Prknařka & lyžař

~ Epilog ~

Zážitek s nočním uvězněním v kabinkové lanovce a vynucené spolubytí v nevšední situaci nás s Kaidenem hodně sblížilo. I nadále jsme si jeden druhého dobírali, utahovali si ze sebe a navzájem se provokovali, ale nenávist a opovržení vystřídalo cosi jako přátelství. Vše bylo bráno v žertu a z legrace či prostě jen jako ironie bez cíle nějak víc se druhého dotknout. Stejně jako Kaiden umí být pěkně lstivý vypočítavec, umí si lidi i získat pro své charisma. Mnohdy se přeci zachoval jako pravý gentleman, jen pro mě bylo snazší soustředit se na jeho arogantní ego a ne zrovna dobré vlastnosti mířené v obraně proti mně. Nakonec, ani já jsem se k němu nechovala celou dobu zrovna andělsky. Když se za tím vším, co jsme spolu prožili (a že to bylo vskutku pár napínavých dní), zpětně ohlížím, nechovala jsem se o moc líp než on, takže to bylo celkem vyrovnané. Zášti a negativní interakce mezi námi už bylo dost, nyní zkusíme opak, dát šanci prostému vycházení spolu a poznání těch lepších charakterových rysů. Rozhodně Kaidenovi nepropadnu tak, jako mí rodiče, znám i jeho temnou stránku. Proč ale nedat teď přednost té doposud méně známé, milé a v pohodě? Nevím, zda to mohu nazvat přátelstvím, ale rozhodně je to lepší než mít takovéhleho kluka za nepřítele.

Zbývající dny jsme k sobě na sjezdovkách přistupovali víc jako parťáci. A byla to zábava. Smáli jsme se, povídali si na lanovce, jezdili jsme si pro radost každý to svoje a soutěžili jsme, teď už ale ne tak pomstychtivě.

Nakonec se mi splnilo mnohé z toho, co jsem si vysnila, že zažiju se snowboarďákem. To, že měl Kaiden lyže, vůbec nebránilo tomu, abychom spolu obráželi snowparky a freeridové plochy a prosvištěli celým zdejším sjezdařským areálem. Díky povětšinou vyrovnanému tempu jsme dojížděli stejně rychle. A musím uznat, že někdy přišel lyžař víc vhod, než snowboarďák. Když jsem se totiž teď na rovině nebo v kopci zasekla a  Kaiden mi nabídl hůlku, chytla jsem se a nechala jsem se táhnout. To je k nezaplacení! Jo, myslím, že nás snowboarďáky ti lyžaři dobře doplňují...

"Teď se ti hodím, co? Dlouho se ale zneužívat nenechám..." sípal Kaiden, když bruslil na přejezdu a já se držela jeho hůlky, snažíc se jen nevěsit, ale trochu se i poposunovat.

"Šetři si dech a zaber, bábovko!" chichotala jsem se.

A ačkoliv kolikrát i nadával, že se se mnou dře, zatímco ostatní lyžaři se pohodově odráželi hůlkami bez zátěže a chudáky snowboardisty  nechávali plácat za sebou, vždycky mi nabídl pomocnou ruku (hůlku) a nenechal mě zapadnout do sněhu. Já mu pak zase na oplátku pomáhala nazouvat lyže ve svahu, když se mu při pádu odpojily, nebo nabízela volnou náruč, když měl plné ruce lyží a hůlek.

Nakonec je téměř fuk, kdo má co na nohou, jestli lyže, snowboard nebo nějaké ty kombinované novotiny. Všechny nás spojuje jedno: sníh, svah, nebe nad hlavou a vítr v zádech. Všichni milujeme tu jízdu dolů, pokud to tedy nejsou krkolomné kotrmelce nebo skluz hlavou dolů, kdy za sebou postupně necháváte sjezdařské náčiní, GoPra, oblečení, potažmo třeba kusy kůže či kostí. Všichni jsme tu na jedné lodi - když se vysekám, může mě klidně sestřelit snowboarďák a pomůže mi lyžař. To z nich nedělá to, na čem jedou, ale to, jací jsou.

Pryč však od toho, k čemu všemu jsem dospěla. Nejlepší dny z tohohle týdne byly právě ty poslední, kdy jsme s Kaidenem odsunuli nevraživost a užili si spoustu srandy. Dělali jsme hlouposti, jezdili těsně za sebou a vedle sebe, točili se o 360 stupňů, ale nepřipadalo v úvahu, že bychom si vyměnili snowboard a lyže a zasvětili druhého do kouzla milovaného. Přesto jsme, i přes neustálé porovnávání, respektovali jeden druhého co se lyží nebo snowboardu týče, a to byl velký pokrok.

Najednou ten čas ale minul a týden byl u konce. Ať jsme tu chtěli zůstat sebevíc, museli jsme jet domů. Balila jsem se s lítostí, ale třeba se tu sejdeme zase za rok... S Kaidenem jsme si navíc vyměnili kontakt, což bych ještě před několika dny považovala za docela trapný vtip. Všechno se to tak nečekaně obrátilo...

"Caitlin, pojď se rozloučit!" zavolala na mě matka a vytrhla mě tak ze zamyšlení. Opustila jsem svůj pokojík a když jsem míjela vyklizený Kaidenův, vzpomněla jsem si na onen večer, kdy jsem se mu byla svěřit s těmi jeho lasagnemi. V obýváku mi lehce stoupla červeň do tváří, když jsem si vybavila náš polibek. Tolik se toho stalo...

Obě rodinky už postávali venku u aut napěchovaných taškami a sjezdařským a běžeckým vybavením. Rodiče se hlučně smáli a vtipkovali o tom, jak hraničním kontrolám zapřou vezený alkohol, poněvadž jsou zapřisáhlí abstinenti. Kaiden se pousmíval vedle.

"Tak jó, hele, musíme vyrazit, ať dorazíme včas," krotila všechny Bentonová. Její manžel se jen nerad odtrhl od rozjíždějící se debaty, ale nešlo jinak. Objali se s mými rodiči a zavázali se, že se musí co nejdřív zase sejít a jaká to byla hrozná zábava. Kaiden přikročil ke mně a zakřenil se. Trošku rozpačitě jsem si vyndala ruce z kapes, nevěděla jsem, co si tak nějak v tu chvíli počít.

"Tak asi... ahoj?" bleptla jsem.

Zašklebil se a sevřel mě v náručí, což jsem nečekala, takže jsem úplně zkoprněla. Uvádět mě do rozpaků mu způsobuje škodolibou radost.

"Dělali jsme spolu horší věci," zašeptal mi do ucha a já protočila oči a lehce ho od sebe odstrčila:

"Jo, myslím, že mi to úplně stačilo."

V zádech jsem ucítila pohledy našich rodičenstev. Mínili něco o tom, jak je milé, že si jejich děti tak porozuměli. Bentonová si neodpustila poznámku, na kterou mí rodiče souhlasně přitakali:

"Inu, není divu, když je Kaiden takový milý a sympatický hoch, tomu těžko odolat."

Málem jsem vybuchla smíchy. Kaiden, povedený to jejich synek, na mě mrkl:

"Možná by nám to fungovalo, ale... Nadále se držím toho, že u mě nemáš šanci. Promiň, prknařko."

Než jsem nastoupila do auta s tím, že ho určitě nevidím naposled, věnovala jsem mu poslední úsměv:

"Lituju, ale nejsi můj typ."