Prknařka & lyžař

~ Mráz ~

Čas jako by vůbec neubíhal. Mezi námi dvěma narůstalo trapné ticho, rozpačitá snaha o nějakou komunikaci byla absolutně marná. V posledních dnech jsme toho spolu spoustu zažili, ale přesto a možná také kvůli tomu se prostě nemůžeme najednou vybavovat jako stáří dobří kámoši. Sama jsem Kaidenovi vmetla do tváře plno zlého... A on se ke mně kolikrát choval celkem dost neurvale. Vždycky jsme pak ale mohli přijít do chaty k rodičům, dělat, že jeden druhého nevidíme nebo se prostě před tím druhým zamknout v pokoji. Pokud nám tedy rodičenstvo nepřipravilo další vytoužený společný večerní program.

Teď tu trčíme a víc než kdy jindy spolu musíme být. A ještě v přátelském duchu, protože osamělá kabinka a široko daleko bezlidnato by leckde přímo vybízely k, ehm, řekněme nehodě. Inu, pohled upřený do temnoty venku, kde už ani vzdálené rolby nesvítily, neubránila jsem se myšlenkám strašidelného rázu.

Jednu věc jsem ale vnímala ze všeho nejvíc. Byla mi zima. Tak nějak celkově se kabina moc dobře nezadýchala a nezahřála, udržoval se tu studený vzduch. A my jen nehybně seděli. Venku bylo pod nulou a chatrné stěny příliš netěsnily. Zimomřivě jsem se choulila v bundě, uvažujíc, zda je horší smrt umrznutím nebo uhořením. Řekla bych, že umrznutím, protože brzy necítíte vůbec nic, jak vám znecitliví končetiny. Ale jak jsem tam tak trpěla všeprostupující zimou, bez šance na zahřátí, nějak jsem o lázni ve varu a hřejivých ohnivých plamíncích spíš snila.

"Je tu zima, co?" suše konstatoval Kaiden, který si původně sňal helmu z hlavy, ale posléze si ji zase nandal. Je přeci známé, že se nejvíce tepla má držet právě tam, na konečcích prstů a tak podobně...

Drkotala jsem zuby: "Příšerná kosa."

"Co budeme dělat?" vymýšlel diplomaticky, "Takhle tady ráno najdou jen dva zmrzlý rampouchy."

"Není nic, co by se s tím dalo dělat. Pokud se teda nevytasíš s krabičkou zápalek. Nebo zapalovačem."

"Jenže ani jeden z nás nekouří."

Smutně jsem si povzdechla. Teď by to vážně nebylo na škodu...

"Nu což, až mě budou pitvat, budu mít alespoň zdravé plíce." ušklíbla jsem se.

"Těžko," odtušil, "Jako pasivní kuřák je taky nemáš pěkně růžový..."

"Tak proč teda, sakra, nemáš to blbý křesadlo, víš, jak by dobře hořely tvý lyže?"

"Co teprve tvoje prkno."

Odmlčeli jsme se. Nebyla nálada na žertování, jen třeskutá zima.

Po chvíli se Kaiden ozval:

"Je tu ještě jedna možnost. V nejhorším."

Podívala jsem se na něj.

"Ty víš, co myslím."

Polkla jsem. Došlo mi to.

"Vážně?! Tak to máš smůlu, to radši umrznu." Kolik hodin člověk vydrží podchlazenej? A můžou ho ještě pak oživit...? uvažovala jsem zběsile. Přeci skutečně nepřistoupím na tu ponižující věc z filmů, proboha, a, kdoví, zda to vůbec pomáhá...
Znáte to, dva se k sobě přitisknou a vzájemně si předávají teplo. Jestli zrovna tohle mi má zachránit život, pak smůla, ráda jsem tě poznala, živote.

"Už jsme spolu dělali i horší věci," moudroval, "Třeba když ses prvně líbala. A shodou okolností se mnou."

"Nic o mně nevíš. Nevíš, jestli to bylo poprvé! Navíc ani to mě nepřiměje k tomu, se k tobě přiblížit. Už tak dost, že s tebou sdílím těchhle pár metrů."

"Takže se chceš dál třást zimou?"

"Můžeme se zahřát i jinak, aniž bychom museli podstupovat přílišný vzájemný kontakt," napadlo mě, "Můžeme se zahřát pohybem!"

Div, že si neťukal na čelo:

"Jasně, výbornej nápad. Tak prosím, dělej si tady dřepy a kliky, rozhoupeš nám kabinku a našim žaludkům to parádně prospěje. Nebo ještě líp, nastydneš, protože ti nafoukají zpocený záda a ježdění tohohle týdne bude konec. To jsme ale nemuseli podstupovat celou tu šarádu s tím, že spolu jdeme užívat nočního života."

Povzdychla jsem si. Asi jsem nucena přijmout porážku a alespoň zkusit, co navrhl on. Třeba to stejně nebude fungovat.

Přesunula jsem se s abdikujícím výrazem k němu a sedla si kousek vedle.

Vítězoslavně se šklebil, tak, jak to umí jenom on.

"Tak se aspoň otoč zády. Těžko si ti lehnu do klína, nebo jak si to představuješ." ucedila jsem mezi zuby.

Kupodivu mi vyhověl a záhy jsme seděli zády k sobě. Přitáhla jsem si kolena k bradě a objala si je rukama, nemotorná v objemném zimním oblečení, které beztak až tolik od chladu neochránilo.

"Bože, jako bych se opíral o dřevěný prkno. To máš tak tvrdý kosti...?"

"To je páteřák."

"Tak přes ten asi těžko půjde teplo, ne?"

Ohlédla jsem se na něj. Takovej potížista.

Pohnul se a natočil se bokem, takže jsem se v sedě zapotácela, jak jsem se o něj opírala. Už jsem se chtěla pustit do kritiky jeho nápadů, když mě popadl za ruku a přitiskl se ke mně ze strany.

"Věř mi, dělám to jenom kvůli tomu, abych ti ukradl trochu tepla a přežil do rána."ujistil mě, když jsem se chtěla odtáhnout a on mě zadržel. Asi bych byla víc v háji, kdyby mezi námi přeci jen nebylo několik vrstev oblečení. Přesto jsem zrovna nestála o takovou tělesnou blízkost s ním a pevné sevření, ze kterého bych se nejraději vykroutila. Kdybych se s ním ale prala, byl by to pěkný trapas, tak jsem se tomuhle trapasu podvolila a nespokojeně seděla vedle něho.

Ach, kde je jen to svítání.