Tell me what to do [Yoongi]

*19*

Už se stmívalo, když naše auto konečně zastavilo před domem.

„Hele tak... zavoláme si, jo? Kvůli té oslavě." Připomněl jsem se šesti mrtvolám, co tam seděly. Všichni jsme byli nehorázně unavení po dlouhé cestě. Taky jsem to na sobě cítil, ale hlavně jsem se těšil.

Stihl jsem akorát vyndat svou tašku z kufru auta a zavřít ho, když se rozrazily vchodové dveře. Obě věděly, že se mám vrátit domů a vím, že se těšila, no takové přivítání jsem fakt nečekal.

Všechno se v tu chvíli přehrávalo jako zpomalený film a moje sarkastické já samozřejmě prohodilo něco o těch amerických klišé filmech. Ellie vyběhla ze dveří a křičela tak, až jsem měl strach, jestli to nevyruší lidi v okolních domech.

Podřepl jsem právě na čas, když ke mně doběhla a skočila na mě. Snažil jsem se tomu zabránit, ale stejně to nešlo a já se zasmál. Kufr jsem nechal kufrem a postavil se i s ní v náručí. Zatřásl jsem hlavou a snažil se tak odehnat její malé rty, které mi pusinkovaly obličej.

Nikdy jsem se podobně necítil. Tak milovaný.

Možná tu byly momenty s mou vlastní rodinou, ale to jsem byl ještě malý a všechno je to pryč. Bylo krásné si ten pocit připomenou, akorát, že teď to byl obráceně. Už jsem více nebyl v pozici dítěte, byl jsem rodič a ona byla moje holčička.

„Už jsem doma." Usmál jsem se a jemně ji zhoupnul. Dal jsem jí malou pusu do vlasů, a pak se otočil k autu, u jehož skla byli nalepení kluci.

„Zamáváme strejdům, jo? Oni jsou teď moc unavení, a tak se nezdrží... ale brzy je uvidíš."

Oba jsme zvedli ruce, a jak se auto vzdalovalo, mávali jsme.

„Drž se pořádně." přikázal jsem jí a ona okamžitě obtočila obě ruce kolem mého krku, držíc se mě jak klíště. Mohl jsem ji tak jednou rukou pustit a vzít svůj kufr.

Zamířil jsem po malé pěšince a nasával známý večerní vzduch. Bylo fakt pěkné být zase doma. Zahrada, ačkoli byla jen maličká, vypadala úplně stejně, jako když jsem odjížděl... možná až na pár kytek.

„Ahoj." Pozdravil jsem ji. Stála ve vchodových dveří a s úsměvem nás sledovala.

„Ahoj, Yoongi." Odvětila tak, jako pokaždé, co se potkáváme. Líbilo se mi, když mě takhle oslovovala. Své stage name mám sice rád taky, ale slyšel jsem ho těch pár týdnů tolikrát, až jsem měl strach, že ho začnu nesnášet.

„Nepůjdeš k nám?" nevěřím, že jsem to řekl, ale... řekl. Roztáhl jsem pak jednu ruku a stejně tak Ellie, jakmile pochopila můj záměr.

Zavrtěla se smíchem hlavou, ale na konec přistoupila blíž a obmotala kolem nás obou své ruce.

Jsem doma.

**

Bylo asi půl jedenácté a mně se konečně povedlo tu malou uspat. Od chvíle, co jsem přijel totiž nezavřela pusu. Vždycky jsem se všechno sice dozvěděl, když jsme si volali, no teď jsem si to samozřejmě musel poslechnout znovu úplně od začátku. Hlavu jsem začínal mít jak střep a únava útočila ze všech stran, ale snažil jsem se být trpělivý. Ukázal jsem jí plyšáka, co jsem jí koupil ve Státech a v deset asi u třetí pohádky, konečně vytuhla.

„Chceš něco k jídlu, nebo tak? Můžu ti něco udělat, než odejdu." Vešla Sam do obýváku. Seděl jsem na gauči, s nohama na stolku a hleděl na vypnutou televizi. Nemám ani sílu ji zapnout a... vlastně ani nechci.

„Ty chceš jet domů? Zůstaň tu do rána." Neodpověděl jsem na její otázku. Bylo už pozdě na to, aby se toulala po ulicích venku.

