Prknařka & lyžař

~ Nájezd ~

Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale posléze jsem se musela vymanit z podmanivé náruče peřiny a posteli přislíbit, že se do ní večer zase vrátím. Samozřejmě jsem měla silnou motivaci pro radostný den na snowboardu, co víc si přát? Ještě chvilku spánku, mm... A ten den bez Něj.

Konečně jsem se dobelhala do kuchyni. Kaiden už stál vypravený u dveří, připravený a s milým pozdravem na rtech. Tedy, mým pozitivně laděným uším to znělo jako: "Krásné ráno, Caitlin! Sjezdovka už na nás čeká, taky se tak těšíš na úžasný den?"

Ve skutečnosti z něho vypadlo spíše toto:

"Ále, tak přeci jen jsi zvedla zadek? Už jsem ani nedoufal. Koukej sebou hodit, slimáku!"

Nebudu se s ním rozčilovat. Na to máme celý den.

Provokativně jsem pomalu žvýkala snídani, Kaiden chytal nerva v předsíni. Stačila jsem se ho zeptat, jestli si taky nedá chlebíček, na což reagoval vyraženými dveřmi. Emočně labilní, pokrčila jsem rameny.

Dohnala jsem ho pak pod kopcem, po tom běhu mě přešlo ho vytáčet. Neměla bych navíc odrážet jeho dosavadní roli. Že.

Mrzlo, až praštělo. Na otevřených sedačkách jsem se třásla zimou. Kaiden byl očividně vůči chladu odolný, jak taky jinak. Nebo to nedával najevo, narozdíl ode mě.  Přemýšlela jsem, zda mi ten můj zadek může přimrznout k sedátku. Pecka by byla, kdyby ho vyhřívali. Jenže to bych si ten skipass asi dovolit nemohla.

Naštěstí jsme se přesunuli na dolní kopce, kde slunce trochu ohřálo omrzlé končetiny. Ještě zkřehlá jsem se choulila na vleku, šťastná za pomu oddělenou od Kaidena. Dokonce jel za mnou a před sebou jsem měla cizí záda, která jsem pozorovala přeci jen radši.

Tak jsem si tak jela, pozorovala okolí...
Blížila jsem se k přejezdu - zleva tu navazoval průsmyk lesem, napojující se na sjezdovku, křižujíc dráhu vleku. Zrovna přijížděli nějací snowboarďáci, mladí freestylisté už od pohledu. Přejel jeden, s dobrým načasováním mezi sjezdařem "Cizí záda" a mnou. Pak druhý, ten už to měl trochu na knop, co si budeme nalhávat. Přirozeně jsem však očekávala, že ten třetí do toho už nepůjde. Nemohl by to stihnout, čili je nucen svou krasojízdu přibrzdit a trasu překříčit až Kaidenovi.

Nevypadal, že by to plánoval. Ale jestli ne, tak...

Přesně. Pokračoval v jízdě, nedbaje nevyhnutelné srážky, a napálil to přímo do mě!

Nějak z toho dokázal poměrně slušně vybruslit (doslova), dostal se přese mě i pomu na druhou stranu, přičemž mi přejel přes prkno. Moje milované prkno! (Ty odřeniny už tam, mimochodem, zůstanou...!) Já sice udržela pomu, ale srazilo mě to na zem, takže jsem, křečovitě se držíc vleku, klouzala dál po kolenou. Poměrně neúctyhodná pozice...

Z šoku jsem ze sebe nevyloudila jediné slovo. Třeba nějakou mezinárodní nadávku... Jak ten mě naštval! Bože, cožpak není schopnej odhadnout, jestli to stihne projet nebo ne? Navíc, nejsem si jistej, tak to tam vpálím a snad to klapne?!

Nejhorší na tom celém bylo, že se při mém veleodjezdu kámoši snowboarďáka pobaveně rozchechtali, skoro posměšně, uznale na toho týpka s hlavou zabedněnou, co do mě vrazil. Zaslechla jsem několik německých slov. Pitomci!

A v největší úžas mě uvedl Kaiden, který tomu nasadil korunu. Upustil kotvu a něco jim řekl, následoval smích. Nějak mě to dopálilo, okamžitě jsem si představila, jak tohle Kaidenovi nahrálo - pořád tak vystupuji proti lyžařům, a tak se to celkem ironicky obrátilo proti mně, když teď můžu nadávat leda bezohledným snowboardistům (ano, je jedno, co má sjezdař na nohou, pořád je lepší nebo horší člověk). Ale že se po takovém "zážitku" s nimi spřátelí a ještě si přihraje na můj účet... Jistě, zrovna se nemusíme, taky ho od rána provokuju... Ale teď se opravdu projevil jako podrazák. Nemusel se do toho přeci míchat vůbec, mohl mi to pak omlátit o hlavu v soukromí, a ne se mi ještě mstít takhle spikleneckým způsobem...

Nějak jsem to dojela nahoru, s rozčileným povzdechem zkontrolovala škody  a rozjela se s větrem o závod. Potřebovala jsem ten incident dostat z hlavy. Fakt, zatím nejhorší chvíle tohohle tejdne, a vůbec nejhorší, čím se Kaiden provinil.