky s pláčem křičet. On však nereagoval. Pouze se sehnul ke mě a začal mě tvrdě líbat.
   „Neboj se, bude se ti to líbit," zkoušela jsem kolem sebe kopat, mlátit pěstma, nic nezabíralo. Sundal mi šedé triko, co jsem „milosrdně" dostala, abych nebyla v tom samém a začal má ňadra tvrdě mačkat a sát. Když se přesunoval k mým kalhotám, zmohla jsem se jen na pláč a křik. Párkrát jsem ho kousla do rtu, jeho to však přimělo mi vrazit facku a pokračovat. Najednou jsem uslyšela výbuch. Jeho to probralo, odtáhl se ode mne, párkrát mě kopl do hlavy a níž. Přikázal mi "zůstaň," a odběhl pryč. Kam bych asi tak chodila. Neměla jsem sílu ani držet oči otevřené. Slyšela jsem, jak ke mně někdo jde. Cítila jsem, jak na mne někdo sahá. Chtěla jsem se začít bránit, ale neměla jsem sílu. Na svém těle jsem cítila něco jemného a cizí prsty. Slyšela jsem, jak někdo něco říká, ale to já už upadla do mé staré známé... Temnoty.

----------

Slyším pípání přístrojů.
Je to hrozně hlasité.
Neslyším skoro ani své vlastní myšlenky. Po nějaké době se uklidním. Slyším ve vedle mě někdo sedí a mluví.
   „Co s ní provedeme až se probudí?" ptá se první hlas. Je mi povědomý, ale nevím odkud.
   „Co já vím, ty jsi jí sem přitáhl. Každopádně je nebezpečná," ozve se druhý hlas. Taky je povědomý.
   „To ano, ale nevíme co jí tam prováděli a proč tam byla," namítá zase první hlas, kterého jsem určila jako svého zachránce. „Až se probudí promluvím si s ní," dopoví ještě ten první. Lehce pohnu rukou na znamení, že nespím. Pomalu se pokusím rozlepit od sebe má oční víčka. Když se mi to povede, jsem donucena je ihned zavřít. Do očí mě prudce udeří bílá barva, jako balon při vybíjené. Po chvilce mezi víčky udělám sotva patrnou mezeru, až jsem nakonec schopna je rozevřít úplně. Podívám se napravo od sebe, na místo odkud jsem slyšela rozhovor a zalapám po dechu.
   „Ale ne, ale ne," mumlám a začnu brečet. Doufala jsem, že se ocitnu doma u maminky a doktoři mi oznámí, že jsem byla v kómatu po autonehodě. Ale namísto toho, vedle mě na plastové židličce sedí Kapitán Amerika a po jeho boku Ironman.
   „Citlivka," poznamená jízlivě Stark.
   „J-já," začnu chraptivě a pokouším se zklidnit své slzy. Kapitán mě však přeruší. „V pořádku, klidně plač." Zaskočí mě jeho laskavost. Nejsem si jistá jak dlouho tam ještě roním slzy, ale už pouze popotahuji. Iron man mi nabídne kapesník a já ho s tichým „Díky," příjmu. Všimla jsem si, že na stolku u mé postele stojí lahev vody.
   „Mohla bych, prosím?" ukážu na ní a Kapitán mi jí po krátkém uvědomění podá.
  „Děkuji."
  „Já jsem Kapitán Amerika a tohle je Ironman. Myslíš, že bys nám o sobě mohla něco říct?" zeptal se bez zbytečného protahováni. Já přikývla a promluvila.
   „Jmenuji se Alexandra Divoká, ale můžete mi klidně říkat Wild," trhaně se nadechnu. „Jsem z České republiky a teď mi je asi šestnáct-" V tuhle chvíli mě přerušil Stark a začal se mi posmívat, že ani nevím, kdy jsem se narodila. Díky jeho posměšku, jsme se však dopracovali k tomu, že jsem v Hydře strávila dva roky a několik měsíců.
   „Můžu pokračovat?" zeptala jsem se jich. Odpovědí mi bylo pouze synchronizované pokývání hlavou. Buďto si to trénovali nebo jsou tak sehraní protože Stony!
„V tom případě je mi teď sedmnáct let a v létě osmnáct. Jednou jsme se školou měli výlet do muzea a když jsme šli domů, tak mě málem srazilo auto, ale já se nějak ocitla v Hydře," dostala jsem ze sebe  na jeden výdech.
   „Myslíš si, že tě tam někdo teleportoval? Neboj až zjistíme, co ti udělali, seženeme ti letenku domů," ubezpečil mě Steven.
   „Ne ty to nechápeš," začala jsem vysvětlovat, ale můj hlas začal kapku hysterčit. "Já nejsem z tohohle světa. Tam odkud jsem o vás máme filmy a komiksy a seriály. Většina populace o vás ví víc než vy mezi sebou," zakončila jsem se slzami v očích.
   „Nevěřím ti. To co říkáš je naprostá kravina," hádal se Antony.
