Prknařka & lyžař

~ Svítání ~

"Vzbuď se, nedospalče."

Slova přišla do snu jako dotěrný hmyz a já procitla. Ucítila jsem tvrdou zem pod sebou a neobvyklý chlad. Marně jsem zašmátrala po peřině. Polštář taky v háji. Kde je sakra moje postel!?

Kupodivu jsem vynechala úvahy o pravděpodobnosti krádeží lůžkovin a místo toho jsem otevřela oči.

Šok. Dívala jsem se přímo do objektivu foťáku mobilu, kterým na mě mířil Kaiden. Okamžitě jsem si vzpomněla, kde a s kým jsem, a včerejší přátelské debatování nahradil vztek na tohohle zlomyslnce.

Vyskočila jsem na nohy a vrhla se na něj s cílem vytrhnout mu mobil z ruky.

"Okamžitě to smaž!" zápolila jsem s ním. Vážně nestojím o nějaké trapné fotky, jak spím, které by pak, nevím, někde žertem ukazoval, nebo snad pověsil na net. Nesnáším, když mě někdo fotí, aniž bych o tom věděla. Už tak dost, že i na snímcích, na které se připravím, vypadám většinou naprosto katastrofálně.

Kaidenovi se v očích zračil užaslý výraz. Můj náhlý útok ho zaskočil, leč telefon z ruky nepustil.

"Uklidni se, Caitlin, počkej!"

Zarazila jsem se a hněvivě na něho hleděla. V obranné gestu pozvedl ruce a ujistil mě:

"Nefotil jsem tebe, proboha. Koukni se za sebe."

Že by nějakej podraz? myslela jsem si, ale když mě potom napadlo, že jsem to možná jen špatně pochopila, raději než za takový omyl bych byla za první možnost... Ohlédla jsem se.

Samozřejmě měl pravdu. Právě svítalo, rozednívalo se. Vycházející slunce barvilo oblohu jako žhnoucí koule, majestátní hory okolo byly zahaleny v mlžném oparu a městečko se choulilo v údolí. Kouzelné ráno a výhledy, jaké bychom za jiných podmínek neměli šanci spatřit.

Zrudla jsem.

"Promiň. Já... myslela jsem..." vykoktala jsem. Trapas... Bože, hnedka takhle po ránu.

Kaiden se zasmál: "V pohodě. Myslím, že tu fotku mě smazat nepřinutíš."

Pak mě něco napadlo.

"Moment, neměl jsi náhodou vybitý telefon?!"

Kaiden se jen zubil. Přirozeně na mě ten včerejší telefonát hodil, mobil má plně nabitý.

"Energie ze slunce, patrně." krčil nevinně rameny s šibalským výrazem a já se tomu jen odevzdaně zasmála. Je holt prohnanej, tenhle týpek...

"Budu to brát tak, žes ten úkol ponechal schopnějšímu z nás dvou," zaculila jsem se a rovněž si vyblejskla působivý výhled.

Nechal to, kupodivu, být. A místo toho se pohodlně usadil.

"Budeme první, kdo dneska sjede tuhle sjezdovku," řekl spokojeně, načež záhy dodal: "A ani se nemusíme spoléhat na to, že se uráčíš vylézt dřív z postele."

Ironicky jsem dala najevo, jak mě to pobavilo. Nicméně měl pravdu. Budeme o tu jednu jízdu z večerního výjezdu lanovkou napřed před těmi, kterým dole otevřou turnikety. Přesto bych to takhle nebyla ochotná praktikovat častěji. Stresu a nepohodlí jsem si za tu noc vytrpěla dost...
A i v tuto chvíli, kdy je osvobození na dosah, sužují mne prochladlé, přeleželé končetiny, ztuhlý krk, hlad, potřeba vykonat potřebu a ještě celá řada dalších nepříjemností. Tak kdy už se, pro všechno na světě, rozjedou ty lanovky!?

Trvalo to ještě celou hodinu a půl, než se daly kabinky do pohybu. Zajásali jsme, ale trošku jsme se obávali výstupu nahoře, kde bude čekat jeden z vlekařů, jenž vyjel ke své boudě na skůtru. Na druhou stranu, proklouzli jsme večer, proklouzneme i teď.

Tak jednoduché to tedy nebylo. Vlekař zrovna odhrabával sníh spadlý ze střechy, a celkem se lekl dvou osob, které vystoupily z vajíčka, přičemž bylo krajně nepravděpodobné, že by již dole pouštěli do teprve se rozjíždějících kabinek, v době, kdy ještě není sjezdovka přístupná veřejnosti. Na něco se nás rozrušeně ptal a cosi pokřikoval, a my jsme zase cosi říkali jemu, ale jelikož jsme si navzájem nerozuměli, nechalo se to být, aby se předešlo zbytečným obtížím. Vlekař nás sice nechal odjet, ale volal těm, kteří lanovku obstarávali dole. Raději jsme poslední úsek objeli neupraveným sněhem mezi domy a s příslibem, že na této sjezdovce to už raději po zbytek týdne nebudeme pokoušet a všude jinde nás nechají na pokoji, když se prokážeme skipassy. Jen v hlavě těch vlekařů to asi nadělalo pěkný zmatek...