Prknařka & lyžař

~ Poměření sil ~

Dnes jsme vyrazili na kopec příšerně brzo. Nerada jsem opouštěla postel a vyrážela do mrazivého rána. Sedačky se teprve skřípavě uváděly do chodu a z kabinkových lanovek ještě neopadlo pár centimetrů čerstvého sněhu, co se tam nakupil v noci.

"Copak ti ten kopec uteče?" zívla jsem, přehodivši si prkno z pravé ruky do levé. Plahočila jsem se za čilým Kaidenem, který i přes své břemeno (lyže, hůlky) uháněl pár metrů přede mnou. Ohlédnul se na mě se slovy:

"Kopec ne, ale upravená sjezdovka jo!"

"Tss. Tví parťáci špachtličkáři ti nenechají kus urolbovaného, že?"

"Na to si tu nikdo nehraje. Však tobě se taky rozjezdí pásy hlubokýho sněhu."

"Jestli ale něco připadlo, budeš těžko hledat kus toho svýho urolbovanýho." ukončila jsem konverzaci. A měla jsem pravdu: večer upravená sjezdovka nesla nyní vrstvu prašanu (stejně jako ty lanovky). Tím líp pro mě! zaradovala jsem se a těšila se, jak v tom bude Kaiden zapadat (anebo ne).

Byli jsme první na kopci. A sjet si sjezdovku jako dnešní první snowboarďák bylo senzační, pomalu jsem začínala chápat výhody brzkého vstávání na horách a proč je pro tohle Kaiden ochotný obětovat ranní vyspávání. Sama bych nikdy takhle nechvátala, tak alespoň k něčemu je přínosné to ježdění s ním.

Ovšem na závod jsme tu byli až moc časně. Slalomové tyče totiž ještě nebyli rozestavěny, což nás pěkně namíchlo. Tak jsme zatím jezdili po okolí. Avšak ani po půlhodině se neobjevil vlekař rozestavující trať a Kaidena lákaly vyšší kopce, které rolbaři upravili ráno. Sjeli jsme tedy spojovačkou na ten nejbližší.

No, sjeli. Ne tak docela. Nejdřív se to sice svažovalo dolů, ale poslední úsek byl nakloněn naopak, stoupal nahoru. To jsem samozřejmě nečekala. Posnažila jsem se v předklonu dojet co nejvýš, když tu... mi to zkrátka dojelo a nehnula jsem se z místa.

Kolem mne projelo pár lyžařů, odstrkávajících se hůlkami. Věděla jsem, že co nevidět tu bude i Kaiden. Počala jsem přesouvat váhu z přední na zadní hranu a sunout se tak (nepříliš svižně) vpřed.

"Na, chyť se!" nabídl velkoryse "gentleman" Kaiden a přiblížil ke mně svou hůlku. Kdybych se chytla, určitě by mě v mžiku vytáhl nahoru, rovněž by mi to však později omlátil o hlavu a já bych ještě musela uznat, že jsem v takových situacích na snowboardu nahraná a lyže se v tomhle těší nadřazenosti. Ne, nebudu mu v ničem dlužná, to se radši na vrchol vyškrábu sama.

A svého rozhodnutí jsem dosáhla.

"Né, díky, zvládnu to i bez pomoci tvých trapných klacků." odmítla jsem.

"Jak je libo." vyhověl mi Kaiden a odpichoval se jako na běžkách.

Nakonec jsem si odňala prkno a došla to do cíle pěšky, následně jsem se pak v půli kopce znovu obula.

Kaiden už čekal dole. Mohl si mě dobírat, ale... nepřestanu se divit, proč to neudělal.

Když jsme později dorazili na sjezdovku se slalomem, lenivý vlekař zrovna dostavoval trasu. Chvilku jsme tak posečkávali na startovních místech a vzájemně se slovně shazovali.

Nastal přelomový okamžik. Měla jsem jen jedinou touhu: vyhrát. Porazit toho sebejistýho "borce", ukázat mu, co ve mně je a reprezentovat snowboarding v utkání proti nepříteli: lyžování.
Kaiden se tak sebevědomě usmíval, jistý si sám sebou. Prý každý ví, že lyže jezdí rychleji než snowboard. Jo, říká se to. A proto chci tenhle mýtus vyvrátit, dokázat nemožné.

Byla jsem do toho úplně ponořená. Konečně mám šanci toho povrchního týpka pokořit.

"Tři..." začal odstartovávat Kaiden.

"Dva..." přidala jsem se já.

"Jedna..."

"TEĎ!" vykřikli jsme unisono, odrazili se a rozjeli se závodní tratí.