Prknařka & lyžař

~ Vděk ~

Najednou jsem s hrůzou zjistila, že mi hodina tady vyprší za deset minut. A to ještě včetně čtvrt hodiny navíc, na osušení, o čemž pokladní (myslím) také mluvila. Kaiden to pravděpodobně nevyrozumněl, takže asi odešel už před chvílí. Nu což, je třeba se hýbat.

Prosvištěla jsem sprchy a dodržela sprchování bez plavek. Zabalená v ručníku a s hromádkou oblečení ze skříňky bez ladu a skladu v náručí jsem se šinula ke kabince s jasným úmyslem tam co nejdřív vplynout, než něco upustím.

Což... se nestihlo.

Stalo se to během několika sekund, pozdě postřehnout či zachránit. Způsobila to... letící ponožka. Oddělila se od společenství, opustila svého parťáka a sklouzla na zem. Zatracená fusekle. Kdybych měla krapet sebezáchovy, nechala bych fusku fuskou a pokračovala v misi dostat se do kabinky. Jenže to já ne. Pro zběhlou ponožku jsem se shýbla a... No, sebrala ji. (Ano, průser nastal až po tom.) Jak jsem se pak narovnala a všechno to oblečení se snažila pokud možno obejmout pažemi bez únikových východů pro uprchlíky, snesl se k zemi jiný kus. A zrovna jako na potvoru ten nejdůležitější. Osuška.

Strnula jsem v pohybu. Pustila jsem  všechno z náruče a vyděšeně pohlédla na ručník na podlaze. Tam sakra nemá být...! V ten moment tam naštěstí nebyl nikdo jiný, když jsem se zcela bezbranně obnažila. (Tedy alespoň jsem si to myslela.) Samozřejmě jsem se ihned odhodlala jednat, ale než jsem cokoliv stihla, popadla osušku ruka zezadu a přehodila ji přese mě. Ten člověk musel stát celou dobu za mnou!

Ohlédla jsem se. A málem jsem letěla k zemi sama, ať už s ručníkem či bez něj.

Kaiden.

Studem jsem se málem do země propadla. On!?

Mlčky se štrachal ve vlastní skříňce, na mě nepohlédl. Nevěděla jsem, co počít. Proč sakra neutrousí nějakou pichlavou poznámku? Divím se, že mi ručník nevzal, abych byla jeho dobré vůli vydána na milost a nemilost... Pomohl mi.
Na druhou stranu bych si osušku ze země sebrala i sama...

No dobrá.

Zamumlala jsem nezřetelné díky a zdejchla se převléct, kdoví, zda mě vůbec slyšel. Spíše ne. Ale jsem příliš zahanbená na to, abych s ním tohle téma nějak hlouběji rozebírala. Zapomeňme na to...

Kaiden mě pak míjel, když jsem si fénovala vlasy. Sklopila jsem oči. Takový trapas!

U turniketů jsme vrátili hodinky a opravdu museli trochu doplácet (patnáct minut navíc se zřejmě nepočítalo). Vyšli jsme potom na ulici do mrazivého chladu horské noci. Již padla tma a trochu posněžívalo proti záři lamp.
Chroustali jsme sněhem k zastávce.

"Kdy jede další autobus?" drkotala jsem zuby. Kaiden chvíli mžoural do jízdního řádu.

"20:03. Kolik je?"

Mrkla jsem na digitální čas nad aquaparkem.

"21:48. Snad jedou i další, ne?"

"Ne. Ten v osm byl poslední."

To se fakt zadařilo... Museli jsme domů pěšky.

Oba jsme se utápěli ve vlastních myšlenkách. Radili jsme se jenom, kudy se dát. V ulicích panovalo ticho, většina lidí seděla u hřejivého domácího krbu. Jak jim závidím...!

"Uáá...!" vyjekla jsem. Podklouzla jsem na náledí a ztratila rovnováhu. V zoufalém chvatu jsem rozhodila rukama a zachytila se jediného bodu, Kaidena. Ten nás ovšem taky neudržel a tak jsme se k zemi poroučeli oba.

"Co se mě chytáš!?" zaklel a zvedajíc se si oprášil kalhoty od poprašku sněhu ze zákeřného ledu pod ním.

"Tak sorry, no... Ses tak nabízel..." uchechtla jsem se.

Kaiden si pak po zbytek cesty dal dobrý pozor, aby se držel co nejdál ode mě.