Prknařka & lyžař

~ Prolog ~

Vešla jsem do pokoje a omylem zašlápla učebnici z matiky, která tam naprosto nezáměrně ležela.

Neinformovaný návštěvník mého pokoje by si snad i mohl myslet, že tam je nastražena schválně pro nějaké každodenní vyvažování komplexů a povzbuzování nálady po příchodu ze školy. Tak to samozřejmě vůbec není...!

Svalila jsem se na postel a mimovolně pohlédla na skříň, z jejíhož vrchu vykukoval můj milovaný snowboard. Na sníh jsem byla natěšená jako malé děcko již od léta a to právě kvůli snowboardování, mé nejoblíbenější činnosti a radosti.

Po chvíli mne z rozjímání vytrhlo přibouchnutí domovních dveří. Dorazili rodiče. Netrvalo dlouho a než jsem se stihla převalit, už klepali na dveře. Vzhlédla jsem a spatřila dvě hlavy - jednu s mýma očima, druhou s totožným úsměvem jako mám já. Jak se oba drali dovnitř, sešlápli nevědomky  matematickou učebnici. Otec pohoršeně mlaskl a matka ji honem odsunula dál, já se jen potěšeně ušklíbla.

Dnes nenásledovaly tradiční dotazy á la jak bylo ani příval  postěžováníček, naopak rodičům jiskřily oči. Svižně jsem se posadila a s obavami na ně pohlížela. Dnes je na pořadu zřejmě naléhavé sdělení.

"Caitlin, dnes mi volali dávní známí, se kterými jsme před dvaceti lety podnikali všechno možné." pustila se do toho mamka. "Sehnali na letošní jarňáky horskou chatu v jednom alpském středisku a potřebují další tři osoby, aby využili zvýhodněné slevy. Nabídli nám, abychom se přidali. Co na to říkáš?"

"Chápu správně, že tam s nimi budete běžkovat a já budu mít svobodu na tamějších sjezdovkách?" ujišťovala jsem se.

Otec se napnul: "Nedovolíme ti, aby ses sama projížděla po kopcích v cizí zemi!"

"Ale tati..."

"Ne, na věk se nevymlouvej. Do plnoletosti ti ještě hodně  zbývá."

Nakvašeně jsem si založila ruce: "Nebudu s váma běžkovat, když poblíž bude možnost snowboardovat. To radši nepojedu...!"

"Neboj," ozvala se honem mamka,"to po tobě nikdo nechce. Stejně se víc vyznáš na tom svým prkně. Ne, jde o to, že ti naši známí mají syna, který jezdí jako ty a je jistě ohromně spolehlivý. Můžete se seznámit a jezdit spolu."

S nadějí jsem se rozzářila.

"Takže...pojedeš?" zeptal se mě taťka.

"Že váháš..."

Do prázdnin zbýval měsíc. To představovalo spoustu času (a hodin matiky) na přemýšlení o nadcházejícím týdnu s neznámým klukem. Nakonec jsem si přiznala, že se těším víc na něj než na to, co spolu budeme dělat (snowboardovat, přirozeně!). Ovšem snowboardování s ním bude jistě nezapomenutelné. Jsem tak navyklá na to, že jezdím sama (byť pod dohledem rodičů v okolí), že mě vzrušuje představa mít po boku dalšího snowboarďáka. Bude asi jezdit lépe než já. Bude to takový ten drsňák v tmavém ohozu, suverénně vytáčející zatáčky. Třeba mne naučí nějaké triky a bude mi fandit při skocích a povzbuzovat při freeride. Bude to paráda! A možná z nás bude i pár... tomu bych se nebránila. Jediným háčkem by byli rodiče - nechtěla bych si přiznat, že mi kluka nahnali oni. I když, co když to byl jejich záměr, konečně své dceři přihrát protějšek? Jó, to by se jim sakra vyplatilo. Ale mně taky...

Díky za přečtení!

Vyhovuje délka kapitoly? (500 slov)
=klidně zkrátím/prodloužím ;)