Prknařka & lyžař

~ Ski vs snb ~

Zrychli! popoháněla jsem se. Kaiden jel nastejno se mnou, s tím rozdílem, že objížděl modré slalomové tyče, a já červené (plus samozřejmě on na lyžích a já na prkně). Byla jsem odhodlaná tenhle závod vyhrát, ale zatím jsem byla se soupeřem vyrovnaná. Mohla bych to risknout a udržovat s ním nadále stejné tempo, o nic se nepokoušet, a pak, těsně před cílem, jej předehnat. Jenže co když už to pak nestihnu? Navíc, vždyť on se může pokusit o totéž. Beztak je na něm vidět, že o svém vítězství nepochybuje (zato o mně ano).

Jejej, to bylo jen tak tak! Téhle tyči jsem se vyhnula teda o fous... Musím si dávat pozor. A současně musím kontrolovat i protivníka, abych mu případnou chybu mohla vyčíst při případném pro mne nevýhodném výsledku, s účelem tento výsledek vynulovat. Hrajeme fér, ne!?

Pokrčila jsem kolena a přesunula trochu váhu na zadní hranu, jako v hlubokáči, čímž jsem přidala na tempu. Kaiden si dál ležérně vykružoval slalom, jako by se nechumelilo (ačkoliv ono se opravdu nechumelilo, sic slunečno taky nebylo - obloha byla zamračená, šedavá). Jela jsem po hranách, prodloužila jsem obloučky a maximálně  ztěsnila úhyb okolo překážek. Má jízda setrvala po celou dobu po boku, bez sebemenší rotace těla. Víc jsem do toho dát už snad ani nemohla.

Závěrečný průjezd byl na dosah. Teď jsem už nemusela slalomovat, posledních pár dojezdových metrů bylo volných. Kaidena jsem v periferním vidění nezahlédla, ale tušila jsem, že není daleko. Přidřepla jsem a vyvinula tak absolutní rychlost.

Projela jsem cílovou rovinkou s Kaidenem v závěsu. VYHRÁLA JSEM!

Zbrzdila jsem se a zahulákala: "Cha! Vítězství je moje!"

Kaiden se mi nepokoušel namluvit žádnou chybu, natož nějaké to Nechal jsem tě vyhrát, dyť to by stejně nikdy dobrovolně neudělal a nebylo by dne, kdy bych mu něco tak zbaběle znějícího věřila. Jako poražený mi jen přísahal pomstu a požadoval odvetu, na kterou má právo. Zdál se dost zaskočený, vážně počítal s tím, že budu snadno porazitelná konkurence.

Cestou na druhé kolo jsem se tetelila blahem. Z celého toho soutěžního adrenalinu se mi třásly nohy a obávala jsem se, že jsem se příliš brzy vyčerpala, vždyť zbývají ještě dva závody a nejlepší by bylo, kdyby se mi podařily tak, jako ten první. Týjo, to bych s Kaidenem vytřela podlahu...! Vnitřní hlásek mi ovšem napovídal, že to si on, sveřepý závodník, nenechá líbit.

Stála jsem před další výzvou. Po odstartování jsem se vyřítila plnou parou a zpočátku jela kus před Kaidenem. Dokážu si vedení udržet po celou trať??

Mého konkurenta jako by píchla vosa, jako by popadl druhý dech: ve druhé třetině mě skloněný předehnal, s holemi u těla, jedouc po hranách jako ti slalomoví závodníci v televizi (ne že bych to sledovala).

V cíli byl o celých pět sekund dřív než já!!

Achjo, tak tohle jsem projela. Ale ještě zbývá poslední závod, tak není vše ztraceno.

Taky jsem se nepokoušela vymlouvat vítězi vítězství, napadlo mě beztak jen: "Chtěla jsem to udělat napínavějším. Teď se rozhodne o pravém vítězi, již jsme oba ukázali, že jsme dobří, ne?" Trapná výmluva...

...na tvou neschopnost!

Hej! Prostě jsem ho podcenila, jako podcenil on mě!

Prdlajs, polevilas ve snažení.

A on poctivě vyhrál. Uznávám to.

"Teď se rozhodne o pravém vítězi." pravil Kaiden. Přesně to jsem chtěla říct přece já. Čte mi myšlenky, drzoun!

"Start!" zakřičela jsem a už to jelo.

Dolovala jsem ze sebe maximum. Kaiden taky. Zpočátku měl náskok a já se ho snažila dohnat, což se mi povedlo až ke konci. Cílová čára byla před námi a slalom za námi, teď jen záleželo na tom, kdo tudy prosviští rychleji.

Přisedla jsem a zapřísahala prkno k výkonu. Kaiden se jal odstrkávat provokativně hůlkama, ale moc ho to nepopohnalo. A už jsme se blížili...

Dojeli jsme to nastejno! Ani jeden z nás nemohl s jistotou potvrdit své vítězství. Možná byl můj board o pár centimetrů pozadu, nebo naopak Kaidenovy lyže. Nemáme žádný záznam, důkaz, evidenci.
Výsledek posledního závodu zůstal tudíž nedořešený.

"Kdyby nás tak někdo mohl sledovat a potom nám říct rovnou vítěze." poznamenal Kaiden otráveně.

"Hele, o remízu nestál ani jeden z nás." ujistila jsem ho."Můžem si to dát ještě jednou, třeba to bude jasnější."

Souhlasil, tak jsme se opět přesunuli ke startu. Ale osud nám už nepřál: roztáhla se tam početná lyžařská školička.

"Těmhle prckům to bude trvat půl dne." hlesla jsem.

"Tak si to zopakujem někdy jindy."