Skrytá láska (FF HP - pokračování Souznění)

8 🌹

Adrian

Posadil jsem se naštvaně do výklenku okna ve třetím patře. Bylo to moje nejoblíbenější místo. Protože to byl výklenek v hudebním salónku, o kterém nikdo nevěděl. Nikdo jsem nechodil. Byl jsem tu sám a většinou jsem seděl v tomto okně, které bylo přikryto těžkým závěsem a četl si, jenže jsem byl tak vytočený, že jsem si nemohl číst.

Nedokážu milovat, taková blbost, já dokážu milovat a proč miluji zrovna ji dívku, který si myslím, že do nedokážu. Svět je tak nespravedlivý k lidem, kteří něco chtějí a nemohou toho dosáhnout.

Uslyšel jsem, jak se otevírají dveře a byl jsem rád ze ten dlouhý tlustý závěs, který mi dodal soukromí. Díky němu nebylo vidět, že tu sedím ve výklenku a lituji nad sebou. Uslyšel jsem kroky, jak se blíží ke klavíru a osoba za něj usedla, chvilku hrabala v tašce a potom, jako by něco našla to vytáhla a položila na klavír.

Začal se ozývat zvuk piana v úchvatné melodii, kterou jsem rozhodně neznal. Po chvíli melodie přestala a ozvala se tužka na papíru. To se několikrát opakovalo. Vždycky se ozval klus melodie a potom, jako by někdo ty noty zapisoval do sešitu, tak přestávala hrát.

Podíval jsem se, kdo sedí u klavíru a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Seděla tam Jane, sice byla zády, ale jí bych poznal kdekoliv, kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Otočila se a já jsem si všiml, ještě před tím, než jsem zmizel za závěsem, aby si mě nevšimla, že se jí v očích odrážejí slzy. Zajímalo mě, kdo má svatbu, že brečí, protože až někdo bude mít pohřeb bude štěstím bez sebe.

Bylo slyšel, jak bere tašku a odchází, po chvíli se za ní zavřeli dveře a já jsem vylezl, protože jsem věděl, že za chvíli skončí večerka. Když jsem ale procházel kolem klavíru všiml jsem si, že na něm nechala ten blok. Vím, že bych to dělat neměl, ale já jsem musel. Vzal jsem ho do ruky a otevřel. Byl popsaný všemožnými notami a texty k nim byli pod nimi.

Když jsem se pročítal jednotlivé názvy písniček, tak jsem si uvědomil, že je do někoho dlouho zamilovaná a on jí nesnáší. Aspoň, že tak, já to mám úplně stejně s ní, i když si za to můžu sám. A v tu chvíli mi to došlo.

Ona je do mě zamilovaná a myslí si, že jí nenávidím a já jsem do ní zamilovaný, ale myslel jsem, že mě nesnáší.

Vzal jsem ten bloček a hodil ho do tašky, byl jsem si plně vědom, že ho bude hledat a že se po něm bude shánět, ale bylo mi to jedno musí si ty testy přečíst.