Sjížděli jsme jeden kopec za druhým, až jsme se posléze dostali až k nejvýše umístěným sjezdovkám, kde byly ohromující snowparky i rozsáhlé neupravené plochy lákavě vybízející k nespoutané jízdě. Viděli jsme i rozestavěný slalom pro dva, ale byl už tak rozježděný, že ani jeden z nás nestál o smyk na ledovce. Zapřísáhli jsme se ale, že zítra na tuto sjezdovku zavítáme hned časně zrána a budeme prvními závodníky. Přirozeně že si Kaiden neodpustil rýpavé poznámky na můj účet ohledně mého ranního vyspávání. Já ho však ujistila, že na jeho porážku si vřele ráda přivstanu. Odvětil, že nemám šanci. Bude zírat.
"Skoky ti nic moc neříkaj, co?" dorážela jsem na něho, když jsem si několikrát povyskočila z nízkých skokánků a on je objel. Ještě jsem ho neviděla skákat. No co, asi by se mu rozjely po dopadu lyže.
Dělal, že mě přeslechl, ale odpověď přeci jen dorazila. Na následující sjezdovce při výjezdu kabinkou.
"Na támhleto by sis netroufla."Už když to vyslovoval, zvedla se ve mě vlna odhodlání dokázat mu, že mě podceňuje. Pak jsem ale pohlédla směrem, kam pokynul. A ztěží jsem polkla.
Vypadalo to asi takhle nějak:
To je moc... to opravdu nedám. vířily mi hlavou zběsilé myšlenky. Drobné skoky trénuji, ale na tohle je třeba zkušený rozjezd a dokonalá přesnost. Dobré je, že dopadnu do měkkého.
"Pojedu na to, jestli si skočíš i ty." kývla jsem.
Kaiden se nadmul: "Já už zkusil něco podobného loni."
To mě zarazilo. Nekecá?! Jestli ne, nezůstanu pozadu. Zmohla jsem se jen na: "Takže to bude pro tebe hračka, zopáknout si to."
Jen pokrčil rameny a odvrátil se. Kuráž vyhecovat k činu mě ho nejspíš opustila, když jsem to obrátila proti němu.
Nyní už však nemohl couvnout ani jeden z nás.
...
A najednou jsme tam stáli. Zrovna se na to rozjel snowboarďák, který ve vzduchu udělal salto. Tyjo, tak to je síla. "Borec, co?" mrkla jsem na Kaidena a ten si jen odfrkl.
Přijela další skupinka týpků na prknech, kteří na nás mávli, abychom jeli. Pustili jsme je. Věděla jsem, že po nich už na to opravdu budu muset jet, tak jsem si pozorně všímala, jak na to. Snowboardisté se v pokrčení rozjeli, nebrzdili, klouzali po celém povrchu boardu bez zapojení hran, při odlepení od vrcholu pokrčili kolena ještě víc a pak se ztratili v nafouknutém materiálu.
Zkontrolovala jsem si, zda mám pevně zapnuté vázání, upevněnou helmu, od sněhu oklepaný zadek. Popotáhla jsem si rukavice, povyskočila a popojela k vyjíždějícímu místu. Stačí se odpíchnout a profrčet to ke strmému nájezdu. Co když to nevyjedu? Co když to rozjedu málo a na vrcholu se neodrazím ke skoku? Co když nepřeskočím tu mezeru?
Klid, Caitlin! Nádech, výdech. Dáš to. A jestli někomu vyrazíš dech, nebudeš to ty, ale Kaiden!"Nemusíš to jezdit, jestli se na to necejtíš." ozval se mírně (pravděpodobně zvráceně potěšen ze svého trefného přesvědčení o mé troufalosti), "Přece jenom za tebe zodpovídám u rodičů..."
Pohlédla jsem mu do očí. Opětoval mi pohled.
Obrátila jsem se ke skoku.
A rozjela se.Kaiden něco křikl, avšak já ho neslyšela, do zad se mi opřel vítr. Přikrčila jsem se a rozložila váhu do celého prkna. Nezpomalila jsem.
Když jsem v nabrané rychlosti najela na vršek, srdce mi tlouklo jako o život a v žilách proudil adrenalin. Pak jsem na několik vteřin byla ve vzduchu. A pak žuch! ponořila jsem se do nafukovadla. To nebylo nic extra příjemného. Snažila jsem se z toho rychle vyprostit a honem vyklouznout zase na pevnou půdu. Když se to povedlo, uvolnila jsem své napjaté svaly a sledovala, jak vystartoval Kaiden, hůlky pod pažemi, v lehkém předklonu. Ve vzduchu se podivně ohnul a tvrdě dopadl, podle mě - jakožto pozorovatelky - poměrně bolestivě zkroucen, s hůlkami i lyžemi propleten. Brzy se z toho vymanil, a to dokonce s rozjařeným výrazem.Z obou nás čišelo šťastné zadostiučinění. V takovém rozpoložení jsme si bez výčitek - věřte tomu, nebo ne - plácli. Nebylo to skoro slyšet (rukavice o rukavici, že jo), ale bylo to spontánní vyjádření té chvilkové soudržnosti. Ne že by to nadlouho vydrželo.
Tento zážitek nás psychicky naplnil, leč fyzicky vyčerpal. Po kontrole času (16:48) jsem navrhla návrat do chaty a Kaiden, sic s hrstkou řečí, že by vydržel jezdit dál, můj návrh následoval. Dole pod kopcem jsem se mu vysmála, neboť jsem si přečetla, že sjezdovky končí v 17:00. Dojeli jsme jen tak tak.
Snowboard mi ztěžkl v rukou tak, že jsem se nad svým společníkem ani neměla tendenci povyšovat, že mám náklad lehčí. Do lyžárny (jaká diskriminace!)(ačkoli, snowboardárna by byla dlouhá)(ale prknárna by šla) jsme se došátrali z posledních sil. Zula jsem se o kapku dřív a z místnosti jsem doslova vystřelila se slovy: "Hejbni s těma dřevákama, ať stihneš večeři!"
Opravdu jsem s ní počítala. Rodiče jistě s předstihem uvařili a teplé jídlo čeká na zmrzlé sjezdaře. Už jsem měla hrozný hlad.
To jsem dospělé nadcenila.
ČTEŠ
Prknařka & lyžař
Cerita PendekRodiče dohodí své dceři na týden syna svých známých - to může dopadnout jen fiaskem, anebo absolutním fiaskem. Caitlin však takhle na počátku nepřemýšlí a vysní si drsného snowboarďáka, se kterým v alpských horách objezdí dostupné snow parky. Když z...