Prknařka & lyžař

~ Potenciál ~

Kaidenovi to neskutečně dlouho trvalo. Mezitím co okupoval kuchyni, padla tma a já prolistovala objemný časopis. Ten se snad pokouší o domácí kozí sýr, či co... myslela jsem si vztekle s kručícím žaludkem, a teprve shání tu kozu!

Normálně už bych se s teplou večeří rozloučila a spolykala třeba suchary (cokoliv..!), ale opravdu nestojím o to, abych šla toho kuchtu navštívit a hladově sledovala rodící se jídlo, pffhh.

Tomu, že se nějaké dělá, nasvědčovali časté vycházky rodičů do kuchyně, vracející se s potutelnými výrazy. Na otázku, co že bude k jídlu a - častěji - kdy to konečně bude, prozrazovali jen, že to bude delikatesa, že je Kaiden kuchařský mistr a že si rádi počkají, bude to totiž stát za to. Jo, takže přesně odpověď na to, na co jsem se ptala!

Bylo mi mizerně. Co když to opravdu bude dobré? Taková ostuda. Holka, a neumí vařit! A zrovna On ano!? To je zlej sen.

Pak se Kaiden konečně vynořil a to s uzavřeným pekáčem. Kde to vyštrachal? A ona je tu i trouba, jo? podivila jsem se. Dospělé osazenstvo už teď přetékalo chválou na toho mistra. Já jsem mlčela do doby, než odklopil víko.

Zapečené... lasagne!

"Ježiš, ty už jsem neměla roky!" zašveholila jsem.

Kaiden se mazaně usmál a optal: "A pročpak ne? Asi si  je neumíš upéct, pravda?"

Lstivák... ale já mu to natřu.
S hraně omluvným výrazem jsem přiznala: "Ále, kdepak. Onehdá jsem se z nich pozvracela, víš."
Jen ztěží jsem zadržovala smích, když Kaiden strnul.

"Caitlin!" okřikla mě máma pohoršeně.

"Tos byla malá a ani nevíš jestli to bylo z toho." přisadil si táta, "Tak je nyní nejvyšší čas zkusit, co to s tebou udělá teď."

Všichni se zachechtali a Kaiden mi nandal opravdu hodně velký kus.

Kypěla jsem vzteky. Už si ze mě utahují i vlastní rodiče, jako by nestačil ten lyžařskej zmetek. Ale dobrá, já mu ještě ukážu.

Nabrala jsem si sousto na vidličku. Nevypadalo to špatně. A jak to voní... Sakra. A doprčic. Je to vynikající!

Kombinace chutí k nakousnutí. Ty lazáně, sýr, rajčata a kuřecí maso, nemělo to chybu! Dokonale ochucené, nic mdlého ani přespříliš pikantního. Mohla jsem se po tom utlouct.
(Co když jsem to tenkrát vyvrhla kvůli tomu, že jsem se toho přejedla?!)

Musím se krotit... přikázala jsem si, nasadila znechucený výraz a ničemně zpomalila. V jídle jsem se nimrala a viditelně se přemáhala do každého sousta (ve skutečnosti jsem si to však vychutnávala jak nikdy).

Matka si toho všimla a ustaraně pravila: "Tak se do toho nenuť, jestli ti to nechutná. Taťka to po tobě dojí."

Neee! Jen to ne, neberte mi to! prosila jsem v duchu. Kaidenovi blýsklo v očích a já to prostě musela udělat. Nenechám ho vyhrát, musím holt něco obětovat.

"Díky!" vydechla jsem afektovaně a už svůj talíř strkala pod nos otci. "Já to fakt nedávám... Půjdu umýt nádobí."

Odebrala jsem se do kuchyně a cestou ještě slyšela stolní osazenstvo:

"Jak jí něco tak výborného může nechutnat!?"

"Není trošku zpovykaná, co jí prosím vás servírujete, že si neváží lazaní?"

"Ale je to vážně dokonalé Kaidene. Kde ses to naučil?"

"Chtěla bych být tvoje manželka, chacha, takhle mi někdo vyvářet..."

A další snůška žvástů, nezájem. Protočila jsem oči a zavřela se v kuchyni. Shromáždila jsem si nádobí u dřezu a užuž jsem se chtěla do mytí pustit, když se do mého zorného pole dostala ta věc. Pekáč se zbylým jídlem. Moc dlouho jsem se nerozmýšlela a pustila se do lazání. Teď jsem je mohla jíst po hrstech a nemusela jsem se přemáhat v pomalém žvýkání. Nakonec jsem jich měla ještě o čtvrtinu víc, než by býval obsahoval zbytek mé odcizené porce.

Taktak jsem si stihla otřít pusu, když někdo zabral za kliku.

Kaiden.

Nesl ostatní talíře a příbory. Přidal je ke dřezu a s pohledem na prázdný pekáč se  jen tak náhodou zeptal, kam se poděly ty zbývající lasagne.

"No," polkla jsem, "ten zbytek jsem, to...ehm, vyhodila." vykoktala jsem.

Podíval se na mě skoro zklamaně. Pak pokrčil rameny a šinul se ke dveřím.

"Stejně už by to nikdo nejed! Bylo to studený jak psí čumák!" zavolala jsem za ním. Ani se neohlédl a byl pryč.

Za celý ten trapný večer jsem se cítila nejhůř teď.

Musím to přiznat...?