Prknařka & lyžař

~ Vyhnáni ~

Strhaní a hladoví jsme došli k chatě a z lyžárny honem do kuchyně. S trochou štěstí se nasnídáme a ukryjeme v pokojích ještě dřív, než vstane rodičenstvo a to si pak bude myslet, že už jsme na sjezdovkách. A to, že jsme v noci doma nebyli, snad rovněž nepostřehne.

Sotva jsme však vpadli do místnosti, bylo jasné, že se tento bravurní plán zhatí. Stihli jsme dojít jen ke kuchyňskému pultu, když vešla moje máti a zamířila k rychlovarné konvici.

"Ahoj... děcka! Eh, zrovna vyrážíte...?" vypravila ze sebe zvláštním tónem hlasu povzbuzeným alkoholem. Ona je opilá!? nevěřila jsem vlastním očím,  Patrně tu probíhala bouřlivá noc... A já si dělala starosti, že se bude obávat o ty lehkomyslnce v zajetí noci. Nemluvě o tom, že plán zašít se tu nevyjde, když budeme zase vyhnáni na mráz. Sjezdovky přece zrovna pouští a když už jsme nachystaní, ani podnapilý člověk nespolkne, že vlastně ještě nevycházíme.

"Koukám, že jste se dobře bavili," utrousila jsem věcně. Div, že stihli uklidit prázdné lahve. Ačkoliv... copak jsem byla v obýváku?!

"Jó...Cítím se jako před dvaceti lety..." zasnila se. To jí věřím... Bohužel mezitím jde příkladem své dceři, a ta nepokládá za zrovna ukázkové výchovné metody tohoto typu, najít své rodiče jako po středoškolském mejdanu. Cožpak ve svém věku neví, kolik si mohou dovolit nalít do hrdla? A nebo to přinejmenším zamaskovat. I když, nikdo jsme asi nečekali, že se tu potkáme...

Kaiden se vědoucně pousmíval, pak se vnutil se svými radami jak se co nejrychleji zbavit kocoviny. Patrně se v tomto směru vyzná.

"Věř mi, mám léta zkušeností, nepotřebuju radit od někoho, kdo to všechno ještě teprve má před sebou." zpražila ho. Celkem jsem se podivila nad tónem, který použila na oblíbeného synáčka svých drahocenných přátel. Neubránila bych se možná podvědomému škodolibému zadostiučinění, kdyby její reakce nebyla podepřena ovlivňujícími látkami v krvi. Jenže ona to stejně zkazila, než jsem se stačila vynadívat na Kaidenův užaslý výraz zraněného ptáčete, který v jeho tváři ovšem nebyl k nalezení, neboť na sobě nedal znát překvapení. Má léty zkušená matka se k němu totiž záhy důvěrně naklonila a šeptla:

"A jaké jsou to rady?"

Začala jsem si připadat trochu nepatřičně, nicméně jsem svou neúčast na té značně trapné konverzaci využila ve prospěch užití toalety. Následovat měla snídaně, ale jako na potvoru matka jako by zrovna vystřízlivěla. Prý nechce zdržovat, když na sjezdovky spěcháme. A ať si to rozhodně užijeme, neboť týden ubíhá a brzy nebude ani sníh, ani ježdění. A že už jsme, zdá se, snídali, nu co už, škoda, posnídá tedy sama. A šup, šup, už ať jsme ze dveří.

Vypakováni stanuli jsme na prahu a bezradně koukali jeden na druhého.

"To jsme teda dopadli," uchichtla jsem se.

Kaiden vzal však nastalou situaci do svých rukou:

"Co bys říkala tomu, že bychom lyže a prkno nechali tam kde jsou, a vyrazili se posilnit do města?"

Můj žaludek odpověděl dřív, než to dořekl. Přesto jsem s úsměvem podotkla:

"Jen aby sis to pak na jaře nevyčítal, že jsi v zimě nejezdil od rána do večera."

"Když okamžitě něco nesním, jara se nedožiju!"

A tak jsme vpluli do uliček horského městečka, kde spousta podniků právě otevírala. Spokojili jsme se s čerstvými bagetami. Sjezdovky mi v tu chvíli ani za mák nechyběly. Však jsem tam strávila i noc, ne?