Prknařka & lyžař

~ Rozdvojeni ~

"Buď bez obav, kuchaření je taky tvoje jediná dobrá vlastnost." odsekla jsem Kaidenovi, když se opět bránil chabým argumentem s lazáněmi.

Přeměřil si mě: "U tebe bych i tu jednu hledal dlouho a pravděpodobně bych nedošel úspěchu."

Zlostně jsem stiskla rty. Nic jsem na to neřekla. Nestojí mi za to. Vůbec mě nezná a myslí si, že má právo mě soudit a hodnotit.

"Takoví jako jsi ty si mojí dobrou stránku poznat nezaslouží." nevydržela jsem to nakonec.

"Takovou čest má asi málokdo." uchechtl se ironicky, "Na mý rodiče jsi taky neudělala valnej dojem. Tvrdí, že se na ně díváš skrz prsty nebo je ignoruješ. A od tvý mámy se mi doneslo, že si nepřipouštíš fakt, že ses zamilovala, a bráníš se si to přiznat."

Cože!? Všichni se proti mně spikli, nikde opora... Nebo si Kaiden cosi namlouvá, aby mi měl čím oplácet. Úplně mimo. Je přeci evidentní, že -

"Mezi láskou a nenávistí je velmi tenká hranice. Skoro ses trefil. Akorát přesedlej na opačný břeh." vytmavila jsem mu to.

"Tak to jsem si teda oddechl."

Zadívala jsem se na okolí, které jsme míjeli. Kotva nás teď táhla poměrně úzkým průsmykem lesem, stezka začala prudčeji stoupat.
Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby někdo spadl, jak by se dostal na sjezdovku, když po obou stranách se rozkládal hustý jehličnatý les. Musel by si to dotyčný sejít zpátky dolů nebo vystoupat nahoru? Nezáviděla bych mu ani jedno.

Zničehonic, co nevidím, dětem, které se tak drali frontou, se jízda zkomplikovala a už se váleli. Kotva je opustila, jelo se dál. Tak, z cesty, děcka, odsuňte se honem stranou, ať můžem projet. Teda, chudáci.

Děti ovšem dál blokovaly místo, kam jsme se i my blížili, zamotaly se jim lyže, jak taky jinak. Jestli se jim neuhneme, svalíme se přímo na ně.

"Vezmem to zprava." chtěla jsem říct, ale to už Kaiden stáčel doleva. Namíchlo mě to. Nic neřekne a myslí si co, jako! Ať si nemyslí, že se mu zas já budu přizpůsobovat, jen ať vyhoví on mě.

Nezadržitelně jsme se blížili a za tu poslední krátkou vzdálenost jsme na sebe rozčileně křičeli, každý tlačíc kotvu jiným směrem.

"Proč jedeš doprava!?"

"Netoč to doleva...!"

"Bacha, dyť to napálíme přímo do -"

... do nich. Ano, skáceli jsme se přímo na ležící dvojici. Pustila jsem se kotvy a odvalila se doprava, ještě jsem zahlédla, jak se kotva vymrštila do vzduchu a přitom přetáhla Kaidena přes hlavu. (K mé velké lítosti ho bohužel přes helmu nijak neohrozila.)

Jala jsem se hrnout z cesty a rozmotat trochu zapletené lyže dětí. Musíme se všichni odklidit z trasy, už přijíždí další sjezdař.

"Are you okay?" otázal se Kaiden dítka, které před chvílí přimáčkl, a to jen otřeseně kývlo.

Došoupali jsme se všichni k pravé straně. Já si ještě oprašovala zadnici, když se děti hrnuly pryč. Nahodily lyže na záda a šlapaly vzhůru, pomalu, nejistě, ale šly. Zůstala jsem za nimi jen s úžasem hledět.

"To jsi prostě nemohla jet na mojí stranu!?" zlobil se Kaiden.

"Proč jsi nejel ty na tu mojí?" odvětila jsem.

"Co teď jako budem dělat?"

"Budem následovat ty děti, co jiného. Snad není vrchol daleko." sehnula jsem se k vázání.

"Já to stoupat nebudu."

"Nedivím se. V dřevácích a s těma dřevama na ramenou to jistě není žádná slast."

Odmlčela jsem se. A pak dodala: "Takže to střihnem do lesa?"

"My? Ty si dělej co chceš."

... Jak milé.

"Klidně se trmácej nahoru, tebe přece nic netíží."

"Zapomněls? Máme jezdit s-p-o-l-u."

Podíval se na mě s opovržením: "Já jedu dolů. Jestli si troufneš..."

Počkat... jakože dolů tudy? Slalom mezi kotvami v obou směrech úzkou průrvou? Fajn, to zní jako plán.