Prknařka & lyžař

~ Stolování ~

Zbytek dne na horských svazích už pro nás díkybohu nepřipravil žádné další riskantní podniky. Kopce byly posléze dost rozježděné, přesto jsme je brázdili až do konce otevírací doby, kdy už vyjížděly rolby upravovat je na další den. A my se odebrali domů.

Jediné, na co jsem pak byla schopná myslet... jídlo. Co se asi dnes plánuje k večeři?

Měli ji na starosti otcové a pěkně si to ulehčili. Vzali nás totiž do pizzerie.

"Tak dvojice jako vždycky, ne?" řekl někdo, když naše rozšířená povedená "rodinka" kráčela ke stolku. Samozřejmě se jednalo pouze o stoly dvou či čtyřmístné. A jelikož se z toho už stal asi zvyk, jak tomu očividně napovídalo, odsunuli nás dospělí ke dvojstolku přes uličku a sami si sedli pohromadě. Takže asi tak vypadaly ty jejich dvojice...

Kaidenova matka odvětila: "Ať se mladí lépe poznají..."
a já měla chuť jí od plic povědět, že tomu se přičinlivě věnujeme vesměs celý den, proto né, díky, nechci. Opravdu báječné, jak se věnují rodiče mně, he. A pak ať mi někdo vypráví o tom, jak teenageři raději vyhledávají své vrstevníky a od rodičů se vzdalují.
Jsem samozřejmě ráda, že si užívají s přáteli a vzpomínají na společné mládí, ale odkopávat vlastní dceru kvůli tomu je do nebe volající!

Nestačili jsme se s Kaidenem ani ohradit a už jsme seděli mimo ně. Vážně prima, večeřet s ním u jednoho stolu. Co si tak asi budeme povídat...

Brzy vyplynulo najevo, čím se myslely ony dvojice. Nešlo o nic jiného, než páry na pizzu, kterou si dají napůl. Může to být horší!?

"Ehm, takže..." odkašlal si Kaiden a zamumlal nezúčastněně: "Jakou pizzu chcem?"

Hawai, moje nejoblíbenější... a rovněž mnohdy kontroverzní pizza, jenž má mnoho fanoušků, ale také nechápavých odpůrců. Vsadila bych se, že Kaiden bude patřit ke druhé skupině. Alespoň se budeme mít o co dohadovat a přít, mám čím argumentovat. Kupříkladu: "Sladké ingredience, jako ananas, se na slanou pizzu nehodí." - "Jo? A co kukuřice, ta je taky sladká a běžně se na ni dává." Je mi jasné, že pak může být i proti pizze s kukuřicí, ale-

"Nereaguješ nebo co? Rád bych si vybral ještě dneska. A jestli něco mi nebude vadit, tak to, že se nebudeš podílet." ozvalo se z opačné strany stolu.

"Co třeba Hawai?" vyžvejkla jsem se konečně. A opravdu jsem počítala s pozdviženým obočím a posměšně nesouhlasnou odpovědí.

Leč, kupodivu, překvapil mě.
Na vteřinu zaváhal a pak kývl, že ok. Když si všiml mého užaslého výrazu, uchechtl se:

"Dalas Hawai proto, že sis myslela, že mi nebude chutnat?"

Rezolutně jsem zavrtěla hlavou: "Ne, tak to není. Jen mi prostě chutná."

Nezdál se moc přesvědčený.

Přišla servírka a my si po jednom objednali pití. Kaiden si poručil pivo a mrkl na ni. A ona mu ho skutečně přinesla!

"Přece ti ještě nebylo osmnáct..." vytkla jsem mu.

Zasmál se a podíval se na mě povýšeně: "No a? Hlavní je, že na to vypadám."

"Nevypadáš."

"Che, určitě víc než ty."

"Děkuju za kompliment, že vypadám mladší."

"To z toho nevyplývá, můžeš vypadat starší."

Grr!

"A navíc," rozhlédl se kolem,"tady je alkohol povolenej dřív."

Možná. Beztak se chtěl jenom předvést, aby vypadal víc dospělácky, a jeho sklenice se vyjímala vyzráleji než ta moje, sklenice koly bez cukru.

Od rodičovského stolu se vznesl bujarý smích. Hm, bavte se dobře. Já se tu zatím udolám nudou dřepěním s arogantním týpkem, synem jedněch z vás. Možná jste si to alespoň mohli onehdy za temné noci rozmyslet, v rámci přežití budoucího potomka vašich nejlepších přátel. Nebo ho lépe vychovat, to by nakonec stačilo, jsem skromná a nechci nikomu bránit ve štěstí. Přece.