Tell me what to do [Yoongi]

*1*

Hmkal jsem si do rytmu a jemně plácal rukou do stehna, abych chytil ten správný takt. Byl jsem tak moc ponořený do své práce, že jsem si ani nevšiml přátel, kteří vpadli do dveří studia jako velká voda.

„Yoongi, už neblbni a vykašli se na to. Strávil jsi tu pomalu celý den," Jin hlasitě dosedl na pohovku vedle mě a já se tak celý zhoupnul. Samozřejmě jsem pak tu jednu notu úplně zkazil.

„Je to pravda, Yoongi hyung. My už s Jiminem taky skončili tréning, měl by sis odpočinout," usmál se na mě JungKook, valíc ty své velké oči.

Namjoon mi mezitím nakukoval přes rameno, aby zjistil, jak jsem s tím songem pohnul. Přiznávám, že to byla docela bída. V poslední době jsem neměl múzu. Vše mi trvalo déle než obvykle – nové verše, nová melodie. A když už jsem měl pocit, že jsem na něco přišel, tak jsem pak zjistil, že už je to jinde.

V horším případě mi došlo, že jsem to byl já sám, kdo to vymyslel.

Nejspíš se ale není čemu divit. Tvoříme tak dlouho a já spolupracoval na nemálo písničkách, co jsme vyprodukovali. Jednou musel přijít ten útlum. Jednou přijde čas, kdy to chce pauzu, a to bylo zrovna teď. Byl jsem bez nápadu, vyždímaný... totálně.

„Co kdybychom si dnes vyrazili?" navrhl Taehyung a všechny páry očí se rázem přemístily na něj.

„Dlouho jsme nešli jen tak zapařit. Chtěl bych jít, ale nemám to sám rád," nevinně se usmál.

„Já jsem pro," zvedl jsem ruku.

Myslím, že mi neuškodí uvolnit trochu napětí tímto způsobem. Popít a pobavit se s přáteli přece nikomu neublíží a v klubu jsem nebyl ani nepamatuju.

Můj souhlas donutil i ostatní, aby souhlasili, a tak není divu, když jsme se v osm večer vydali do baru. Všechny naše večery vždycky začínají takhle. Nejprve jdeme někde posedět, dáme si dobré pivo a probereme všechny strasti od práce až po holky. Pak se přesuneme do klubu, kde už jede každý za sebe.

V mém případě to jistí pár panáku tvrdého a nějaká kočka na baru, která mě zabaví po zbytek večera. Nemám tušení, v kolik jsem se dostal domů, ale ráno mě  nehorázně hlava bolela jako a dle neutichajícího zvonění se někdo dobýval dovnitř mého domu.

„Aghr..." zaúpěl jsem a pohledem sjel na zrzku, která měla ještě půlnoc. Byla schovaná v peřinách tak, až jí šly vidět pouze ty vlasy – nabarvené, tuším. To mi v noci ale vrásky rozhodně nedělalo, byla fakt dobrá a já si to užil.

„No tak co je," zamumlal jsem spíš pro sebe a začal se hrabat z postele. Hlavu jsem měl jako střep a zrak slušně rozostřený. Po hmatu jsem našel svůj spodní díl prádla a s těžkostmi ho na sebe natáhl.

Ofinu jsem si odhrnul z čela a zamrkal, abych konečně viděl normálně a ne přes tu protivnou clonu. Vykopal jsem se z postele, a pak rychlým krokem mířil k hlavním vchodovým dveřím. Fakt netuším, kdo po mě teď může něco chtít. Normálně žádné návštěvy nemívám, maximálně tak kluky. I když ti nejspíš budou vyspávat svou vlastní kocovinu.

„Už jdu," protáhl jsem otráveně a vzápětí otevřel vchodové dveře dokořán. Ovanul mě jarní čerstvý vzduch a oslepilo slunce.

„Dobrý den, jste.... Min Yoongi?" ženská v kostýmku se při pohledu na mě zarazila. Nedivím se jí, mohl jsem si vzít alespoň župan a ne si to tam nakráčet takhle. Jenže... jak mi to má myslet tak brzy po ránu? A vůbec, je mi totálně jedno, co si myslí. Já jsem tady doma, já si můžu dělat, co chci.

„Jo a vy jste?" zamračil jsem se.

