Prknařka & lyžař

~ Ostuda ~

Nevím, jestli jste někdy měli tu čest pronásledovat lyži, já osobně bych patřila mezi ty, kteří nebudou očekávat, že dokáže svištět až tak rychle. Nebylo vůbec jednoduché ji dohnat. Než jsem ji stihla předjet a zachytit nebo ji v souběžné jízdě polapit, po sněhu lehce klouzající lyže byla zbržděna stromem (klesli jsme opět k onomu lesíku) a zůstala bezvládně ležet. Tys mě teda pěkně prohnala, mrcho... proběhlo mi hlavou. A ani jsem tě nestihla chytit, to tu musel stát ten přiblblej strom?!

Chtěla jsem ji popadnout aspoň teď a zatočit ukázkový brzdící smyk, i přes špatnou viditelnost mě mohl Kaiden sledovat. Ehm. Úplně mi to nevyšlo...

Lépe řečeno: vůbec. V plné rychlosti jsem najela na sněhem pokrytou vyvýšeninu, pod kterou nejspíš bloumal pařez, a vymrštilo mě to dobrej metr nad zem. Už v letu mi bylo jasné, že dopad neustojím. Jediné, v co jsem se modlila, bylo, aby se mi do cesty taky nepřipletl nějaký ten kmen, na takovou srážku bych asi hned tak nezapomněla. Této příšerné možnosti jsem sice byla ušetřena, ovšem to, co následovalo, nebylo o moc lepší. Dopadla jsem sice na prkno, ale na špatnou hranu, jež se zabořila do sněhu a já tak udělala ještě kotoul, než jsem skončila rozpláclá jak široká tak dlouhá se sněhem nejen za krkem. Teď zastáváš roli sněhuláka Ty. To jen tak pro zajímavost.

Odprejskni.

Zvedej se! Snouborďák se po pádu vždy snaží co nejrychleji vyškrabat na nohy. Navíc tě nic nebolí, spadla jsi do měkkého.

Uposlechla jsem svůj otravný druhý hlas a postavila se, oklepávajíc se od sněhu.

"To byl slušnej držkopád."

Odvrátila jsem se. Kaiden se sem nějak přemístil a již držel i svou zaběhlou lyži.

"To jsi přece nemohl vidět..." pravila jsem tiše.

"Mám hodně výkonný brejle, prohlédnou i mlhou a sněžením." Co to je za blbost?! Kecá. "Tohle bych si fakt nemoh nechat ujít." poškleboval se.

Pitomec posměvačnej...

Položil si lyže na zasněžený pařez a během několika sekund do nich vklouzl. "Aspoň jsi mi vyhlídla prima rovný místo."

"Máš za co." prskla jsem kysele.

Následně jsme se konečně vydali dolů. Málem jsem sebou ještě párkrát sekla, ale dávala jsem si bedlivější pozor na zákeřné přírodní skokánky. Sjezd byl obtížný, kličkovali jsme mezi stromy a snažili se udržet na zadních hranách na hlubokém prašanu. Ze zahanbenosti jsem zapomněla na všechny nepříjemnosti, i vůči chladu jsem otupěla. Takový trapas vymáznout se přímo před ním. Kvůli té zpropadené lyži!
Kterou jsi sama odhodila.

No jo, pořád...!

Konečně jsme vyjeli z lesa a oddechli si - kousek pod svahem se rozkládalo naše horské městečko, někde tam čeká i vyhřátá chata, sucho a jídlo.

Nu, nejednalo se o triumfální návrat. Jak jsme brzy zjistili, zajeli jsme si na druhý konec města, daleko od chaty. Když pak přizastavil autobus, naprosto bez rozmýšlení jsme do něj hupsli, aniž bychom si ověřili, kam jede. Kdyžtak nás alespoň popoveze, čím kratší cestu pěšky budeme nuceni podstupovat, tím zvladatelnější. A s trochou štěstí nás bus dříve či později doveze přímo do cíle.

To jsme se tedy mýlili. Nejen, že nás nevyklopil v blízkosti chaty, on nás dokonce vyplivl kdesi na konečné vzdálené jenom od prvních městských domků  dvě stě metrů. Takže jsme stejně docházeli k chatě pěšky a věřte, že necelý kilometr ve sněžení, se zátěží a (v jeho případě) v lyžácích, není zrovna procházka na pohodu. Už jsem ani nedoufala, že se dostaneme dneska do tepla.