   „Jmenuješ se Antony Edward Stark. Tvůj otec byl Howard Stark. Dřív jsi vyráběl zbraně. Kostým Ironmana jsi poprvé stvořil, když tě teroristi, co si říkali 'Deset kruhů' zajali na příkaz Obadiaha Stanea, který si později stvořil vlastní oblek a zabil by tě, nebýt Pepper Pottsové která v čas nechala usmažit všechno živé co bylo na střeše, kde jste bojovali. Potom jsi veřejně přiznal že jsi Ironman. Předtím jsi tančil s Pepper která ti řekla, že si někdy zapomene vzít deodorant. Pak jste spolu šli ven, kde jste se málem políbili, ale ty jsi šel pro pití a nevrátil se. Jednou ti Pepper měnila obloukový reaktor za výkonější. Způsobila ti při něm menší infarkt," rozhodla jsem se popsat filmovou verzi, protože kdo se má v těch komiksech vyznat? Ani jeden nebyli schopni slova. Po dlouhé době jsem se upřímně usmála. Byl to malý, sotva postřehnutelný úsměv, ale stejně se to počítá. Smích mě však zanedlouho přešel, jelikož se ke mně Stark natáhl a začal mě škrtit.
   „Jak to všechno víš? Máš za úkol se mezi nás infiltrovat a podávat Hydře informace?" vypadal, že chce ještě něco říct, znenadání však odletěl pár metrů dozadu. Koukala jsem stejně vyjeveně jako Steven. Já koukala na Antonyho, Steven však koukal na mé ruce. Když jsem k nim sklopila pohled, uviděla jsem, jak je kolem nich tenká vrstva tmavě modré mlhy. Zběsile jsem s nimi začala máchat. Snažila jsem se, aby se to ode mne odpojilo.
   „Co to je?" pronesla jsem ke Kapitánovi vyděšeně a ani na moment mě nenapadlo, že by to mohl být jeden z účinků séra.
   „Dojdu pro Wandu, zatím buď v klidu," přikázal mi a odběhl. Opatrně jsem sklopila své ruce na klín a kývla do prázdna. Nedalo by se říct, že jsem se uklidnila. V duchu jsem stále panikařila, když v tom mi to docvaklo. Zanedlouho se Steve vrátil a vedl s sebou Wandu.
   „Ahoj," pozdravila mě.
   „Ahoj," velmi originálně jsem jí odpověděla.
   „Mohla bych se ti podívat do hlavy?" Zeptala se mne opatrně. Vyděsila jsem se. Věděla jsem co dokáže.
  „Proč?"
   „Abych mohla zjistit jestli to co říkáš, je pravda. Bude to snažší. Jsem si jistá, že o tom, co ti tam dělali, nechceš mluvit. Proto bude lepší, když to pomocí telepatie zkontroluji sama," vysvětlila mi ochotně Wanda.
  „Dobře," souhlasila jsem, ne že bych měla moc na výběr. Scarlet Witch mi dávala pokyny jak se mám uvolnit a na co myslet. Po nějaké době jsem ji slyšela, jak něco říká.
   „Nelže nám. Všechno co říkala o jejím světě, je pravda. Z těch filmů a všeho toho zná celý náš život. Až na detaily všechno sedí," slyšela jsem přes bolest hlavy.
   „A ta mlha?" zaskučel Tony, z postele vedle mě, kde kolem něj poskakovali doktoři a dělali mu diagnózu. To vlastně budou za chvíli dělat i mně.
   „V Hydře na ní zkoušeli různá séra. Jako na mně a Pietrovi. Tohle je jedna z věcí, co díky nim umí. Telekineze. Po čase by mohla začít ovládat i telepatii. Kolik sér na tobě zkoušeli?"
   „Asi všechny. Později je začali míchat," odpověděla jsem a zatím úspěšně zadržovala slzy.
   „To znamená, že bys měla mít další schopnosti," tak to bychom bez tebe nevěděli, díky Steve.
   „Já o žádných nevím. Tohle," kývla jsem ke svým dlaním, „se objevilo teprve dneska." Při čem, to už jsem vynechala.
  „Třeba se to aktivuje po stresu nebo adrenalinu," teoretizuje Ironman, počemž ho jeden z doktorů napomene, ať je v klidu.
   „Kdo všichni tu jsou?" zeptám se.
   „My tři, Bruce, Natasha, Clint, Rhodey, Falcon, Vision, Barnes, Pietro a vlastně všichni," chytl se zas slova Antony, ignorujíc všechny pokyny.
   „Pietro? Vždyť ten zemřel, když jste bojovali s Ultronem," řekla jsem. Pietro mi byl vždy hrozně sympatický.
   „Ne. Sice byl dost prostřílený, ale Furymu se ho povedlo zahránit," obeznámila mě se situací Wanda.
   „Jasný.. Typický Marvel. Nejdřív Loki, pak Barnes, Coulson a nakonec i Pietro," mumlala jsem.
   „A Bucky není nanuk?" asi nevhodný o tom vtipkovat, ale no tak! V Hydře na to nebyl prostor.
   „Ne," pospíšil si s odpovědí Steve.
   „Aha..." Protáhla jsem.
   „Jsi unavená, necháme tě spát," řekla Wanda. Já pouze kývla hlavou a nechala víčka klesnou.
♡BGH♡