Skrytá láska (FF HP - pokračování Souznění)

21 🌹

Jane

"Ten arogantní parchant," vykřikla jsem, když jsem i se všemi knihami do někoho vrazila a spadla na zem. Super, tenhle den začíná doopravdy skvěle. "Omlouvám se," řekla jsem a začala se zvedat z dotyčného a nadávala svojí hlouposti, že nedokážu dávat pozor na cestu.

"To je v pohodě," řekl mně až příliš známý hlas a já jsem na něj vyděšeně podívala. A měla jsem pravdu byl tam. Nathan Black v celé své kráse. Ano, musela jsem uznat, že to byl jeden z nejhezčích kluků v ročníku, ale taky to byl hrozně zlý člověk. Ale stejně mě překvapila jeho slova. To je v pohodě? Normálně by mě seřval na tři doby, že jsem nešikovná nicka, ale na rozdíl od něj já jsem nicka nebyla.

Začala jsem sbírat všechny knihy, která mi spadly a i ty, které mi vypadly z kabelky. On místo toho, aby odešel, tak mi pomohl ty věci sebrat. Koukala jsem na něj jako vyvoraná myš, ale jenom pár sekund. Potom jsem se hned vzpamatovala.

"Díky," řekla jsem, když mi je dal do rukou a chtěla jsem odejít, ale jeho hlas mě zastavil.

"Hele, Potterová, nechtěla bys se mnou příští víkend zajít do Prasinek?" zeptal se a já se na něj otočila s pohledem stylu: přestaň si ze mě dělat prdel.

"Tos uhádl, nechtěla," odpověděla jsem a vydala se dál, abych nemusela být v jeho přítomnosti déle než je to nudné. Ještě bych se nakazila sobectvím a pesimismem. To není nic pro mě. Neříkám, že nejsme sobecká. Jsem, ale ne tak moc jako on. Já na ostatní myslím, ale upřednostňuji sebe. Upřímně? Kdo to nedělá? A to že jsem jenom v tuhle chvíli pesimista neznamená, že nejsem normálně optimista.Vešla jsem do knihovny a začala moje nejnudnější část dne. Dodělání úkolů.

...

Přibližně po třech hodinách jsem měla hotovo, ale taky jsem měla obrovský hlad. No, i když, já mám hlad pořád, takže co? Proto jsem si rychle sbalila věci, knihy, které už jsem nepotřebovala jsem uklidila a všechny ostatní věci se mi vešly do kabelky. Super.

Vyběhla jsem z knihovny, abych byla co nejdříve na obědě a tím zasytila svůj prázdný žaludek. Proběhla jsem bradavickými chodbami a vyhýbala se všem studentům, které jsem potkala. Jenže, pak jsem zatočila za roh, už jenom pár kroků od Velké Síně, jsem do někoho narazila. Díky bohu za to, že ten dotyčný byl dostatečně silný a měl pohotové reflexy. Chytil mě, ale já očekávala pád, takže jsem měla zavřené oči. Po několika sekundách mi konečně došlo, že mě někdo drží za pás a zachránil mě před pádem. Tak jsem otevřela oči a setkala se s těma nejhezčíma oříškovýma očima, jaké jsem kdy viděla.

Ale pak jsem si uvědomila komu patří...