Tell me what to do [Yoongi]

*21*

Seděl jsem u její postele a čekal, až se probudí. Bylo už opravdu pozdě a po návštěvních hodinách. Správně bychom tu ani neměli být. Doktor mi však dovolil, abychom tu se Samanthou počkali alespoň do doby, než se Ellie probudí. Zůstat tu přes noc nemůžeme, ale pravděpodobně by byla dost vylekaná, kdyby se vzbudila sama v neznámém prostředí.

Zaplatil jsem jí nadstandardní pokoj přestože vím, že si z toho ve svých letech asi ještě moc nevezme a nejspíš to ani neocení. No gauč, který tam měli, byl velmi užitečný. Samantha na něm totálně vytuhla a já po chvíli vlastně taky.

Vzbudilo mě až nějaké ševelení, jako když se hýbou peřiny. Zamrkal jsem a hned pohled stočil k posteli přede mnou.

„Už jsi vzhůru?" usmál jsem se.

Samanthu, která o mě byla opřená, jsem opatrně položil do lehu, a pak si šel sednou vedle nemocniční postele.

Němě pokývala hlavou a zmateně se dívala kolem.

„Nic tě nebolí?" vzal jsem ji za ručičku.

„Ne, ale proč jsem tady?" poznal jsem na ní, že se chce každou chvíli rozplakat.

Pravděpodobně je vyděšená ze všeho, co se jí stalo, a že je tady.

„Zabylo ti špatně, nevzpomínáš si?"

Zavrtěla hlavou v odpovědi.

Přesedl jsem si raději na postel, a pak ji jemně objal. Musel jsem si dávat pozor na tu jednu hadičku, co ještě pořád měla v ruce, ale jinak to bylo poměrně snadné.

„To nevadí. Teď už je dobře," cvrnknul jsem ji do nosu a ona se konečně trošku usmála. Pláč nebude, je to v klidu.

Byl jsem tak moc vyčerpaný na to, abych jí něco vysvětlovat. Navíc se bojím, že ona by z toho stejně ještě chytrá moc nebyla.

„Sam je ale moc unavená a nemůžeme tu s tebou zůstat do zítra," řekl jsem jí a trochu se odtáhl, abychom na sebe viděli.

„Ty mě tu chceš nechat?" byl jsem tam, kde předtím – zase chtěla začít brečet.

„Za pár hodin sem za tebou přijdeme a vezmeme si tě domů, dobře? Teď tě ještě na chvíli musí mít pod dohledem pan doktor," snažil jsem se to zachránit.

Nechtěl jsem, aby byla smutná, ale přišlo mi, že snad není v mé moci, abych udělal víc.

„Neplakej, Ellie..." zamračil jsem se.

„Ještě na chvíli zavřeš očka a až je znovu otevřeš, zase budu tady."

„Tak ještě chvíli?" zamrkala.

Bez řečí jsem vyložil své nohy na malou nemocniční postel a nechal ji, ať se ke mně přitulí. Oči mě pálily, jak unavený jsem byl. Měl jsem však v hlavě hroznou spoustu myšlenek. Nejradši bych od ní sám neodešel, ale sprcha a normální postel je to, co potřebuju. Nehledě na Samanthu, která tady zůstávala, přestože vlastně ani nemusela.

Tak jsem se bál... co když se to opravdu potvrdí? Ani vlastně netuším, před čím stojím. Co mě čeká? No to je asi jen ve hvězdách. Nikdy jsem v Boha nevěřil, ale teď jsem měl chuť se k němu pomodlit. Můžu si koupit ledacos, ale zdraví svého vlastního dítěte si koupit nedokážu.

„Tati?"

„Hm," zamručel jsem a sledoval televizi přede mnou, která byla zeslabená úplně na minimum. Běžel tam nějaký animák.