„Spala jsem tu tři týdny." Zasmála se tiše a sedla si na opěrku gauče.

„No a? Tak tě pak ta jedna noc nezabije." Protočil jsem očima.

„Můžu, ale zítra po snídani půjdu k sobě. Teda... zvládneš to s ní sám, ne?"

„Jasně, navíc mám teď pár dní volno, takže si ho můžeš vzít taky." Nabídl jsem jí. Sice bych byl radši, kdyby s námi byla. Cítil jsem se jistější, ale od doby, co jsem ji najmul, pracovala skoro pořád.

„Okej... no a co to jídlo, chceš něco?"

„Ne, díky." Zavrtěl jsem hlavou. Měl jsem něco v letadle, po cestě něco vytáhl Namjoon, takže jsem se najedl dost.

Nic na to už neřekla, jen z opěradla sklouzla vedle mě a napodobila můj posed – tedy nohy na konferenčním stolku. Uchichtl jsem se, jakmile jsem spatřil vtipné bačkory, které furt nosí.

„Díky, že ses tu o to postarala." Dostala za to sice zaplaceno, ale považoval jsem za slušnost jí to i říct. Vždyť tu pečovala úplně o všechno. Starala se o dům, zahradu a především o Ellie a to dvacet čtyři hodin denně.

„Dělala jsem to ráda." Jemně stiskla mou ruku. Chtěla ji pak hned pustit, ale ještě jsem jí to nedovolil.

Hlavu jsem si opřel o její rameno a slastně vydechl. Bože, já tomu nevěřím. Po takové době cestování jsem fakt doma. Bylo mi tak dobře. Klid, pohoda.

„Jsem totálně grogy." Zamumlal jsem bez mučení.

„To ti věřím. Ale neboj, dneska už se konečně vyspíš ve svém a ráno ti připravím super snídani." Slyšel jsem ji mluvit.

„Jo, to se těším." Zavřel jsem oči a ucítil její příjemnou voňavku.

„Vysadily jsme venku nějaké kytky. Doufám, že ti to nevadí." Prohodila.

„Ne, je mi to fuk. Já tu zahradu v životě ani nesekl." Přiznal jsem. Na to platím souseda, který má daleko větší zahradu a vymakanou sekačku. Vždycky mi těch pár metrů čtverečních poseká a je pokoj.

„To jsem ráda. Pořád si stěžovala, že je to tam smutné, a že to chce nějakou barvu. Tak jsem koupila nějaké sazenice a mezitím to stihlo trošku vyklíčit." Nevadilo mi, že mluvila. Poslouchalo se to všechno dobře.

„Hrozně jsi jí chyběl, Yoongi a jak jsem vás dneska viděla, tak... chyběla ti taky, že jo?"

Přikývnul jsem.

„Hrozně moc mi chyběla." Vím, že před ní nic předstírat nemusím. Už jednou jsem se jí svěřil s tím, jak to všechno cítím a od té doby nějak pominul můj ostych. Svěřoval jsem se jí častěji a ona mě dokázala vždycky povzbudit nebo uklidnit. Už mi nepřišlo divné jí říkat různé věci. Získala si mou důvěru.

„A... ty jsi mi taky chyběla." Hlavu jsem zvedl a usmál se. Přišlo mi roztomilé, jak se začervenala. Achjo... kam se to dostávám? Že jsem se zamiloval do jedné holky – svojí vlastní dcery, to mi přišlo normální, ale tohle? Samantha je její chůva, neměl bych přemýšlet nad takovými věcmi.

„Zvykl jsem si, že jsi tady s námi. Neplánuješ mi doufám v dohledné době dát výpověď." Zavtipkoval jsem.

„Ne, to se neboj." Zavrtěla hlavou, taky se smějíc jak sluníčko.

„Nemám, kam jinam bych šla, a pak... taky jsem si na vás oba zvykla a mám vás ráda." Překvapilo mě, když mě sama od sebe lehce objala. Neprotestoval jsem ale a nebýt té únavy, nepustil bych ji z náručí tak brzy.

No... asi jsme docela zvláštní rodina, řekl bych.

**

Víte někdo, odkud je ten gif? Viděla jsem jich více se všemi členy :)