Tell me what to do [Yoongi]

*26*

Byl jsem uprostřed debaty týkající se nastávajícího comebacku. Já už k tomu svoje řekl, ale fakt jsem moc líný na to, abych se pouštěl do bouřlivější diskuze. Od toho je tu Namjoon a pár lidí z vedení. Kluci si taky řekli svoje, no a teď jsme byli... nikde. Všechno to plánování má velmi složitý proces, ale na konec z toho vzejde něco perfektního. Jsem pyšný na každé jedno dílo, co jsme vydali. Ať už na tom mám velký podíl nebo ne, nakonec to stejně vždy vzejde z nás všech.

Kvůli tomu, jak všichni mluvili, jsem si ani nevšiml, že někdo vrazil do dveří. Za chvíli to však kolem mě utichlo, což mě taky donutilo zvednout hlavu a zjistit, co se děje.

„Co je?" zamračil jsem se nespokojeně, když jsem si všiml, jak se na mě manažer zadíval.

„Něco se stalo,"

Aha? To je dobrý vědět. Nechápavě jsem si do ruky vzal tablet, který mi podával a v tu chvíli měl taky zbytek kluků u své hlavy. Všichni do jednoho jsme hleděli na obrazovku.

„Co to..." zamumlal jsem a sjížděl článek níž a níž.

Čím víc jsem ho viděl, tím víc se mi přestával líbit.

„Do háje, on vlezl někdo k tobě do domu!" zakřičel JungKook zděšeně.

Bylo tam úplně všechno. Nespočet fotek poměrně uklizených prostor mého domu a nechyběla ani zaneřáděná pracovna s popiskem, že svá díla tvořím na opravdu zajímavém místě. Elliin pokoj, její plyšáci, moje koupelna... co to kruci je?

„Kdyby se tam někdo vloupal, tak bych to snad věděl, ne?" málem mi po tom došla slova.

Vůbec mi totiž nechtěla vylézt z pusy.

„Yoongi má dobré zabezpečení a kdyby ho vyčmuchali reportéři nebo fanynky, tak bychom to zjistili určitě dřív, než by tento článek stihl vyjít," zavrtěl Jin hlavou.

To dávalo logiku. Kdyby se o tomhle dozvěděla nějaká fanynka, nepochybně by už stanovala před domem a přivedla sebou nějaké kamarádky. Podobná situace by nastala s novináři, kteří by se určitě prozradili, když by na mě číhali.

Neváhal jsem ani chvíli a s ostatními se vydal domů. Nenechávalo mě vůbec klidného, že se někdo cizí nejspíš promenádoval u mě doma. To místo, i když to možná bude znít směšně, je pro mě jako posvátné. Je to něco, na co jsem si tvrdě vydělal po dobu své kariéry a záleží mi na tom, abych se tam cítil dobře. Vždycky to bylo moje útočiště. Nikdo nevěděl, co tam mám, jen mí nejbližší, které jsem si pustil do soukromí.

Horší mi pak taky přišlo, že teď by to mělo být i bezpečné místo pro malé dítě. Co kdyby se tam někdo vloupal a ukradl Ellie? Nevím sice, na co by mu byla, ale měl jsem aktuálně hodně bujnou fantazii. Někdo by jí mohl ublížit, mohl by jí unést, aby se mi třeba mstil. Jsou lidi, co prostě závidí úspěch. Nemusí jím stačit nadávky nebo pomluvy a jak člověku nejlíp ublížit než tak, že mu vezmete to nejcennější?

Nebo by mě chtěl někdo vydírat pro peníze nebo... prostě je tu hrozně moc možností, proč by mi ji někdo chtěl vzít a přestože vím, že to není pointa těch fotek, tak jsem z toho byl na nervy. Není to tam zkrátka bezpečné, když se tam někdo dostal a byl schopný tohle vyfotit.

Když jsme dorazili do domu, nebyl tam nikdo a hodiny mě utvrdily v tom, že Ellie je teď určitě ve školce. Tím však líp, alespoň jí nevyděsí ta hromada lidí, co přišla semnou.

