Prknařka & lyžař

~ Kličkování ~

Když jsem vyjela, už nebylo cesty zpět, ačkoliv jsem věděla jediné: děláme pěknou pitomost. Kličkovat  mezi lidmi vyjíždějícími v protisměru a současně předhánět kotvy klouzající podél nás, to fakt asi nebyl dobrej nápad. A vůbec nechci pomýšlet na to, že nemám kde brzdit. Leda tak naprat to do libovolného stromu.

Kaiden si vykružoval zkrácené zatáčky a mnohdy minul kotvu či osobu opravdu jen o fous. Zahlédla jsem, jak po něm jeden starší pán máchl hůlkou (hodilo se mi jet až jako druhá a volit tímpádem bezpečnější trasu) a nebyl jediný, kdo na nás hněvivě pokřikoval. Ono není divu že ve vás zatrne, když se na vás seshora řítí lyžař se snowboardistkou a vážně nevypadají, že mají vše pod kontrolou.

Štěstí při nás obou stálo, že jsme se všem překážkám poměrně slušně, ač těsně, vyhli. A vyvázli bez úhony. Minimálně na těle, duši možná zrovna neprospělo nesouhlasné plísnění od ostatních. Inu, tohle prostě není úplně povolené, lépe řečeno, neočekává se, že by někdo takovou věc zkoušel. Na druhou stranu, jejich problém, že to při stavbě tohohle vleku nedomysleli. Nemohli sázet na to, že tu sebou nikdo nešlehne. Přece.

V žilách mi proudil adrenalin a jak jsem trochu získala jistotu, že dokážu rychle reagovat a prudce uhýbat, začala jsem si tuhle bláznivou jízdu skoro užívat. Něco takového už nezažiju. Je to pecka, dost nebezpečná, ale o to víc vzrušující, ne?

Ups, teď jsem toho týpka teda minula jen zázrakem. Hvízdl. Nemohla jsem se ohlížet, vždyť přede mnou se naskýtala řada dalších překážek. Au, a teď mi jedna kotva dala herdu do zad, zapotácela jsem se a sotva ustála další zatáčku, přičemž jsem přejela někomu lyže. Pakovala jsem se, aniž bych se stihla byť jen letmo omluvit.

Už jsme se ocitli skoro dole u vleku, vlekař nás zmerčil a jen s úděsem přihlížel našemu počínání.

"Co teď?" houkla jsem na Kaidena pár metrů přede mnou.

Neodpověděl. Mířil bočním výjezdem kolem točny kotev a frontou s vlekařem. Všichni na nás zírali, div ne s očima navrch hlavy. Asi se tu taková drzost (nebo naopak vynalézavost) jaktěživ nezažila.

Střihli jsme to kolem nich a zabrzdili radši co nejdál, poněvadž nás vlekař častoval slovy, jaká si ani nebylo nutno překládat. Zastavila jsem smykem a ulehčeně se rozesmála, Kaiden se ke mně posléze přidal. To teda byla jízda!

Ten vlekař z toho teda asi bude ještě dlouho vykulenej a lidé jedoucí nahoru to nerozdýchají o moc rychleji. Znova bych do toho nešla, ale bylo to hustý. 

"Už jsem myslel, že jsem smrti na dosah." přiznal Kaiden, "Nebo minimálně hodně bolestivému střetu s kotvou, případně hlavou někoho, to by mi dělalo asi starost nejmíň."

Zasmála jsem se: "Div, že jsme vyvázli bez úhony."

Nesjednotilo nás to ale tak jako onehdy seskok, plácnutí nebo podobný projev nepřipadal v úvahu. Každopádně to však odlehčilo napjatou atmosféru.

"Doufal jsem, že tě setřásnu cestou, ale tebe se holt nezbavím." řekl beze stopy žertu.

"O totéž jsem usilovala u tebe." povzdychla jsem si.

"Kdybych sebou seknul já, najela bys to přímo do mě a taky neuspěla..."

"Možná."

"Je to bezvýchodná situace... Snad ještě bude příležitost."

"O tom nepochybuju. Osobně na to dohlídnu."