Tell me what to do [Yoongi]

*13*

Na chvíli jsem se cítil jako za starých časů. Měl jsem svůj klid, tvořil jsem hudbu, trénoval s klukama a občas si šel večer sednou do baru. Zatím se všechny mé pozitivní pocity vůči Samanthe vyplnily. Opravdu brala svou práci poctivě. Ta malá si ji zamilovala téměř okamžitě – šlo poznat, že to s dětmi umí. Ráno byla u mě na čas jako na koni, připravila ji, odvedla do školky, kam sem ji ještě stihl zaspat. Odpoledne, když jsem přišel, všude bylo uklizeno, měl jsem jídlo a Ellie byla zaměstnaná, takže jsem se vůbec o nic nemusel starat.

Bylo pro mě trochu problematické si zvyknout, že všude nevládne můj obvyklý chaos, ale Sam tam všemu našla nějaký systém. Netuším, jak to udělala, když já ho hledal několik let, co v tomto domě bydlím a vždycky jsem stejně skončil v nehorázném bordelu.

Nepořádek jsem si akorát nechával v pracovně, kde jsem se někdy zavřel a pracoval. Tam jsem jí řekl, ať neuklízí.

Dalším překvapením bylo, když jsem vytáhl ze skříně tričko a nebylo zežvané, jako by to nějakému zvířeti vylezlo ze zadku. Prala, žehlila... to byl najednou komfort. Fakt se mi to líbilo, přiznávám bez mučení.

Nejprve jsem se necítil nejlíp, když mi došlo, že ví úplně o všem, co v tomhle domě je. Nikdy mi však přímo nenarušila soukromí.

Pak si zas říkám, že za ty nehorázné prachy, co jí dávám, je tohle všechno zcela odpovídající.

Další moje starost v podobě fanoušků a médií se taky rychle vyřešila. Byl z toho samozřejmě nejprve obrovský boom, ale všechno časem odezní a jakmile se na scéně objevilo něco novějšího a žhavějšího, titulky o rapperovi z BTS, který má dítě, zmizely.

Všechno bylo perfektní, až do jednoho hovoru.

„Yoongi..." uslyšel jsem šeptání na druhém konci mobilu.

„Ano, co se děje?" zeptal jsem se.

„Já se ti moc omlouvám, ale nemůžu dneska přijít." Byla sobota. Měl jsem sice volno, ale Samantha stejně chodila Ellie hlídat. Nechodila sice na sedm, ale kolem devíti se tu vždy objevila, udělala jí jídlo a zabavila na zbytek dne.

Překvapilo mě, když mě v půl desáté Ellie vzbudila, že má hlad.

„Jakto? Co se děje?" vyhrkl jsem.

„Je mi hrozně zle. Asi na mě vlezla nějaká střevní chřipka, ale do rána jsem se nehnula od záchodu. Je mi to fakt líto." Měl jsem chuť řvát. Co já teď do háje budu dělat? Sám? S malou holkou. No po druhé straně zněla, jako by každou chvíli měla umřít. Nemoci se zkrátka stávají, nedá se nic dělat.

„Tak... se vyleč, a pak se ozvi." Odvětil jsem rezignovaně.

„Mohla by za mě zaskočit kamarádka, kdybys chtěl." Navrhla mi.

„Ne, díky. Nechci tady nikoho cizího. Zavolám klukům a nějak to zvládnu. Hlavně se uzdrav, co nejdřív." – nejlíp, kdybys naklusala hned v pondělí.

Hah... jsem fakt naivní.

Rozloučil jsem se, a pak se podíval na Ellie, která jedla přesnídávku. Objevil jsem jich v lednici spousty a byl fakt rád, že Samantha udělala takovou zásobu.

„Sam dnes nepřijde, je nemocná." Oznámil jsem jí a posadil se naproti jen s černým kafem. Vzbudil jsem se tak prudce, že mi stažený žaludek nedovolil nic pozřít.

„Chm." Zamumlala s plnou pusou.

„Neboj, určitě se brzy uzdraví." Uklidnil jsem ji, sledujíc, jak si strká do pusy jednu lžičku za druhou. Měla od toho celou pusu – jak malé dítě. I když... ona je malá.

„Nechci, aby přišla." Zamumlala.

Myslel jsem si, že jsem snad blbě rozuměl.

„Ty s ní nejsi ráda?" pozdvihl jsem nechápavě obočí.

„Jsem." Zabručela.

„Tak kde je problém?" nerozuměl jsem tomu. Vždycky vypadá spokojeně, když si hrají. Teda... neviděl jsem je často, ale když jsem měl šanci, tak se mi nezdála nějak smutná.

Chvíli mlčela, a pak od sebe prudce odstrčila přesnídávku. Lžička samozřejmě vypadla a pošpinila stůl.

„Hele uklidni se, normálně jsem se zeptal." Překvapeně jsem zamrkal nad tím, jak je najednou impulzivní. Zdála se být taky naštvaná.

„Pořád semnou je jen ona." Zvedla ke mně hlavu.

„A? Má tě ráda a ty ji. A pak jsi přece se strejdama."

„Ale s tebou ne." Našpulila rty.

Dobře, teď mě fakt dostala. Myslel jsem, že nemá problém s tím, že se jí takhle vyhýbám. Teda... ne přímo vyhýbám, ale od doby, co je Sam, jsem s ní sám ještě nebyl.

„Ty mě nemáš rád?" zase další otázka. Nesnáším takové otázky, co jí mám jako říct?

„Mám tě rád." Odvětil jsem to první, co mě napadlo.

„Tak proč se mnou nejsi?" nechápu, kde na to ve svých letech chodí. Copak se i jiné děti takhle ptají? Má všechno, na co si vzpomene. Její pokoj vypadá jako z nějakého katalogu, má tam ty nejlepší hračky. Kluci jí pořád něco nosí. Zaplatím všechno, co jí Samantha koupí ať už se jedná o oblečení nebo plyšáky, ze kterých stihla postavit celou jednu stěnu ve svém pokoji. Nic jí nezakazuju. Chodí do nejlepší mezinárodní školky tady v Soulu... co po mě ta holka ještě chce?!

Zůstal jsem beze slov.

Mysli, mysli! Co by asi tak řekl Taehyung?!

„Fajn... budeme spolu dneska." Nenapadlo mě nic lepšího a už teď jsem svého rozhodnutí začal litovat. Měl jsem totiž v plánu hned, jakmile dopiju kafe, zavolat někomu z kluků, aby sem přišel.

S hořkostí mi právě teď dochází, jak moc jsem se děsil toho, být s ní sám.

„Opravdu?" rozzářily se jí oči.

„Jo." Přikývl jsem.

„Jen my dva?!" div se na té židli nepostavila, jak moc z toho byla nadšená.

„Jen my dva." Pousmál jsem.

Kromě strachu, co teď mám, jsem pocítil smutek a i naštvání. Smutek proto, že ji nejspíš svým počínáním trápím. Kašlu na ni, a i když jsem si myslel, že je jí to jedno, očividně není. No a vztek na sebe, že jsem tak nemožný a nemůžu se jednoduše překonat.

Nejsem zkrátka schopný se vžít do toho, co teď cítí. Já ji nemůžu začít mít rád jen tak ze dne na den, tak proč mám pocit, že ona mě má? Jinak by semnou přece tak nechtěla být, ne? Nerozumím malým dětem. Fakt ne.

No a teď mě čekal s jedním celý den. Ale! Musím si věřit, prostě to nějak zvládnu. Je čas překonávat sebe samého.