Prknařka & lyžař

~ Plán ~

Netrvalo dlouho a roznesli nám pizzy. Pustili jsme se s Kaidenem do té naší, Hawai.
Od vedlejšího stolu zaznělo přání dobré chuti, nene, že by si na nás někdo vzpomněl?

"To těsto by mohlo být i tenčí." poznamenal můj naprotisedící.

"Jó, no." odsouhlasila jsem mu to. A tak taky náš rozhovor při večeři skončil, dále jsme jedli mlčky. Každopádně i přes drobnou nedokonalost co se tloušťky těsta týče to bylo prostě lahodné. Pizza stmeluje lidstvo. A zároveň by kvůli ní i kdekdo vraždil, tudíž se jedná o takového mírumilovného zabijáka...

Natáhla jsem se pro poslední kousek. Kaiden učinil totéž. Co teď?

Asi mu jednu plácnu přes prsty, mám na přeživší Hawai nezměrnou chuť.

"Tak si o ní střihnem?" zvolil Kaiden kompromis a já na něj nepříliš nadšeně přistoupila.

Bože, duchové, osude nebo prostě vy, co ovlivňujete dění, dejte, ať zvítězím. Aspoň jednou, nikdá na to nemám štěstí.

"Kámen, nůžky..."

Sázím na papír.

Sakra! Dal nůžky!

Kaiden se samolibě zakřenil a pustil se do pizzy. Schválně se oblizoval a mlaskal, jak si náramně pochutnává. Mně se jen sbíhaly sliny. Proč jen mám takovou smůlu ve hře...

"Cai? Nechceš kus? Já už to nedojím." nabídl mi otec a mně svitla naděje. Natáhla jsem se přes uličku s jazykem na patře a pak přišlo to bezbřehé zklamání:

"Je s chilli papričkama, teda..."

Néé!

Stáhla jsem se zpět.

"Aha, tak to ne, díky."

Kaidena to pobavilo a s plnou pusou se rozřehtal. Pohled k nezaplacení, vážně.

Usrkávala jsem ze své sklenice a už jen vyčkávala, až se odebereme domů.
Snad by dneska mohlo dojít k té vysněné samozábavě...?

"Děcka, dneska vás čeká nevšední zážitek." plkala cestou Bentonová a já už věděla, že je zle. "Zjistili jsme, že každý, kdo má předplacený týdenní skipass, má zadarmo hodinu ve zdejším aquaparku." Určitě slyším špatně, že ano? Že ANO!?

"Myslíme si, že byste to měli využít." přidala se moje máma.

"Ehm... chcete, abychom tam šli sami?" zarazil se Kaiden nechápavě.

Jeho otec se na něj koukl trochu jako na přihlouplého synka (aspoň jednou jsem nebyla za dementa já, ale on): "Tak jelikož my skipassy nemáme..."

"A navíc vy už jste sehraná dvojka, ne?"

"Když se nám neutopíte..."

"Dáme vám trochu peněz, kdybyste to do hodiny nestihli a museli připlácet."

Počkat, já neřekla, že půjdu. Vlastně o to ani za mák nestojím. Do bazénu s Kaidenem, proboha... Ne, honem, vymluv se na něco!

Na co ale?

Hm... Mám to.

Odkašlala jsem si: "Ale já nemám plavky."

Matka se usmála, v očích hrdé hvězdičky, prý nám plavky pro všechny případy zabalila všem. No to si děláš srandu, proč sakra vždycky myslí na všechno? Navíc... my jedeme na hory a ona vezme plavky. Jako vážně? To je přinejmenším dost divný.

"Aha." polkla jsem. S nadějí jsem se podívala Kaidenovi do očí: "Ale ty je určitě nemáš, ne?"

Leč, ten, jako vždycky, nepodpořil.

"No jako... já můžu jít klidně i bez, se nemám za co stydět." chechtal se a oba otcové se taky zasmáli. Protočila jsem oči. Děsná švanda. Primitiv.

"Skoro to vypadá, že tam jít nechceš, Caitlin." otočila se ke mně mamka s obavou v očích, "Přece plaveš ráda..."

"Jo, ale bez Kaidena." chtěla jsem říct.

Taťka si v žertu přisadil: "Ještě řekni, že zrovna nemůžeš do vody!"

Doprčic. To byla moje další výmluva!

Hm, takže to nevypadá dobře. Budu muset s tím otrapou strávit další večer. Za co mě svět trestá, co jsem komu udělala?