Prknařka & lyžař

~ Výstraha ~

Skupinu výrazně fyzicky zdatnější sestávající už jen z Kaidena a našich nadšených matek jsem dojela až ve stoupajícím svahu u výstrahy o lavinové hrozbě, přičemž jsem se nahoru škrábala odrazujícím způsobem. Třesoucí se hůlky udržující jakous takous rovnováhu, nohy rozkročené tak, abych se držela na bočních hranách a ne na skluznici, která by měla tendenci přenést mě zase pěkně dolů jako v těch skákačkách, které jsem hrála jako malá na počítači, jak tam postavička s vypětím a úsilím vyskákala nahoru a pak... spadla. Onehdá jsem vzteky pouštěla myš a monitoru div nevlepila šťavnatý pohlavek - nyní jsem se sotva držela na nohou, tak na to nebylo pomyšlení.

Při výstupu mě rovněž míjel bruslící běžkař, patrně místní závodník, pohlédnuvše na mne soucitně. Závistivě bych mu zírala na záda a snažila se přiblížit jeho tempu, avšak jen se po něm zaprášilo, byl pryč jako blesk. Smutnější bylo, když mě předjela podstatně tělnatější dáma s rozměrným pozadím. Inu, váha není jistotou předpokládaného sportovního výkonu.

Hned jak se mi vrátil hlas, jala jsem se ostatní upozornit na varovnou ceduli o nebezpečí lavin.

Kaiden ironicky protáhl:

"Nepovídej. My si tu dáváme přestávku, abychom na tebe počkali."

Obrátila jsem oči v sloup - upřímně ano, přesně to by bylo od nich velmi pozorné a zdvořilé, ale na to se tu evidentně nehledí.

Čekala jsem, že se otočíme nazpátek a vrátíme se stejnou trasou. Přeci se nevrhneme do zakázané zóny, výslovně označené "Na vlastní nebezpečí". To jsem se však přepočítala. Vždyť mi tady dělají společnost jen samí blázniví dobrodruzi bez trochy úcty k vlastní sebezáchově.

Jen nad tím mávli rukou. Prý to jezdí každý den a nemůžou se zaleknout každého bezvýznamného upozornění. Nějaká lavina údajně není příliš pravděpodobná. No, tak takovejhle přístup vede tak akorát přímou čarou na hřbitov.

Podivovala jsem se nad všudypřítomnou bezstarostností. Hory jsou přece tak zrádné a nevypočitatelné, co proti nim znamenáme my, ubozí človíčci? Klidně nás mohou sprovodit ze světa, a stačí jim k tomu jen trocha sněhu. Tak jak to může někdo brát na lehkou váhu?

"Šetři si dech, až skončíš pod závějí." popichoval mě Kaiden.

"Tam to bude sotva platný, když tam není přísun vzduchu, ty chytrej."

"Tak natáhni ruce a vytvoř si průrvu."

"Hm, díky za prima radu. Vzpomenu si na tebe dva metry v závalu."

"Jaká pocta, že tvá poslední myšlenka bude patřit právě mně. Toho se nikdo nenadál..."

Odfrkla jsem si a ten nevalný dialog dále nepřiživovala květnatými odpověďmi. Pro případné posluchače by snad trocha sněhu byla i vítaná, aby nás umlčela.

Nezbylo mi nic jiného, než následovat ty lehkomyslnce a věřit, že nedojde na má slova, tedy že se nám taková nezodpovědnost vymstí. Protáhli jsme se mezi zátarasy a pokračovali stezkou dál. Počala jsem se mimoděk co chvíli ohlížet po okolních svazích a naslouchat, jestli se vzduch nechvěje příznakem zkázy. Možná jsem paranoidní. A ještě jsem přidala své pověsti ustrašené osoby, ale cožpak jde tak opovrhovat jistě podloženými vyhlášeními? Vždyť je to nakonec pro naše dobro, nebo ne?

Po dalším bezúhonném kilometru jsem se trochu uklidnila, ačkoliv právě taková ztráta obezřetnosti většinou přináší nejzranitelnější a tudíž nejvhodnější okamžik pro úder nebezpečenstva. Ale nikdo se nestresoval, tak to vážně možná trochu hrotím.