Prknařka & lyžař

~ V kabině ~

Nejprve nás zachvátila panika.

"Ono už se to nerozjede?"

"Nechají nás tu!"

"Proč tu není jako ve výtahu nějaký  nouzový tlačítko?"

"Beztak bychom nevěděli, kam volat."

"Takže tu strávíme noc nebo co?!"

"Budeme muset počkat do rána. Pokud teda nechceš vyskočit ze dveří, který stejně nejdou otevřít, protože to je jediný, co zbývá."

Bezmocnost v této situaci na nás dolehla jako tíživé břemeno.

"Copak ty kabiny nezkontrolujou, než úplně vypnou lanovku?!" rozčiloval se Kaiden.

"Asi sis nevšiml, že jsme to byli my, které zkontrolovali jako poslední. Neměli jsme už vyjíždět nahoru!" vyčítala jsem mu.

"A koho to byl asi nápad?"

"Děláš, jako bych tě já přemlouvala!"

"Bývalo by to stálo za to, kdyby to vyšlo. A stihli bychom to, kdybys tu předposlední jízdu sjela rychlejš!"

Nafoukla jsem se: "No promiň! Dojeli jsme nastejno!"

"S takovouhle přesností jsi měla vypočítat, jestli má smysl nastupovat ještě do kabinky!"

"To je absurdní. Faktem stejně zůstává, že jsem tu s tebou zůstala odtržená od civilizace."

Ušklíbl se: "Věř, že můj sen to taky nebyl."

Bojovala jsem s úzkostí hraničící s klaustrofóbií ze stísněného prostoru sdíleného s Kaidenem. Co jsem shledala pozitivním bylo okénko zajišťující přísun vzduchu, takže se tu alespoň neudusíme. Pravděpodobnost přežití do rána závisí tedy na mrazivé noční teplotě a na tom, zda se vzájemně nezabijeme. Do znovuzapnutí vleků zbývá necelých dvanáct hodin... To bude sakra dlouhá noc!

Najednou ve mně zatrnulo. Uvědomila jsem si totiž něco více stresujícího než je naše současná prekérní situace. Rodiče.

"Kaidene?" skousla jsem si ret, "Co řekneme rodičům?"

"Budou šílet, až se dozví, kde jsme."
odtušil zamračeně.

"A večerní ježdění nám nadobro zatrhnou. Možná i sjezdovky ve dne." zhrozila jsem se.

"A budem místo toho běžkovat s nima."

"To bude taková scéna, až jim to zavoláme...!"

"Jestli jim to zavoláme." opravil mne s nadějí v hlase.

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle bohužel nepřicházelo v úvahu: "Bude to ještě horší, když nebudou vědět, kde jsme. Zblázní se strachy."

"Nemusíme jim přece říkat, že jsme v osamělé kabince nad sjezdovkou." nevzdával se, "Neříkej, že ve městě nejsou nějaký noční kluby."

Ještě lepší. Jako bych s tímhle klukem provozovala kdovíco... I když vlastně... Vždyť mi sama matka navrhovala, že bych si měla s Kaidenem večer někam vyrazit! Do čehož bych samozřejmě nešla, ale nyní je skvělá příležitost využít to jakožto krycí manévr.

A tak jsem souhlasila a maskovací plán našeho průšvihu byl na světě. Ráno se prostě vrátíme, až bude osazenstvo ještě spát, a bude to s troškou štěstí vypadat, že už zase vyrážíme na kopec a v noci jsme se vrátili pozdě, když oni už spali. Přirozeně jim nechci lhát, ale lež pro ně bude vážně milosrdnější. A pravda se může povědět ve chvíli, kdy všechno dobře dopadne.

Vytočila jsem mámino číslo (že jsem tu chytla signál, považuji za zázrak).
Naše konverzace probíhala následovně:

"Ahoj, mami... Hele, bavíte se dobře?"

"Jasně, jako zamlada! Co vy s Kaiem? Dobře jste si zajezdili?"

"Jó, bylo to prima. Akorát je tady takovej bar, hudba, nealko samozřejmě, snowboard i lyže si tu můžeme odložit, ehm, do uzamykatelných skříněk... Tak že bychom tu jako pobyli." mlela jsem páté přes deváté, Kaiden mi ukázal vztyčený palec. Sám měl jako na potvoru vybitý mobil, takže to nechal na mně a jal se mé snažení "povzbuzovat".

Hlas na druhé straně se odmlčel. Než jsem stačila vyplivnout "Haló, jsi tam ještě?", ozval se bouřlivý smích a bujaré veselí. Zdá se, že se skutečně výborně baví. Že jsou jejich dítka kdesi kdovíkde v noci sama je zřejmě vůbec nestresovalo. A to jsem si myslela, že mám starostlivé rodiče...

Záhy máti stočila svou pozornost zpátky ke mně: "Promiň, zlato, cos říkala?"

"Že jsem s Kaidenem ve městě a asi se tu zdržíme, je to docela zábava."

Kaiden se uchechtl. Lupla jsem po něm pohledem. Právě zachraňuji, aby tu zábavu neměla místní policejní jednotka při hledání nezvěstných, pobídnuta vystrašenými rodiči... Ačkoliv, ono to s jejich strachem o nás nebude asi tak horké. Zvlášť nad sklenicí vína a hromadou vzpomínek na zážitky z mladých let.

"Á, takže přeci jenom nějaká jiskra přeskočila!"

Obrátila jsem oči v sloup, ale ona to (věřte nevěřte) překvapivě neviděla, takže si dál jela svou: "Kaiden je velmi milý kluk, taky pohledný, možná i tvůj typ, no ne, rozhodně bychom proti němu nic nenamítali, však už teď je v podstatě v rodině, že ano..."

Důrazně jsem ji zarazila, aby nezačala básnit ještě o svatbě a sjednocení rodin. Doufám, že Kaiden neslyšel ani to, co vyřčeno bylo.

"Dobře, dobře... Tak se teda dobře bavte, dejte o sobě vědět a," pravila důrazně, "neudělejte žádnou hloupost!"

"Spolehni se." ubezpečila jsem ji a zavěsila.

"Takže milý a pohledný, jo?" dobíral si mě ten takřečený možnáitvůjtyp. Takže ano, slyšel všechno. Supr, hned se cítím líp. Ale ne, nebudu si připouštět, jakej je to trapas...

Inu, noc je před námi a "zábava" začíná. Směle do toho.