Prknařka & lyžař

~ Pozadu ~

Váhavě jsem se odpíchla hůlkami a popojela vpřed. Styl bruslení, kterým machroval Kaiden, jsem nemínila ani zkoušet. Dokážu si docela živě představit, jak se odrazím soupaží, hůlka se mi připlete pod nohy a ty mi odklouznou obě do strany. A já se rozplácnu v roztodivné poloze samá lyže samá hůlka. Zajímalo by mě, jak bych se z takového uzlíčku rozmotala.

"Musíš se po té lyži vždycky kousek sklouznout. A přidat ruce. Odrazit se takhle, levá s pravou, pravá s levou, jako při chůzi, ráz dva, ráz dva." moudrovala Bentonová ve snaze teoretické lekce běžkování. Marně, nejsem zrovna učenlivá.

Kaiden zpomalil na mou úroveň, aby se přidal k matce v poučování mě, jak na to. On to však vzal velmi zjednodušenou formou:

"Prostě šoupej nohama. Copak jsi to nikdy neviděla?"

Pf... Račte se všichni soustředit na svou jízdu a mě ponechte osudu. Nějak se budu sunout za váma.

Kaiden se mé šouravé chůzi (protože běžkováním se to skutečně nazvat nedalo) pochechtával a brzy měl o notný kus náskok.

Jak dlouho mu takový tempo asi vydrží? uvažovala jsem, Dle mého odhadu odpadne do dvě stě metrů, vždyť nemůže mít takovou kondičku, přece.

Ejhle. Kaiden si spokojeně bruslil ještě dobré dva kilometry do prvního kopce, na jehož vrcholku na nás čekal společně s mou máti. Já se tam šourala z posledních sil s Bentonovou za zády.

Říkal tady někdo něco o kondičce? Lapala jsem po dechu. A to jsem se skutečně posouvala jen co noha nohu mine, nic závratně fyzicky náročného, ke spalujícímu běžkování to mělo daleko. Uvědomila jsem si, jak špatně na tom v takovýchto vytrvalostních sportech jsem. Jak to neudýchám... No příšerný, měla bych se sebou něco dělat. Se zadostiučiněním jsem vzpomínala na nedávnou skleničku nutelly, která se bůhvíproč nedožila dalšího dne, nezvěstná od druhého dne poté, co se koupila. Ups, kdybych si tak místo každé lžíce dala dvacet sklapovaček...!

Bentonová za mnou pořád cosi vysílala. Jak se mám po běžkách víc svézt, odrážet se pravidelně rukama, pokrčit nohy, přizvedávat paty. Je to přece "Táák srozumitelné!"... Pěkně mi lezla na nervy. V kopci mi to podkluzovalo, div že jsem nepopojela každý ten složitě vyšlapaný metr zase dolů. Chtěla jsem si trošku odpočinout, vydýchat se. Jenže to jednak v tom kopci nešlo, jednak mě pořád popoháněla ta ježibaba vzadu. Tak jsem zabrala a z posledních sil se drápala výš. A přesně v té chvíli se za mnou ozvalo její podrážděné:

"Tak zrychlíme konečně...?"

Vážně, už jsem toho měla dost. Mít dobrou mušku a nestát v tom pitomém kopci, který by při otočení dozadu podpořil skluz celého těla totožným směrem, nemluvě o poloviční ztrátě opory rovnováhy, rozmáchla bych se po ní hůlkou a konečně ji umlčela. Spokojila jsem se s tím, že jsem na ni houkla přes rameno:

"Možná bych jela rychleji, kdybych vás pořád neměla za zadkem."

Cítila jsem, jak zbrunátněla. Teď si mohla k mým přednostím nedružné společenské povahy, kuchařské neschopnosti a šnečí pomalosti přičíst ještě drzost a nevděčnost za její obětavé rady. Odvětila však jen "To už tě nebude popohánět vůbec nikdo." a uraženě mne předjela.

Oddychla jsem si a jela si svým tempem.

Konečně jsem dosáhla vrcholu kopce, s krůpějemi potu na zádech a vyplazeným jazykem. Kaiden se netrpělivě opíral o hůlky, má matka mu chválila styl a Bentonová se pustila z kopce dolů.

Chvilku trvalo, než mi došlo, že dolů budu muset taky. A že to patrně bude ještě těžší, než vydrápat se nahoru. Co jde nahoru, musí jít i dolů, ne? vybavila jsem si heslo jistého Willa Randalla, jehož knihu o nezdarech lyžaře mi kdosi daroval pro obrázek snowboardisty na titulní stránce. Něco mi našeptává, že s ním v tomto ohledu nejsem zajedno. Lépe řečeno, dolů to jít musí, ale záleží, v jakém stavu se to tam dostane...