Prknařka & lyžař

~ Nedochvilná ~

(obrázek => Caithlinina představa spolujezdce na svahu)

Cestou do Alp nás zdržely komplikace na dálnici. Bůhvíproč se tam provoz zasekl na ukrutné dvě hodiny. Slunce samozřejmě pařilo do mého okna a  klimatizace se zdála zlomyslně nefunkční. Prima celodenní jízda.

Do chaty jsme dorazili až za tmy. Rodina Bentonových, se kterými ji budeme sdílet, byla již ubytována. Lekla jsem se, že mě jejich syn (jménem Kaiden, jak jsem se v parném dni vyzvěděla) prvně uvidí v tomto stavu - rozcuchané vlasy, proseděné legíny, zplihlé tričko - což byla obava zbytečná. Prý si už šel lehnout.
Uklidnila jsem se ujištěním, že na mě chce udělat dojem až na kopci a na to potřebuje být fit. To já ostatně taky.

~

Ráno na mě nečekal, vyrazil na nejbližší kopec, který mu rodiče dovolili. Já jsem neměla spěch. Byla jsem celá rozlámaná po včerejší dopravě a potřebovala jsem se ještě dovybalit a připravit.

Před desátou dopolední jsem v doprovodu čtyř dospělých vybavených na běžky stanula na kopci. Vložila jsem si skipas do náprsní kapsičky, když pan Benton zvolal: "A hle, támhle je!"

Vzhlédla jsem. Dolů z kopce si to parádně vykružoval snowboarďák mohutné postavy. Při každé zatáčce doleva se dotkl rukou země. Prudce přibrzdil, když se mu do cesty připletl směšně vyhlížející lyžař. Odfrkla jsem si. Jistě k lyžařům bude mít stejnou nechuť jako já a společně je budeme kritizovat!

Náhle mne zasypala sprška sněhu, hrubě odvátá prudkým zabržděním. Docela cool zastavení pro drsného snowboardistu, to se musí nechat. Když jsem se otřepala a nadechla k pozdravu, pohltilo mne zmatení. Snowboardista už byl u turniketů na skipasy a ten, jenž u nás zabrzdil, byl ten lyžař.

Kliď se odsud, trdlo, a ty na mě počkej, Kaidene! problesklo mi hlavou a už už jsem se přesouvala k turniketům. Vyrušili mne Bentonovi.

"Kaidene, to je Caitlin."

"Caitlin, to je Kaiden."

Cože?! Zrada!

Zapotácela jsem se. Kaiden si mě přeměřil od hlavy k patě a pohrdavě se uchechtl. Opět jsem našla rovnováhu a zatímco jsem neuvěřitelné zjištění rozdýchávala, opřela jsem se o svůj snowboard. Takže tohle je ten jejich syn. Se kterým mám jezdit. Se kterým jsem si plánovala chodit. Lyžař!!

Hroutila se mi má vysněná představa společného snowboardování. Jak se to mohlo takhle vyvrbit? Jaktože je všechno jinak!?

"Tak snad si budete dobře rozumět, děcka." loučila se s námi naše rodičovská grupa. "My vyrážíme do stopy!"
Byli všichni natěšení na běžkování. Mně mé těšení na snowboardování zhořklo.