Prošel jsem celý barák, abych zjistil, jak se tu ten člověk dostal. Nějak to udělat musel, ale všechny zámky a okna byla v pořádku.

„Klíče jsi neztratil, ne?" zeptal se Taehyung.

„Ne, dyť jsem si teď odemknul proboha," protočil jsem nad jeho stupidní otázkou.

„No a kdo další má klíče?" ignoroval, jak škaredý jsem na něj byl a ptal se dál.

Chtěl jsem odpovědět, že jen Samantha, když v tom jsem uslyšel odemykání vchodových dveří. Během dvou minut, kdy ona nejspíš spatřila mé boty, jsem uslyšel, jak na mě volá a ptá se, jestli jsem doma. Během těch dvou minut mi došlo, že jediný, kdo to mohl udělat, byla ona.

„Yoongi, co děláš?" zamrkal Jimin nechápavě.

„Běžte vedle, potřebuju s ní mluvit sám," zamumlal jsem a vydal se do chodby, odkud jsem slyšel dva hlasy.

Jeden dětský, patřící Ellie, a pak ten Samanthin.

„Tatí!" vykřikla, když mě uviděla a v ten sám okamžik se ke mně také rozutíkala.

„Běž vedle, broučku, jsou tam strejdové, jo?" odbyl jsem ji teď jen krátkým objetím. Nadšeně odhopsala pryč, nechávajíc tu mě a Samanthu samotnou.

„Jsi brzy doma, nestihla jsem ještě uvařit," zula si své boty, a pak taky zamířila ke mně.

Polkl jsem veškeré sliny, co se mi hromadily v puse a odhodlával se k akci. Nechtěl jsem věřit, že by to byla ona. Věřil jsem jí tak dlouho. Pustil jsem ji kompletně do svého života a zbořil všechny barikády, které jsem kdy vytvořil.

Jenže kdo jiný? Kdo?! Nikdo jiný sem nechodil, nikdo jiný to tu nezná, nikdo jiný nemá klíč!

„Nafotila jsi nebo nenafotila fotky tady v domě?" zeptal jsem se ledově.

Přišel jsem si jako v mukách, když jsem musel zvolit tenhle tón. A ještě k tomu k ní. Nejspíš se mezi námi už nic nezmění a já už jí nikdy věřit nebudu... měla ale ještě šanci se přiznat.

„Co?" nechápavě se zamračila a zastavila se asi půl metru ode mě.

„Nenuť mě opakovat otázku," neuhnul jsem pohledem.

„O jakých fotkách tu mluvíš?"

„O těch, kterých je plný internet! Proto se tě ptám ještě jednou, jestli jsi je nafotila ty a byl bych fakt rád, kdyby ses alespoň přiznala," začal jsem pomalu zvyšovat hlas.

Mrzelo mě to, ale byl jsem tak zatraceně naštvaný.

„Nechápu, o čem tu mluvíš, jaký fotky?!" očividně jí to taky rozčílilo.

Ona ale není v pozici, kdy by měla být naštvaná. Tak hrozně mě zklamala.

„Někdo vyfotil fotky mého domu a zveřejnil je na internetu. Já sám jsem to nebyl, kluci taky ne, veškeré zabezpečení je neporušené a jediný člověk, který má další klíče, jsi ty," už jsem se na ní ani nedíval.

Nejsem jí očividně dost dobrý ani na to, aby mi řekla pravdu.

„Ty si myslíš, že jsem to byla já?" zamrkala.

„Neřekl jsem to snad dost jasně? Tak alespoň přestaň lhát!" už jsem to vážně psychicky nevydržel a zakřičel.

Udělala, co udělala, ale takhle mi lhát do očí... dělá to ještě horší.

„Yoongi, ale proč bych..." začala, no já ji nenechal domluvit.

„Nech toho, nesnaž se mi už lhát. Zradila jsi mou důvěru," zavrtěl jsem hlavou a ustoupil, když udělala jeden krok ke mně.

„Máš padáka. Můžeš jít domů. A užij si prachy, cos dostala," zatnul jsem zuby.

„Já jsem n..."

„Už stačí, jasný? Prostě vypadni, nechci tě tu už vidět."