„Iva Donnoven, sociálně-právní ochrana dětí," natáhla ruku, abych si s ní potřásl. To jsem taky udělal a ani se nesnažil skrýt nechápavý výraz. Sociální ochrana dětí? Pak taky... odkdy běloška pracuje pro sociální úřad v Soulu?

„Pustíte mě dovnitř? Potřebovala bych si promluvit," promnula nějakou složku, co držela, v rukou.

„Tak fajn," pokrčil jsem rameny a nechal ji projít.

Nebyl jsem na návštěvy připravený a šlo to vidět. Vzhledem k tomu, že nejsem vůbec pořádkumilovný, tak celé přízemí domu, ve kterém jsem trávil většinu času, bylo zaházené všemožnými věcmi. Do obýváku, kde to bylo nejhorší, jsem ji radši ani nebral. Ukázal jsem jí směr, kde je kuchyně. Tam bylo sice nepomyté nádobí, ale jinak žádná hrůza.

„Můžete se posadit. Dáte si kafe?" nabídl jsem jí, na což ona jen zavrtěla hlavou. V periferním vidění jsem viděl, jak se rozhlíží okolo. Pravděpodobně nespokojená s tím, co vidí.

Já si nestěžoval, je to moje, takže ať si myslí, co chce. Budu mít ve vlastním domě nepořádek, když budu chtít.

Vzal jsem si jen čistou vodu a taky jeden prášek. Tuším, že hlava mě stejně nepřestane bolet jen tak, no pro lepší pocit.

„Co tedy potřebujete?" natáhl jsem se do trička, které záhadně viselo přes opěrku židle. Cítil jsem se hned líp zakrytý. Sklenici jsem do sebe nalil div ne na jeden hlt, a pak se zaměřil na ženskou přede mnou. Mohlo jí být tak třicet pět a vypadala jako ti typičtí úředníci v amerických filmech. Kostýmek, bílá košile a ulízaný drdol.

„Přišla jsem kvůli sociálnímu řízení s Ellie Walkerovou," položila na stůl složku.

„Aha?" nevěděl jsem, co říct. Nemám tušení, kdo je to Ellie Walkerová.

„Jinak tedy... znal jste Denise Walkerovou?" zeptala se.

Zamyslel jsem se. Něco mi to jméno říkalo, to je pravda, ale přiznejme si... od doby, co jsme s kluky tak populární, tak jsem potkal fakt hodně holek. Se vší úctou k nim všem si nejde pamatovat všechna jména.

„Asi... asi ano," poškrábal jsem se ve vlasech.

„Potkali jste se prvního března roku dva tisíce dvanáct, tedy před pěti lety v Paříži," četla ze složek.

„Vážně?" vykulil jsem oči. Dejme tomu, že je to pravda, ale odkud to ví ona?

„A strávili jste spolu noc v hotelu Artifical Paris." pořád se na mě nedívala.

„Tak moment," přerušil jsem ji.

„S kým spím je snad moje věc, ne?" naštvala mě poznámkou o hotelu. Vyznělo to totiž, jako bych si snad hledal oběti na jednu noc. Sice jsem takhle pár holek měl a zrzka nahoře je toho důkazem, ale nikdy jsem žádnou z nich do podobných věcí nenutil. Šly semnou, přestože věděly, že já jim nic víc neslíbím.

„Denise před deseti dny umřela, měla akutní leukémii," hlavu konečně zvedla. Nevybavuji si žádnou Denise i přesto, že mi to jméno bylo povědomé. Asi měla ještě málo roků a umřela tak brzy. Taky mi to zabylo líto, nejsem tak necitlivý, jak si někdo může myslet.

„Zůstala po ní Ellie, dcera," dodala.

Pozdvihl jsem obočí, ať se konečně vymáčkne.

„Denis zanechala závěť, ve které se píše, že vy jste otec Ellie."

**

Tákže. Asi jste si všimli, že zde mám poměrně hodně rozepsaných příběhů a zcela postrádá logiku, že přidávám další. Tento díl má však být pouze taková chuťovka, která vás má nalákat na co se můžete těšit. Příběh začnu zvěřejňovat oficiálně až začátkem dubna.

Snad vás trochu těší, že to bude ff s Yoongim - poprvé zcela pryč ze své konfortní zóny (JungKook, Tae) a neodradilo vás, že se tam asi bude v budoucnu vyskytovat dítě. Myslím si ale, že to i s ním bude mít grády a zatím mě psaní velmi baví.

Ale! Nebudu už více prozrazovat.