Prknařka & lyžař

~ Kotva ~

Z výběru lanovek kabinkových, sedačkových a typu vleku zrovna nefandím kotvám. Jedná se přeci jen o poněkud zastaralejší způsob sjezdařské přepravy, i když věřím, že u lyžařů je možná ještě méně oblíbená, zvlášť oproti klasické pomě. Samozřejmě určitě někomu vyhovuje, ale u mě a Kaidena bych tomu neholdovala. Co tudíž nepochopím je, proč jsme k té hloupé kotvě dorazili zrovna my dva.

Přímo u turniketů a točny již nebylo cesty zpět a my se museli vyvézt nahoru na horu. Pustila jsem svého společníka před sebe a zařadila se do skrovné fronty.

Samozřejmě s ním nehodlám jet! předsevzala jsem si, zařídím to tak, abych jela sama nebo na mě vyšel někdo jiný. Přirozeně.

Klaplo to.

Teda, skoro. Kaiden se tlačil vpřed, ovšem to dělali i všichni ostatní, takže se přes milého lyžaříka prodrali s pomocí ne úplně férového jednání, jak to tak v tlačenici bývá. (Obzvlášť dvě odhodlaná děcka, samá lyže, samá hole, sotva se udržela na nohou, ale hlavně že proklouzla dopředu.) Přesto se ale ocitl přede mnou, přičemž dával jasně najevo, že hodlá mít přijíždějící kotvu pro sebe (však ono by to šlo, vyvážil by se nepoměr osoby). Absolutně jsem mu to schvalovala, ke mně se možná připojí oplácaná dáma na lyžích, nakonec... i ta lepší než onen rozčilující prvek, taktéž na lyžích.

S tímto unisono rozhodnutím nás dvou rivalů nicméně nebyl zajedno vlekař, jenž tomu tady celému šéfoval. Své povinnosti plnil tak perfektně, že to už snad ani nebyly jeho povinnosti. Například dát k sobě dva návštěvníky, kterýmiž sice ušetří jednu volnou kotvu pro jiné, čili asi pět vteřin života a nepatrný zlomek energie, avšak to se nedá porovnávat s katastrofou, jenž nastane při dodání dvou nesnášenlivců na stejný vlek. Tedy pokud nechce s tím, co řídí (jakože ty kotvy) udělat krátký proces. Jejich potyčka, bez níž se vzájemná společnost už tradičně neobejde, může mít vliv i na nechráněné okolí. A co je při nutném rozmlácení hlavy toho druhého z rozlícení první po ruce? No ano, kotva. Lze samosebou uznat, že zde byl vyobrazen poněkud šílený scénář, nerealizovatelný. Jenže... kdo by to riskoval?

Vlekař, očividně. Začal cosi nesrozumitelného hulákat a mávat na mě, abych nezdržovala a zabrala druhou půlku kotvy, po pravici Kaidena. Ten se po mě ohlédl s takovou nechutí, že by mu zasloužilo pár zmrazků do obličeje. To je však vedlejší. Podstatné bylo, že původní soukromá Kaidenova kotva odfrčela sama a nás si vlekař upravil na tu další, evidentně spokojen. Že jeho snaha postrádala logiku nebo chtěný užitek, to je věc druhá.

"Vždyť mu stejně jedna kotva ujela!" rozhořčil se ten kluk vedle mě.

Viď? Si taky říkám... Přisvědčila jsem:

"Vyjde to nastejno jako kdybychom jeli každý sám."

Kaiden se zdál být poměrně naštvaný, tak nějak ukřivděně uražený. No jo, oba jsme si tu jízdu představovali jinak.

Teď hlavně nespadnout. Držet rovnováhu, neříznout hranu. Aspoň na mě vyšla tahle strana, na levou bych se držela... no nedržela. Kaiden se jen suverénně opíral. V duchu jsem si odfrkla: Já aspoň jedu podobně jako na normální pomě.

Čekal nás úzký průsek lesem. Dlouhý výjezd vlekem.
Už mlčky by se to snad přečkalo, ale to by nebyl Kaiden:

"Nehejbej s tou kotvou."

"Já s ní nehejbám."

"Házíš s ní ze strany na stranu."

"Vyvažuju to, abych tobě nepřejela lyže."

"Chabá výmluva. Normálně se na tom třeseš jak sulc."

"Á, pán musí přikvačit se svými zkušenostmi se zástěrou..."

"Kdo za mnou dolejzal, jak mu chutnaly lazáně?!"

Jo tak on bude vytahovat tohle, jo? Čert mi byl dlužen poctivé zadostiučinění...

Ano, tohle bude skutečně dlouhá cesta. Historie se opakuje.