Prknařka & lyžař

~ Dezorientovaní ~

Závody nás poměrně zdržely v objevování a sjíždění nových sjezdovek široko daleko. A jako bychom to chtěli dohnat, dostali jsme se přes několik lanovek ještě mnohem dál než včera. Žasla jsem nad tím, jak je tohle středisko rozlehlé přes svahy hor.

Nutno uznat, že to bylo skvělé. Snad z velké části i proto, že jsme s Kaidenem vynechali jakoukoli konverzaci, nepočítám-li rozhovor typu:

"Vyvezem se tímhle vlekem?"

"Jo."

---

"Sjedem teď doprava?"

"Proč ne?"

Jo. Byl to zatím nejpříjemnější pokec s Kaidenem, jestli to chcete vědět.

No a jinak byl prostě klid. Každý jsme si "jeli to svoje". A bylo nám fajn.

Zkoušela jsem se co nejvíc naklánět při zatáčkách a dotýkat se přitom rukou země, být tak v předklonu, abych na sněžnou podložku dosáhla. Kupodivu mi to šlo víc na méně prudkých kopcích, zvláštní.

Byla jsem do snowboardování úplně zabraná. Kaiden se tvářil skoro znuděně, až jsem si říkala, jestli si to vůbec může užívat tak jako já. Ale co, vždyť mě to vlastně nezajímá.

Postupně se ochlazovalo, ale já si myslela, že je to tím, že se pohybujeme ve vyšší nadmořské výšce. Lehce se mi opřel vítr do zad, což bylo ovšem příhodné, neboť jsem zrovna sjížděla spojovačkou na odlehlou sjezdovku a hrozilo by mi, že se zase seknu. Kaiden by mi po minulém odmítnutí asi tentokrát pomocnou ruku (nebo spíš hůlku) nepodal, vezmeme-li v potaz i to, že jel přede mnou.

Jenže se opravdu zhoršovalo počasí. Bílá obloha úplně splývala se zasněženou plání, těžko by se dalo rozeznat, co je kopec a co mračna. Ta viditelnost je fakt mizerná, uvědomovala jsem si mrzutě sundávajíc si brýle (ne že by to pomohlo). Radši jsem už nesjížděla z vyznačené trasy do hlubokého prašanu a snažila jsem se neztratit z očí Kaidenovu bundu. Docela mě vyděsila představa, že bych tu v zabělených sněžných kupolích zůstala na ocet. Lidí totiž ubylo, jako by je potenciální sněžení vyhnalo z hor do vyhřátých apartmánů nebo přinejmenším na posezení do občerstvovacích chatek přímo na kopci.

Nechtěla jsem působit zbaběle (spíš už jsem neměla z jízdy na prkně v tomhle počasí takové potěšení), ale navrhla jsem Kaidenovi, že bychom se odebrali domů. Pokrčil rameny, že holt jo.

Pak se na ramena zbývajících sjezdařů - včetně nás - začaly snášet chomáčky sněhu. A vítr se protivně zařezával, až to zapříčinilo mrznutí konečků prstů. Nejradši bych už byla u topení v pokoji, ale zbývala nám pořádná štreka domů.

"Tudy se to točí na tu dolní sjezdovku." všimla jsem si zkratky. Vyhlídla jsem si tam na někdy slušný neprojetý prašan, teď by se to mohlo osvědčit jako urychlená trasa.

Kaiden se zatvářil dost pochybovačně a nechal mě, abych jela první. Byla jsem zvědavá, jak se lyžařík vypořádá s hlubokáčem.

Držel se dobře, dokonce mě posléze předjel, aby udílel směr. Trochu se mi točila hlava z toho všeho bíla okolo, nahoře i dole. Bylo to tak dezorientující. Ke všemu se rozsněžilo hustěji a po jiných sjezdařích nebylo v okolí ani památky.

Pak mi to došlo. Neviděla jsem ani značenou sjezdovku, úplně jsme se od ní odchýlili. A Kaiden se mi teď jako na potvoru ztratil z dohledu!

No doprčic, kde je, ten hňup!? Vždyť ještě před několika vteřinami jsem ho viděla pár metrů před sebou! Neměla jsem daleko od zpanikaření, ale nutila jsem se k tomu, jet dál. Kdybych tu zastavila a zabořila se do sněhové pokrývky, v tom bílém zamlžení by mě ani vidět nebylo... Dost úzkostná představa.

Hle, támhle je...! spatřila jsem svého společníka s úlevou, Mrská sebou ve sněhu jak ryba na suchu, chudák. Bylo mi to okamžitě jasné: zabořil se.

Sjela jsem až k němu. Bylo vidět, jak je mu trapné, čemu přihlížím. Snažil se vyjet z hlubokého nánosu, marně odhazoval kupu sněhu ze svých lyží, vždy, když se s nimi znovu pokusil vyjet, zajel znovu pod příkrov a musel odhazovat zas. Znala jsem to.

"Kaidene, musíš si za každou cenu uvolnit přední hrany a zatížit ty zadní. A s těma nepolevuj, pořád váhu dozadu, nebo ty svý špachtle zase uvězníš pod sníh."

Hodil po mně tím svým arogantním pohledem a ucedil mezi zuby: "Nepotřebuju ňáký tvoje rady, dokážu se z toho vyhrabat sám."

Povytáhla jsem obočí a aniž bych něco odpověděla, rozjela jsem se dál. Ať se tam teda klidně zachumlá do sněhu, náfuka jeden. brblala jsem si v duchu a uchechtla jsem se nad představou Kaidena v "kůži" sněhuláka.

Přesně tak taky vypadal, když mě po chvíli dojel (nejspíš poté, co využil mých ctěných rad), zrychlil však tempo a sníh ze sebe oklepal.
Chtěla jsem mít pod kontrolou, kde se nacházíme. Místo toho nás naše "zkratka" zavedla do neblahých končin. Do cesty nám vstoupil les a totálně jsme ztratili orientaci. Nějací další lyžaři či snowboardisté nebyli nablízku, značené stezky kdoví jak daleko.

"Tak mám takový pocit, že jsme se ztratili." odtušil Kaiden a mě zamrazilo.